Ilustrační foto: Divadlo Minor
Zní to skoro neuvěřitelně. Pandemie koronaviru ochromila Evropu téměř natolik, jako nástup fašismu. Samozřejmě nikoli politicky, ale fakticky. Nesmí se skoro nic, v mnoha zemích je téměř stanné právo. Většina lidí vážnost situace pochopila a chová se zodpovědně.
První zmínky o záhadné nové epidemii přišly na podzim z Číny. Nikdo je nebral příliš vážně. Bylo to „dost“ daleko, navíc Asie hlásí nějakou pandemii prakticky každý rok. Informace prošuměla médii, nic víc, niž míň. V únoru přišly znepokojující zprávy ze severu Itálie. To už bylo blíž, navíc se jedná o oblast hojně navštěvovanou Čechy i tranzitními cestujícími (letiště Miláno a Bergamo). Ale ještě se zdánlivě nedělo nic. Klid před bouří, která začala uzavřením sálů s kapacitou nad 100 osob. Tedy naprosté většiny divadel, koncertních síní a kin. Mnozí divadelníci tehdy zareagovali neadekvátně, a já se jim vůbec nedivím. Sám premiér vyzýval ke klidu, jedná se jen o preventivní opatření, obchody a restaurace se zavírat nebudou, natož aby se uvažovalo o karanténě nebo izolaci jednotlivých měst a obcí. O týden později už vše z toho bylo realitou, po mnoha zcela chaotických krocích. Ovšem nejsme jediní, neadekvátně zareagovali i už zmínění Italové, Francouzi, Španělé i dosud perfekcionalističtí Němci.
Každý rozumný člověk ochranná opatření chápe a touhu vidět v našich muzikálových divadlech Mamma Mia, Elisabeth, Draculu nebo Billyho Eliota nahradila touha prozaičtější – nenakazit se. Snadno se to řekne, hůře zařídí. Vždyť ani odborníci se neshodnou, zda nám vlhké roušky pomáhají, nebo spíš škodí… Zásadní otázku, kterou si asi dnes všichni pokládáme je, jak dlouho to bude trvat… Pokud do měsíce, ok.. Co ale pak? Může zkrachovat nejen většina hotelů, cestovních kanceláří, leteckých společností a hospod, ale také většina nesubvencovaných divadel. A těžké to budou mít i ta dotovaná… Budou vůbec na podporu divadel a kultury při výpadku mnoha daňových příjmů, včetně toho největšího, od výrobce automobilů v Mladé Boleslavi, prostředky? Lépe řečeno, bude po restartu společnosti někoho situace divadelníků vůbec zajímat? Mnoho otázek, na které přinese odpověď až čas.
Naposled se divadla odmlčela v roce 1989, kdy se jejich hlediště i jeviště změnila v diskusní kluby. Cesta zpět k divákům byla složitá a trnitá. Nebude to teď podobné? Nebudou mít zkrátka lidé jiné starosti? A nebudou se bát sdružovat ve větším počtu?? Nikdo neví… Nehraje se prakticky v celé Evropě, v Asii, v USA. Jen Britové zatím zachovávají kamennou tvář a chladnou hlavu. Vymstí se jim to, či nikoli? Opět – nikdo neví…
Každé naše divadlo zareagovalo na uzavření jinak. Některá vracejí vstupné, jiná slibují náhradní představení. Nikdo si nepřipouští, že by omezení měla trvat déle, než do konce dubna. Všichni se najednou modlí… Plán premiér je zcela rozložený, zkouší se do „zásoby“, aniž by kdo věděl, zda a kdy se plánovaná představení uskuteční. Zejména vícesouborová divadla šílí, jak se harmonogram premiér stihne dohonit. Březnové premiéry „doběhnou“ dubnové a květnové. Kdy odehrát reprízy? Nikdo neví… V La Scale, podobně jako na Kladně. Jsme v tom všichni. Nikam nemůžeme, a tak trochu nám hrabe. Žijeme divadlem deset, třicet i padesát let, a teď nastalo temno. Temno jménem coronavirus. Buďme ohleduplní, ať je to co nejdřív za námi.
Ač se nyní nehraje, budeme s vámi nadále sledovat a komentovat kulturní i společenské dění. Buďte s námi, jsme s vámi.
