Jednu z nejhranějších operet světa, Mamzelle Nitouche Florimonda Hervého, nastudovalo nově Severočeské divadlo opery a baletu v Ústí nad Labem.
Nacházíme se právě v malém francouzském městečku Pontarcy. Klášterní zeď přelézá na první pohled trochu zmatený muž. Představuje se jako Célestin – muž dvou tváří. Je totiž nejen váženým varhaníkem a učitelem zpěvu v klášteře U vlaštoviček, ale také autorem operety Babetka a její kadet, jejíž premiéra se právě chystá v Paříži. Tak začíná děj libretistů Meilhaca a Millauda. Celestin ale večer co večer neodchází do divadla jen kvůli zkouškám svého veselého kousku, ale také kvůli primadoně Corinně, jíž tajně miluje. Svými city k ní se však netají ani nerudný major, bratr matky představené od Vlaštoviček. Jedna ze schovanek, Denisa de Flavigny, andílek s čertem v těle, partituru nové operety objeví, odhalí pravou identitu Célestina a domáhá se účasti na premiéře, kde se chce zastavit cestou za svým ženichem Fernandem, kterého dosud nezná… Vše se dále zamotá, když uražená Corinna odmítá dohrát představení a premiéře hrozí debakl. Vše zachraňuje Denisa, která zná z partitury všechny role nazpaměť. Ač se v kostýmu strašně stydí, bravurně odehraje druhé dějství operety a sklidí bouřlivý aplaus. V divadle se náhodně setká i s Fernandem a okamžitě se do sebe zamilují… Po mnoha dalších peripetiích a vtipných situacích míří, kam jinam, než do Fernandovy náruče, díky léčkám, které sama vymyslí. „Ona je anděl“, říká v závěru matka představená a Denisa kontruje oním známým „Taková jsem já, matinko..!“
Autorem rozkošného dílka je francouzský skladatel Hervé, vlastním jménem Florimond Ronger /1825–1892/. Za svůj život napsal přes šedesát operet, ovšem nesmrtelnost mu přinesla jen jediná. Byla to právě Mam’zelle Nitouche, která měla premiéru v Paříži v roce 1883, když bylo Hervému 58 let. Dodnes patří mezi nejoblíbenější díla svého žánru, protože vedle všech atributů dobré operety nese v sobě i punc jisté autentičnosti. Hervé totiž klášterní prostředí velmi dobře znal a postava Célestina je tedy jeho více méně věrným obrazem. Už od dětství se setkával s tím, co později v Nitušce s humorným nadhledem vylíčil – se světem uniforem /jeho otec byl strážník/ a světem okázalé zbožnosti /matka byla ortodoxně katolicky vychovávaná Španělka/. Od čtrnácti let byl varhaníkem v klášteře Bicerte, který byl zároveň ústavem pro duševně choré. Právě pro ně, v rámci terapie, komponoval Hervé, tehdy vlastně ještě Ronger, první písně a divadelní výstupy. Divadlo jej nakonec zlákalo natolik, že si v roce 1854 otevřel na pařížském bulváru du Temple své vlastní a začal v něm uvádět výhradně svoje díla. Neproslavil tím však sebe, ale kolegu Offenbacha, který jím inspirován založil rovněž divadlo, komerčně daleko úspěšnější. Hervé ztratil nervy, opustil Paříž a cestoval jako provinční herec, režisér a dirigent po Francii. Nakonec se vrátil ke komponování a triumfoval opět v Paříži. Od úspěšné premiéry Mam’zelle Nitouche nikdy nezmizela ze světových jevišť. U nás roztomilé dílo, na které si v mnohých divadlech troufli i činoherci, proslavil zejména Oldřich Nový, který nejenže operetu skvělým způsobem přeložil, ale také se stal nesmrtelným představitelem Célestina.
Do Severočeského divadla se Nituška vrací po dvaceti letech. V hlavních rolích se představí Tomáš Christian Brázda jako Célestin-Floridor, Eva Hartová a Monika Sommerová jako Denisa a představenou kláštera ztvární Jarmila Baxová. Operetu dirigují Milan Kaňák a Pavol Tužinský. Výtvarníkem scény je Ivo Žídek, kostýmy připravila Jana Stejskalová a choreografii Vladimír Gončarov. „Nituška je skvělá v tom, že je hratelná jako činohra, ale i jako samostatný hudební útvar,” řekl režisér, podle kterého opereta určitě přežije ještě několik století. “Je to titul, který se dá ve svém oboru skutečně srovnat s klasikou,” doplnil Žídek s tím, že sám hru už dvakrát inscenoval a také v ní hrál.
Premiéra se uskutečnila 10. března, nejbližší reprízy proběhnou 1. a 11. dubna 2023.
