Eva Urbanová: Rock mě zbavil trémy z klasiky

Rock, muzikál, pop i klasické melodie v originální úpravě – to vše přinese v novém roce projekt Grande finale Evy Urbanové. Není žádným tajemstvím, že světově proslulá operní pěvkyně začínala svoji pěveckou kariéru s rockovými kapelami na Plzeňsku. Odrazovým můstkem do světa opery se jí stal soubor opery Divadla J. K. Tyla v Plzni, poté Národní divadlo v Praze a odtud zamířila na přední světová pódia – newyorská Metropolitní opera, londýnská Covent Garden, milánská La Scala, Paříž, San Francisco, Toronto, Montréal, Vídeň, Berlín… Jak ovšem říká, jako posluchačka se žánrově nevyhraňuje a jako interpretka do jiných žánrů zabrousí ráda. Mimořádně úspěšná byla například její spolupráce s Karlem Gottem. Ráda zpívá písně své milované skupiny Queen, či finské symfonicko-metalové skupiny Nightwich, na svých koncertech ráda uvádí například písně z repertoáru americké zpěvačky Jennifer Rush, italského tenoristy Andrei Bocelliho či průkopníka elektronického popu, řeckého skladatele a instrumentalisty Vangelise. „Hudba je buď dobrá, nebo špatná,“ říká Eva Urbanová. A hudbu, kterou má ráda, která je jejímu srdci blízká ze žánrů mimo operní svět, nyní vybrala pro své Grande finale v O₂ aréně, které se uskuteční 29.února 2024. Evu Urbanovou doprovodí Epoque symphony orchestra s Martinem Kumžákem, který je spolu s Jiřím Škorpíkem autorem aranží pro písně, jež v O₂ aréně zazní. Režii koncertu má na starosti Michal Caban.

Prolínání žánrů je v případě Evy Urbanové zcela přirozené, vypráví proto o něm samozřejmě, s bezprostředností sobě vlastní. Hovoří bez zábran, spontánně, vzpomíná a při tom žije přítomností a současně vším, co přijde. A rozhodně to nekončí jejím nadžánrovým Grande finale. To je jen jedním z projektů na její životní cestě s hudbou. O ní, o jejích začátcích i o tom, proč a jak přišel koncert právě k tomuto názvu, jsme se povídaly v adventní době, která bývá dnes uspěchaná. Setkání s Evou Urbanovou však vneslo do těchto časů pohodu a klid.

• 

• 

V podrobnostech programu Grande finale v O₂ aréně se dočteme, že uvedete operní melodie, písně ze světa popu, rocku a muzikálu. Jak program vznikal, jaká je jeho dramaturgie? A není to takový návrat ke kořenům – návrat k rocku, s nímž jste začínala?

Aby nedošlo k omylu – v O₂ aréně nebudu zpívat klasické operní árie, přišlo by mi nevkusné dávat dohromady tyto odlišné žánry. Žánry se mohou spojovat, ale musí být takové spojení dobře promyšleno, aby fungovalo a mělo smysl. V programu v O2 aréně budou zahrnuty známé a oblíbené belcantové písně, které, co se týče obtížnosti, jsou mnohdy těžší než klasické árie. Do koncertu jsem zahrnula také dueta, která jsem zpívala s Karlem Gottem, protože si na něj chci zavzpomínat. Rock mám ráda, ale nebude v žádném případě v celém večeru převažovat. Čistokrevnou rockerkou budu tak ve dvou, třech písních. Nebudu ovšem křičet rockovým hlasem, budu písně zpívat. I když zpívám rockové písně, vždy do toho zasadím i operní prvek – jsem operní pěvkyně, která má rockovou hudbu ráda. V programu boudou mé srdeční záležitosti, takřka celý jsem sestavovala sama. Hudebně připravuje Jiří Škorpík s Martinem Kumžákem a musím říci, že v koncertu budou i nová nečekaná hudební spojení. Bude tam hodně mých tváří. Ale ty dvě jsou hlavní. Na jednu osobu to určitě stačí.  

Mohli bychom říci, které skladby zazní?

Konkrétní nebudu, chci si ponechat pro publikum moment překvapení.

Budete mít na svém koncertě hosty – kteří to budou? A dojde k takovému duetu jako bylo legendární spojení Montserat Caballé a právě Freddieho Mercuryho?

Mí hosté budou samí muži, ale víc vám ani tentokrát neprozradím….

A můžete alespoň naznačovat?

Když jsem řekla, že si chci zavzpomínat na Karla Gotta, tak je jasné, že na koncertě musí vystoupit tenor. Na rocková dueta musí přijít další zpěvák. A pak jsem si vybrala několik písní, o kterých jsem si nemyslela, že bych je někdy v životě zpívala. Nejedná se o čistý rock, ale rockové aranžmá mě dostalo – ´to je ono´, řekla jsem si. Budou je všichni znát!

Jak blízko má podle vás k sobě rock a symfonický orchestr?

Mám tato spojení vyloženě ráda – například poslouchat heavy metalové skupiny s obrovským symfonickým orchestrem je pro mě velký zážitek. Hudba rockové nebo heavy metalové kapely dostane úplně jiné proporce a vidíte, že hráče symfonického orchestru to také baví.  Když jsem slyšela skupinu Accept se symfonickým orchestrem a když si jejich úžasný kytarista zahrál Dvořáka, byla jsem nadšená. Vůbec mě to neuráží. Myslím si, že hudba je buď dobrá, nebo špatná.

Připomeňme vaši cestu od rocku k opeře, od žánru k žánru. Jak ji vidíte dnes, když se ohlédnete zpět?

Bylo to jednoduché rozhodnutí. Od dětství jsem chtěla být zpěvačka. Nejdřív to byly popové písničky, pak jsem někdy ve čtrnácti letech slyšela Bohemian Rapsody a otevřely se mi úplně jiné obzory, hudba skupiny Queen a hlas Freediho Mercuryho mě úplně okouzlil. A chtěla jsem zpívat rockovou hudbu. Pak jsem začala poslouchat Věru Špinarovou, to pro mě byl a do dneška je pojem. V té době jsem začala studovat klasický zpěv. Tehdy nebylo obvyklé, aby dívky zpívaly rock. Zpívat s tanečním orchestrem – to ano. Ale to jsem zase nechtěla já. Byla to pro mě taková spotřební, užitková hudba a musela bych zpívat dechovku, a to jsem v žádném případě nechtěla. Učila jsem se tedy klasický zpěv, sem tam jsem si zazpívala s rockovou kapelou na Plzeňsku. A zjistila jsem, že to lidi berou, kluci z kapely mi hodně pomohli. Zásadní pobídkou, stimulem, bylo rozhodnutí a podpora kapelníka plzeňské pop-rockové kapely Sejf Jana Kvídery. Vyloženě mi řekl, že se bude poptávat mezi známými, kde bych mohla zpívat. A opravdu mi našel hudebníky, sestavili jsme kapelu Rh+ a já mohla zpívat své milované ´Queeny´ a všechno, co tehdy frčelo. Zpívala jsem s nimi dva roky a při tom jsem pořád chodila na hodiny klasického zpěvu.

• 

• 

• 

• 

S vystupováním na veřejnosti s klasickou hudbou jsem ale měla problém – jakmile jsem měla zazpívat árii, dostala jsem hroznou trému. Dostala jsem trému z Dvořáka a ze Smetany. ´Tyhle mistry já mám zpívat? To si přece vůbec nemůžu dovolit!´- to mi říkal nějaký můj vnitřní hlas. Opravdu jsem k tomu tak přistupovala – vždyť tohle zpívala Marie Podvalová, Milada Šubrtová, ale já – já zpívám rockovou hudbu! Nemůžu se s někým takovým měřit! Prostě jsem měla před klasickými díly tak přehnanou úctu, že mě to svazovalo. V téhle situaci mě paní profesorka Kotnauerová nakonec ujistila, že můžu rockovou muziku dál zpívat a neublížím si hlasově, chodila mě dokonce i kontrolovat! A já jsem se postupně při zpěvu rocku zbavila trémy. Uvědomila jsem si, že lidem dělám show. A co děláme na jevišti – je to v uvozovkách jen jiná, klasická show, princip je přece stejný. Tak jsem si to v hlavě postupně srovnala. Všichni muzikanti z rockových kapel mi říkali: „Proč ty, s takovým obrovským hlasem zpíváš na mikrofon rock, zkus to v tý opeře!“ A tak jsem to zkusila a vyšlo to. Poprvé jsem si v Plzni vyzkoušela Cizí kněžnu v Dvořákově Rusalce – to byl zlom. Pak přišla Kněžna v Dvořákově Čert a Káče a pak moje první velká role,  nezapomenutelná Amélie v Simonu Boccanegrovi Giuseppe Verdiho – úžasná inscenace po všech stránkách.

Co vám přináší opera a co výlety do jiných žánrů – rocku, popu i muzikálu?

Jsem ráda, že mohu prožívat operní život, i když to je oproti rockové hudbě neskutečná dřina. Každý den se musíte probudit a být stoprocentně fit. Říkávám si – kdybych dělala rockovou muziku, tak si tolik nervů nezažiju! Ale klasická hudba mě naplňuje tím, co v rocku není – tím, že se proměním v osobu, kterou na jevišti ztvárňuji. Vymažu své já na tři nebo pět hodin a jsem někdo úplně jiný. Ovšem když zpívám rockovou hudbu, nic mě nesvazuje – libreto, režiséři… Jsem absolutně šťastná a svobodná. Každá hudba má něco krásného. Moje největší láska byla z tohoto žánru vždy hudba skupiny Queen a Freddie Mercury. Jejich hudbu vnímám jako klasiku v popové podobě, je nadčasová, geniální. Album Noc v opeře – to je neuvěřitelná hudba! Skupina Queen byla zjevení, které se vymykalo všem kapelám té doby. Když jsem později slyšela písně od finské hudební skupiny Nightwish, také mě nesmírně oslovily – úžasné spojení rockové hudby s klasickým zpěvem! Opera a rock jsou mé dvě milované hudební oblasti, tak jsem nazvala i své CD – Dvě tváře. Já mám opravdu dvě tváře.

Zpíváte i muzikálová čísla, v O₂ aréně zazní – není muzikál třetí tváří Evy Urbanové?

Muzikálu se jen dotýkám a bude to muzikál v rockové podobě. Můj nejmilovanější, klasický muzikál, který má něco společného s operou v názvu… Když jsem byla v New Yorku, v Torontu, v Londýně, v Madridu – všude jsem chodila na Fantoma opery. To je můj milovaný muzikál. Když vznikl film Fantom opery, okamžitě jsem běžela do kina – a byla jsem neskutečně zklamaná. Říkala jsem si: „Tak tohle jsem neměla nikdy vidět!“ Teď mě určitě nebudou mít lidé rádi, ale stejný problém jsem měla s filmem Bohemian Rhapsody. Líbí se mi, že film vznikl, je to pocta Freddie Mercurymu. Ale Freddie byl originál a je těžké pro každého herce přiblížit se jeho sexapellu, charismatu. Měl obrovský dar, hlasový potenciál a vše vyvrcholilo projektem s Montserrat Caballé, v němž se on jako rocker vedle obrovské světové operní primadony dokázal chovat najednou jako gentleman, všechny jeho výstřednosti zmizely – to bylo neuvěřitelné!

Máte kromě Fantoma opery ještě jinému muzikálového favorita?

Na Broadway jsem shlédla spoustu krásných, skvělých muzikálů. Zajímavý byl muzikál Forum pro Whoopi Goldberg, nebo Viktor/Viktoria s Raquel Welch, to bylo úžasné! Sunset Boulevard, Jekyll a Hyde – to jsou překrásné muzikály. A vidět je s tak výraznými osobnostmi – to jsou velké zážitky.  Kočky jsou krásné, Lvího krále jsem také viděla, ale mně se víc líbí příběh.  V Čechách mě oslnily muzikály Karla Svobody – krásná hudba, krásné zpěvní party, výborná výprava a režie, byla to svou komplexností takřka opera! Vynikající byl ve Spirále Jesus Christ Super Star – Kamil Střihavka, Bára Basiková, Vilém Čok – vynikající představení!  

Narazila jste na způsob inscenování opery a muzikálu. Nicméně dlouhodobý trend v operních režiích je jiný. Mám na mysli jak časové posuny operních děl bez ohledu na jejich obsah, tak už přímo roubování zcela jiného děje na ten originální. Tedy dopisování postav, upravování zápletek, vytváření nových, které však nemají oporu v hudbě ani libretu, nicméně režiséři je v operních inscenacích zavádějí. Jak to vnímáte?

Řeknu vám to na příkladu – v Brně se teď hraje moderně koncipovaná Salome Richarda Strausse, kde zpívám Herodias. Je to moderní inscenace Davida Radoka, ale je to stále Straussova Salome. Takové inscenace mám ráda. Mám ráda třeba režie Roberta Wilsona – to je estetický zážitek. Není možné ale tímto způsobem režírovat všechny opery, Robert Wilson to dobře ví a také si tituly podle toho vybírá. Když si však režisér vymyslí svůj děj, ačkoliv podle libreta se děje něco úplně jiného, je to pro mě utrpení. V Německu režie Hanse Neufelse – ty jsem nikdy v životě nepochopila! Hráli jsme úplně o něčem jiném, než o čem jsme zpívali, divákům se to také moc nelíbilo. A když se publiku inscenace nelíbí, začnou lidé během představení pokřikovat, smějí se tomu – zpěváci dělají co mohou, zpívají dobře, ale režii nezmění. Musíte tam účinkovat, a to je pak opravdu utrpení. Některé inscenace jsem z důvodu režijního pojetí i odmítla. Režijní přístupy mohou být různé, osobně nebazíruji na klasice za každou cenu. Ale když hrajeme Rusalku, tak by diváci měli vidět pohádku, nic mezi tím – žádné drogové závislosti, žádné veřejné domy – to tam nepatří. Jako kdybyste viděla Carmen a ona byla jeptiška!

Ani u Janáčkovy Její pastorkyně nemusíme mít kroje, ale když děj posunete do dnešní doby, je Kostelnička už jenom vrah. Dnes by bylo přece normální, že by byla Jenůfa svobodná matka, nikdo by ji nevyčleňoval ze společnosti, nikdo by ji nezatracoval. Časové posuny lze dělat, podle mého názoru, jen do určitého období a s určitými díly. Jinak to celé ztrácí smysl. A vrátím se k Salome – když ji hrajete jen o charakterech, posun do určité ne zcela konkrétní současnosti není na překážku a opeře neškodí. Jsou zkrátka díla, která se mohou s citem do dnešní doby posunout a díla, která se posouvat nemohou, nemají-li ztratit smysl. Základem ovšem je hrát opravdu to, o čem se na jevišti zpívá.

V současné době účinkujete v několika operních inscenacích na tuzemských scénách, plánujete koncerty. Proč se ten v O2 aréně jmenuje Grande finale?

Velký koncert se měl původně konat v souvislosti s mým životním jubileem. To nám ale nevyšlo, protože přišel covid. Takže jsme koncert realizovali až teď. Když jsme přemýšleli o tom, jak ho pojmenovat, přišel producent Tomáš Ságl s nápadem Grande finale. A mně se vybavily Koncerty hvězd na Žofíně a pan Nekola. Vždycky na závěr, když už jsme měli celý koncert za sebou, přišel a řekl: „A teď teprve přijde to ´Grande finale´!“. Proto pro mě neznamená ´grande finale´, že je to finální, poslední koncert, ale to slovní spojení pro mě má úplně jiný význam. Vlastně opačný – že nic nekončí. Operní kariéra je nepředstavitelně těžká, ale láska ke zpěvu a k herectví je posedlost. Mám ji pořád v sobě, kdybych nebyla tak posedlá zpěvem, nemohla bych to dělat. ´Grande finale´ je tedy pro mě jakési potvrzení toho, že život s hudbou je, existuje a stále pokračuje v celé šíři svého úžasného spektra.

• 

• 

• 

•