Dokonalá divadelní iluze a exkluzivní zážitek
Uvedení legendárního operního muzikálu Andrew Lloyd Webbera Fantom Opery, který vznikl na základě stejnojmenné knihy Gastona Leroux z roku 1909, je kdekoliv na světě vázáno právy, která zaručují, že originální inscenace nebude dotčena či upravena režijními zásahy jiných inscenátorů. Úroveň může být ovšem i tak odlišná, hudební především. Vidět Fantoma Opery v originálním prostoru divadla Her Majesty´s Theatre na West Endu, kde měl tento kus 27. září 1986 svoji světovou premiéru a od té doby se tu hraje nepřetržitě, je však zážitkem zcela mimořádným. Dostat se na něj není nemožné. Poslední vstupenky, sice ne na ta divácky nejatraktivnější místa, což ovšem není na překážku komplexnosti zážitku, seženete zpravidla i před vlastním představením. A budete-li v Londýně, neváhejte. Londýnský Fantom je exkluzivní, precizní a mimořádně sugestivní.
Her Majesty ´s Theatre
Her Majesty ´s Theatre je samo o sobě unikátním prostředím s bohatou divadelní minulostí. Bylo založeno v roce 1705 pod názvem Queen´s Theatre, v letech 1711-1739 se zde konaly premiéry více než 25 oper Georga Friedricha Händela. Na počátku 19.století se stalo sídlem Královské opery později přestěhované do Covent Garden, která zde uváděla mimo jiné díla W. A. Mozarta, G. Rossiniho či R. Wagnera, ale konaly se zde i maškarní plesy. Od svého založení několikrát vyhořelo, poprvé jej požár zničil v roce 1789, nová budova byla otevřena v březnu 1791. Po dalším ničivém požáru v prosinci 1867 bylo divadlo sice opraveno, ale nakonec byla strženo a nové vzniklo podle projektu Charlese Phippse, který jej připravil pro Herberta Beerbohma Tree, zakladatele Royal Academy of Dramatic Art (Královské akademie dramatického umění). Jeho otevření se uskutečnilo v dubnu 1897. Tree zde uváděl dramata W. Shakespeara, premiéru tu měla díla G. B. Shawa či Johna Priestleyho. Po 1.světové válce už divadlo proslulo uváděním operet a později muzikálů, což vyvrcholilo premiérou Fantoma Opery. Viktoriánský přepych budovy je ideální pro vytvoření ovzduší charakterizující místo děje tohoto díla – pařížskou Velkou operu. Interiér si návštěvníky okamžitě podmaní nevtíravě tajemnou atmosférou. Zpětně si uvědomujete, že je utkaná z vlastní pohnuté a bohaté historie tohoto divadla, celého tohoto místa, které tolik pamatuje, a rovněž z jeho nové umělecké kapitoly – historie Fantoma Opery. Ta už bude pro divadlo určující. Tím spíše, že od roku 2000 je jeho majitelem přímo Andrew Lloyd Webber.
Divadelní iluze v Her Majesty´s Theatre, umně vytvořená inscenátory, se stává skutečnou realitou. Jakmile vejdete do hlediště sladěného do béžové a zelenkavé se zlatým zdobením, okamžitě jí propadnete. Jako by Fantom tento prostor skutečně prostoupil a přivlastnil si jej. Je zšeřelý, osvětlený jen lampami na balkónech a v přízemí, bez dominantního, vše zalévajícího světla obvyklého lustru zavěšeného pod stropy všech historických divadel na světě. Jeviště nekryje spuštěná opona, ale je zahalené do přítmí, v němž divák tuší různé předměty pod ochrannými potahy a přehozy; za nimi jsou v průhledu zborcená, nepotřebná torza někdejší opony. Jste uvnitř divadla, lapeni jeho duchem a atmosférou. Je tajemná, nabitá energií očekávání, plná tušených mystérií a příslibů. A tyto přísliby jsou naplněny bohatou měrou. Celá produkce je promyšlena do sebemenšího detailu. Působivá, výpravná, ne však bezobsažně opulentní – není totiž postavena na prázdném efektu. Ano, efektní je, ale v dobrém slova smyslu; je zároveň niterná a křehká. Neulpí na povrchu, ale jde do hloubky lidských citů. Jedná se o naprosto dokonalé iluzivní divadlo, kterého je po technické stránce mimořádně obtížné dosáhnout. Jeho účinek je podmíněn naprostou bezchybností techniky, jen tak totiž mohou stoprocentně vyjít všechny nezbytné triky a může být dosaženo plného sugestivního účinku. Proto je vlastní inscenace zcela nezpochybnitelnou a plnohodnotnou součástí celého díla.
Originální inscenace
Originální inscenaci – režii Harolda Prince a choreografii Gillian Lynne – přenesli na scénu pro produkci roku 2021 režisér Seth Sklar-Heyn a choreografka Chrissie Cartwright, oba zkušení umělci, kteří se podíleli již na jiných produkcích Fantoma Opery, a dílo tedy dobře znají. Produkce v Her Majesty´s Theatre je ideálně uměle ozvučena, práce zvukařů je mimořádná po celý večer, nazvučení pěvců a orchestru je takřka nepostřehnutelné. V Her Majesty´s Theatre hraje nepočetný orchestr, ale díky vzorné práci s technickou i při malém počtu hráčů je vytvořen perfektní dojem velkého symfonického orchestru. Nazvučení nijak neubírá na dynamice a plastičnosti hudebního provedení díla. Scény, v nichž se Fantomův hlas ozývá z různých míst hlediště, působí naprosto samozřejmě a jsou extrémně působivé. Při změnách jeho umístění se bezděčně ohlížíte – pocit, že Fantom stojí právě za vámi, je stoprocentní.
Výtečně jsou po technické stránce provedeny i všechny triky. Působivá cesta podzemím pařížské Opery, vikomtovo hledání, Fantomovo zjevování se a mizení… A efekt se stoupajícím, blikajícím a prskajícím lustrem a jeho náhlým pádem těsně nad hlavami diváků v přízemí je bez nadsázky dechberoucím zážitkem.
Orchestr je složen jen z několika hráčů – hrají troje housle, viola, violoncello, kontrabas, hornista, jeden hráč současně na flétnu a pikolu, jiný na flétnu a klarinet, další dva hudebníci obsáhnou rovněž několik dechových nástrojů a tuto sestavu doplňují dva keyboardy. Produkci řídil zkušený Simon Lee a orchestr, v němž usedli velmi kvalitní instrumentalisté, hrál pod jeho taktovkou zcela vyrovnaně s žádoucími dynamickými diferencemi.
Produkce je obsazena prvotřídními pěvci bez výjimky splňujícími vysoké nároky kladené na představitele rolí, předpokládající především u ženských představitelek stoprocentní kvalitu školeného operního zpěvu. Obdivuhodné bylo i přesné provedení ansámblů. Všichni sólisté byli výteční také po herecké stránce. Plně přesvědčiví, nikdy nepřehrávali a nesklouzli do přehnaného patosu či teatrálnosti. Jejich postavy byly zcela uvěřitelné a pravdivé.
Hlavní role
V titulní roli exceloval vynikající muzikálový pěvec Killian Donnelly. Vystupoval nejen v Anglii, ale také na Broadway a na svém kontě má například Tonyho ve West Side Story, Jeana Valjeana v Bídnících,a v dřívějších inscenacích Fantoma Opery v Her Majesty´s Theatre ztvárňoval Raoula, Vicomta de Chagny. Jeho tmavý charismatický hlas dodal postavě sugestivnosti, on sám byl na jevišti démonickým, hrozivým, ale i nešťastným a zlomeným mužem. Kontrastem k němu byl milenecký pár – Christine Daaé v působivém podání výtečné Lucy St. Louis a Raoul, jehož skvěle ztvárnil a zpíval Rhys Whitfield. Pěvkyně perfektně zvládla svůj part i s jeho vysokými polohami a koloraturami. Jako Christine byla křehká, půvabná i rozhodná. V podání Rhyse Whitfielda byl zamilovaný Vicomt energický mladý muž, který neváhá jít za svou láskou a nasadit při tom i vlastní život. Operní divu Charlottu Giudelli s humorem a nadhledem ztvárnila Saori Oda, kterou charakterizoval i výtečný pěvecký výkon. Přesně vyměřená dávka karikatury a komediálnosti, žádné laciné přehrávání, ale perfektní herecké podání. Totéž platí pro Adama Linsteada v rovněž karikované roli zhýčkaného hvězdného tenora Monsieura André. Neproniknutelnou a odtažitou Madame Giry citlivě ztvárnila a pěvecky zcela naplnila Francesca Ellis. Precizní po všech stránkách byli i další umělci – Ellie Young jako Meg Giry, Greg Castiglioni jako Ubaldo Piangi a Matt Harrop jako Monsieur Frimin. Výtečná byla i perfektně sehraná company.
Publikum Her Majesty´s Theather složené soudě podle oblečení především z turistů, odměňovalo umělce četnými potlesky na otevřené scéně a zahrnulo je na závěr bouřlivým standing ovation. Když hrál orchestr na odchodnou, nechtělo se lidem odcházet. Stáli nad orchestřištěm, fotografovali, natáčeli zákaz nezákaz a dlouze tleskali, když dirigent definitivně odložil taktovku.
Londýnská inscenace Fantoma Opery byla označena za nejlepší ´westendovou´ muzikálovou inscenaci všech dob. Je nepochybné, že je vůbec jedním z nejlepších divadelních zážitků, které může publikum v současnosti zažít. Proto, že je skutečným divadlem. Divadlem, který jde přes forbínu nejen svou koncepcí, ale i precizností, svou vnější i vnitřní opravdovostí, osobním nasazením všech umělců. Je to nejen vynikající dílo ve výtečném provedení, ale je zcela mimořádné dokonalou iluzivností, která se už z dnešního divadla takřka vytratila. V tom je jeho jedinečnost a síla. Budete-li v Londýně, opravdu si jej nenechte ujít.
