Nejúspěšnější český muzikál Dracula se vrátil na jeviště. Komerční megahit autorů Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese nově nastudovalo Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Plzni a není to návrat zbytečný. Jedná se o vůbec první uvedení bez původních tvůrců a interpretů, jemuž v devadesátých letech kralovaly spektakulární výkony Lucie Bílé, Jiřího Korna a Daniela Hůlky. Režisérem nové inscenace je Lumír Olšovský, hudebního nastudování se ujal osvědčený dirigent Kryštof Marek, choreografii připravila Ivana Hannichová a scénu Dave Benson. Plzeňský Dracula je oděn do kostýmů Kateřiny Proškové. Premiéra se odehrála v sobotu 7. září 2024 na Nové scéně DJKT. V hlavních rolích se představili Josef Hruškoci, Natálie Dvořáková, Lucie Pragerová, Martin Holec, Dušan Kraus a další. Jevištnímu provedení předcházela komerčně veleúspěšná open air předpremiéra, kterou vidělo v amfiteátru na Lochotíně v červnu bezmála osm tisíc diváků.
Milovníci upírské tematiky prominou, následující řádky nebudou psány krví. Adaptace původního románu irského klasika gotického hororu Brama Stockera z pera Karla Svobody, Zdeňka Borovce a Richarda Hese vetkla slavnému upírovi podobu neúprosného dobyvatele a (téměř) věčného hledače lásky a citu. Krve se lačný divák tedy nenabaží, byť o umírání není nouze ani tentokrát. Mise autorského triumvirátu Svoboda-Borovec-Hes vyšla skoro dokonale. Muzikál Dracula se od svého uvedení v roce 1995 stal obrovským kasovním trhákem a mantrou pražské muzikálové scény. Strhující hudba a lákavá kombinace nesmrtelnosti spolu s dráždivou svůdností zaručovaly přízeň davů hledajících povyražení a únik z každodenní rutiny…
Problematická však odjakživa byla otázka invence a kvality. Dracula je muzikálem s velkou polaritou, co se týče ohlasů publika a odborné kritiky. Zatímco na slavný muzikál proudily davy (Plzeň není a po červnovém diváckém triumfu v Lochotíně zřejmě ani nebude výjimkou), ostré kritické reakce byly často učebnicovou ukázkou sofistikovaných připomínek, sarkastických komentářů a emočních výlevů na adresu autorů či inscenačního týmu. Sluší se dodat, že čas má jiná kritéria a měřítka – Dracula byl dodnes přeložen do pěti jazyků včetně korejštiny a hraje se s úspěchem také ve světě. A to přesto, že námět má do vybroušeného dramatického útvaru celkem daleko.
Příkré hodnocení si vysloužila i hudba Karla Svobody, zde je ovšem nutno přiznat, že v této kapitole se kritici mýlili. Žánrem muzikálu se Svoboda začal zabývat velmi záhy: už v roce 1972 vytvořil spolu s libretistou a textařem Ivo Fischerem svůj první muzikál Byl jednou jeden. Dracula je po hudební stránce „masterpiece“ s geniální motivicko-tematickou invencí a dokonale propracovanou charakteristikou prostředí, postav a atmosféry. Na fenomenální úspěch Draculy Svoboda částečně navázal také muzikálem Monte Cristo, poslední muzikálový projekt Golem už tolik štěstí žel neměl, byť by si to scénář Zdeňka Zelenky a texty Lou Fanánka Hagena zasloužily.
Muzikálový West End České republiky, jak pro konkrétní večer překřtil Novou scénu plzeňského divadla režisér inscenace Lumír Olšovský, si dal na znovuuvedení kultovního díla opravdu záležet. Scéna Davea Bensona je působivou skrumáží symbolů a archetypálních motivů. Má svou vizi a daří se jí ilustrovat tři různá historická období poměrně úsporně, účelně a místy dokonce komicky. Svědčí o tom kupříkladu motivy rulety a laboratoř bláznivého profesora připomínající crazy estetiku filmů Lipského a Brdečky. Režie Lumíra Olšovského netrpí přílišnou adorací vůči originálu. Předkládá své vlastní, provokativní pojetí. Občas režie vyvolá zdvižené obočí, například když je bezdůvodně explicitně zobrazena sexuální orientace sluhy. Tempo vyprávění je během více než půldruhé hodiny bez přestávky trochu statické, příběh dostává prudší spád až v posledním dějství, kdy se jednotlivé obrazy střídají v rychlém sledu.
Kostýmy Kateřiny Proškové jsou barevně atraktivní a víceméně povedené. Její obvykle nespoutaná imaginace se nejvíc vyřádila na gotické vizáži nymf: jejich šaty jsou zdařilou demonstrací zlomyslné marnivosti. Povedl se i temně fialový oděv Draculy s vysokým límcem a tajemné šaty Lorraine. Méně už přesvědčí ubrusové šaty Adriany s kytičkami a hlavně obskurně nesourodé a zmatené obleky členů gangu.
Jozef Hruškoci je jako Dracula pěvecky i herecky sugestivní, byť mu chybí belcantový zpěv typu Daniela Hůlky anebo Mariána Vojtka. Není klonem ani imitací předchozích velkých jmen, našel si svůj prostor v jemnějším a niternějším projevu a sametové hlasové barvě. Je méně sveřepý a dryáčnický, čímž vynikají jemně emotivní oscilace, které vysílá k okolním ženám. Jeho charisma je uhrančivé a není divu, že mu dámy podléhají.
Šašek, sluha a profesor v podání Martina Holce je trojice, která má pokaždé osobité provedení a nikdy se nekopíruje. Jako šašek je Holec cynicky svéhlavý, jeho sluha je jat vlastními milostnými pohnutkami, bláznivý profesor zase dokáže nejvíc bavit obecenstvo. Pěvecká stránka není Holcovou nejsilnější stránkou, ale intuitivně zvládá vše podstatné a Smrt jeho ústy zaznívá s podobnou hypnotickou sugescí jako u jeho předchůdců.
Adriana a Sandra Lucie Pragerové má andělské vzezření a zaplavuje okolí svou láskou. Její hlas má sametové odstíny a zní kultivovaně, něžně a vroucně. Její nástupkyně Natálie Dvořáková jako Lorraine zpívá dosti emotivně. Její exaltovaný projev místy ztrácí na srozumitelné výslovnosti, ale získává body rozjitřenými emocemi. Klíčová píseň Jsi můj pán v jejím ztvárnění vyvolává příjemné mrazení v zádech, byť je zatím sporné, je-li to intenzitou provedení nebo primární prasílou této kompozice.
Stevena ztvárnil Pavel Klimenda, který dokázal od pouhých překvapených pohledů přejít do razantní akce. Jeho zpěv nepostrádal naštvanost, také po herecké stránce se mu naprostou ztrátu iluzí a následnou sebevraždu podařilo sehrát přesvědčivě. Podobně se dařilo knězi Lukáši Ondrušovi, jehož repetivní melodie zní v uších ještě dlouho po skončení muzikálu. O výtečné výkony se postaraly Nymfy Andrea Holá, Eva Staškovičová a Kateřina Herčíková. Jsou to postavy, do kterých je nutné vnést osobní prvky a potměšilá gesta s provokativní a bizarní třešničkou na dortu. To se tomuto báječně sladěnému triu podařilo a jeho přítomnost na jevišti byla velkým oživením.
Důležitou součástí inscenace jsou také krvinky v podání Barbory Böhm, Karla Jindry a Michala Kováče, které dynamizují scénu nejen plazením a hemžením, ale také vertikální ekvilibristikou na zavěšených šálách.
Lumír Olšovský představil Draculu jako člověka, který má své temné stránky, ale dokáže milovat a touží po smíření. Jeho režijní koncepce přináší několik zajímavých ale i kontroverzních inovací a především zúročuje vlastní bohatou muzikálovou praxi přesnou volbou a zevrubným vedením jednotlivých protagonistů. Závěrečná honička s jednou motorkou na pódiu je sice víc zmatená než akční, ale to jsou věci, které lze doladit.
Ruku v ruce s režií kráčí promyšlená choreografie Ivany Hannichové a modifikované hudební nastudování Kryštofa Marka. Tomu během premiéry chyběla jen větší vynalézavost a dynamická jiskra. Pasáže, které lze oživit typickými accelerandy vyzněly poněkud těžkopádně a bez kýžené gradace. Výkon orchestru byl nezávisle na zvoleném nastudování vynikající a potěšil brilancí v sólových linkách i společným tahem na branku.
Příjemnou vizuální stránkou inscenace je i light design Davida Janečka, videoprojekce Ondřeje Brýny a výtečně ošetřená zvuková stránka, za níž stojí Tomáš Lorenc. Dracula je muzikálový fenomén. Je dokonalou ukázkou popkultury českých „devadesátek“, která tehdy objevila inspiraci v Bídnících. Můžete ho milovat, můžete ho nenávidět, není však zapotřebí nové plzeňské nastudování ignorovat. Současná mladá generace muzikálových interpretů má pro strach uděláno a vnáší do příběhu novou krev, vlastní nápady a nasazení, které si občas nezadají s nepřekonatelnou prvotní obsadou. Zázrak se sice nekoná a nové hvězdy popmusic asi na základě aktuální inscenace z nebe ani z pódia nespadnou. Není to však zapotřebí. Všichni dělají to, co umí. Geniální hudba Karla Svobody dokáže diváka uhranout, dá mu zapomenout na starosti všedních dní a ještě poměrně jednoduše napoví, že každý padouch vlastně může skončit jako hodný kluk, když touží po lásce a dobru.
