Recenze: Beetlejuice v Karlíně výborně zpívá i tančí. Škoda, že není o čem

Hudební divadlo Karlín předvedlo divákům dlouho očekávanou broadwayskou show Beetlejuice. Známou oscarovou komedii s prvky hororu, kterou natočil v roce 1988 Tim Burton, předělali na muzikál Eddie Perfect, Scott Brown a Antony King. Čili skupinka výborných hnědých králů.. Předbroadwayská premiéra se uskutečnila v roce 2018 ve Washingtonu, na Broadwayi měl muzikál slavnostní premiéru ve Winter Garden Theatre 25. dubna 2019. Po 27 předpremiérách a 336 reprízách byla veškerá činnost newyorských divadel pozastavena 10. března 2020 nástupem pandemie covidu-19. Evropská premiéra proběhla v úzkém časovém sledu v Norsku, Švédsku a v Praze těsně po sobě.

Bohužel mám pocit, že původní námět v konkrenci mnoha dalších (a ostřejších) duchařských komedií jaksi vyčpěl. Přináší mnohokrát omílané téma „spolubydlení“ s duchy, okořeněné typickým americkým klišé s hledáním zemřelé matky. Tehdy naprosto fascinující filmové triky už zevšedněly. Na co jsme v devadesátkách koukali s otevřenou pusou, vytvoří dnes kde kdo s desetinovým rozpočtem. Ač řada filmů zraje jako dobré víno, případ Beetlejuice to bohužel není.

Každopádně Beetlejuice vrací do Karlína velkou broadwayskou show. Do scény, kostýmů, choreografií a hereckého vedení se tu investovalo velké množství energie a na skrovné české poměry i dost peněz. Konečně má Praha zase muzikál, který nevypadá, že tvůrci nakupovali v second handu. Celé to bezvadně hraje, svítí, třpytí se. I výběr hlavních představitelů je výborný. Energicky hrají, dost obtížné party slušně zpívají a opravdu bezvadně tančí. Problémem je, že často není o čem hrát. První třetina působí těžkopádně (za což nemůže inscenační tým, nýbrž slabý scénář), některé fórky vyznívají lacině a scénu Lydiina hledání mrtvé matky v závěru děje přežijete pouze s vidinou solidního rautu. Přitom by mohlo jít o skvělou černou komedii, kdyby její vedlejší (nebo hlavní??) dějová linie o pátrání po vlastní identitě nebyla tak zoufale banální. Beetlejuice má vlastně všechno, krom silného příběhu.

Nad muzikálem se přitom sešel výborný inscenační tým. Režisér Gabriel Barre vrátil Praze kus skutečné Broadwaye. Umí pracovat s herci, načasovat gagy, předvést vše, co divák od plnokrevného muzikálu očekává. Na úplný piedestal pražské premiéry ale stavím choreografii Ivany Hannichové, která byla prostě skvělá. Okamžik, kdy na scénu vtrhne dav „beetlejuiců“ strhne naprosto všechny nejen svou dynamikou, ale také v Čechách ne vždy viděnou precizností. Bravo! Taneční scény jsou jednoznačnou dominantou tohoto představení. Škoda, že jich není mnohem víc. Podobně sehraný je také orchestr vedený Kryštofem Markem (pozor, muzika není vůbec jednoduchá) i dobře sezpívaná company (Sára Bukovská). Výprava je jedním slovem velkolepá. Na scéně Dava Bensona se stále něco proměňuje, bliká, svítí, až zrak přechází. Zářivé kostýmy navržené Michaelou Horáčkovou Hořejší souzní s filmovou i broadwayskou vizí. Ohromují a sluší. Snad s výjimkou univerzálních šatiček Barbary, které z její představitelky dělají jakousi „starou mladou“ – tohle umí i v háemku za pět stovek o něco líp.

Ondřej Gregor Brzobohatý se poprvé jako překladatel představuje ve své asi devětadvacáté umělecké profesi. Ale vážně… Napsal dva opravdu skvělé autorské muzikály: Já, Francois Villon a Legenda jménem Holmes. Hraje, píše filmovou hudbu, písničky, účinkuje v různých show. Přestože je perfekcionalistou, mám trochu strach, aby se nestal pouhým broukem Pytlíkem české zábavy. Jeho překlad Beetlejuice je funkční, nebo-li provozní. Fóry občas fungují, sem tam drhnou. Střílí i do vlastních řad. Zpěvákům jdou slova na noty slušně do pusy. Jen chybí zřetelný rukopis, který cítím u Borovce, Joska nebo Prostějovského.

Hvězdou představení je v titulní roli jednoznačně v muzikálové branži téměř neznámý Jan Sklenář . Způsob, s jakou energií se s Beetlejuicem popasoval, je opravdu obdivuhodný. Nejen z pohledu výkonu, ale zejména poctivé přípravy. S postavou si pohrává, dokáže být zákeřný i dojemně romantický. Na jevišti je téměř pořád. V okamžiku, kdy chybí, situace váznou. Spíš než odpor vzbuzuje sympatie. Podobně herecky výraznou a pěvecky solidní je mladistvá Ines Ben Ahmed v úloze Lydie. Z páru (zemřelých) Adama a Barbary mne přirozeným herectvím více zaujal Marek Lambora. Obvyklá živelnost Evy Burešové se jakoby rozplynula v jejím fádním kostýmu. Daleko výraznější postavou se tak pro mne stala Dasha coby Dalia, která zde navázala na pěvecky i komediálně perfektní výkon Jezerní dámy v plzeňském Spamalotu. Dalším jednoznačným tahounem představení je Richard Genzer, jehož výstupy v několika rolích jsou nositelem neutuchajícího humoru. Geňa je komikem od Pána Boha, kterého prostě v představení chcete (a musíte) mít.

Beetlejuice je velmi profesionální show. Na rozdíl od mnoha českých produkcí nevaří z prvotřídního bifteku laciný guláš. Zamýšlím se pouze nad otázkou, proč jej hrát tady a teď… Neexistují desítky lepších muzikálů?