Veselá vdova, foto: Martina Root
Jednu z nejslavnějších světových operet Franze Lehára Veselá vdova nově nastudovalo a ve čtvrtek 24. ledna odpremiérovalo Hudební divadlo Karlín. Zbrusu nová inscenace vznikla v koprodukci s Divadlem J.K. Tyla v Plzni. Zde se uskuteční druhá premiéra 2. února na Nové scéně.
Franz Lehár se narodil 30. dubna 1870 ve slovenském Komárnu. Konzervatoř absolvoval jako houslista, v šestadvaceti letech se ale začal živit komponováním. Nejprve se pokusil o operu, ale štěstěna se na něho usmála až v operetě. Od svých prvotin Vídeňské ženy a Dráteníček se propracoval v krále stříbrného věku lehkonohé múzy. A to zejména zásluhou své páté operety, kterou je právě Veselá vdova. Na libreto Lea Steina a Victora Léona ji původně měl zkomponovat Richard Heuberger. Libretisté společně s tehdejším ředitelem Theater an der Wien (Vilém Karczag) ale s jeho prací nebyli spokojeni a dílo nabídli Lehárovi. Premiéra Veselé vdovy se uskutečnila ve zmíněném Divadle Na Vídeňce 30. prosince 1905 a sklidila průměrný úspěch. Nálady publika se však rychle proměnily, zejména po strhujícím úspěchu Veselé vdovy v Paříži a Londýně. Jen za prvních pět let měla Lehárova nejslavnější opereta na svém kontě po celé Evropě přes 20 tisíc repríz a společně se Straussovým Netopýrem patří až dosud k nejhranějším operetám světa.
Veselá vdova nepatří jen k nejúspěšnějším, ale také k inscenačně nejnáročnějším operetám. Vyžaduje pečlivé hudební a pěvecké nastudování velmi exponovaných partů, bohatou, a tedy obvykle drahou výpravu a hlavně pak početné ansámbly, kde baletky zpívají a sólisté i sboristé naopak musí výborně hrát a tančit. Nové inscenace se ujal zkušený režisér Martin Otava, známý z mnoha českých i zahraničních divadel. Veselou vdovu měl před pár lety režírovat už pro Státní operu (Národní divadlo Praha), z projektu nakonec ale úplně sešlo. Dočkal se tedy až nyní, a zároveň na dvou scénách. Na rozdíl kupříkladu od poslední drážďanské inscenace se rozhodl operetu „nereformovat“, ale nechat jí zaznít v plném lesku, v odpovídající době, kostýmech a v klasickém tříaktovém uspořádání ve třech odlišných prostředích. Lehce upravil prózu a dialogy (aniž by příliš aktualizoval), texty písní nechal velmi rozumně zaznít v obecně známém a oblíbeném překladu Evy Bezděkové. Jedinou větší změnou je, že inscenátoři, zřejmě pro Pavlu Břínkovou, podstatně rozšířili part Pričičové, kterou se posnažili stylizovat do postavy obdobné kněžně Anhiltě z Čardášové princezny. Bohužel Praskovja Pričičová nemá vlastní song, takže ji lze vystavět jen jako stárnoucí a trochu praštěnou subretu, která trousí vtipy a popěvky z jiných operet. Celkově je Otavova režie svižná, vtipná a tradiční v tom nejlepším slova smyslu.
Veselá vdova, foto: Martina Root
Jedinou zásadní výhradu mám k zařazení Offenbachova kankánu do 3. jednání operety, tedy jeho nejslavnějšího galopu z Orfea v podsvětí. Ano, vím, dělá se to často, zejména na německých scénách v 70. – 90. letech minulého století to bylo obvyklé, ale není k tomu jediný rozumný důvod. I když se lze smířit s myšlenkou, že by se mohl Offenbach v pařížském kabaretu hrát, o to nic, hudebně patří do zcela jiného období a zbytečně strhává pozornost od Lehárova kankánu k dílu svého předchůdce. Možná by bylo lepší zahrát před začátkem děje originální předehru.
Před hudebním nastudováním Norberta Baxy, musím říct, smekám, uvážím –li, že pracoval a zkoušel na dvou zvukově zcela odlišných scénách. Orchestr zněl alespoň v HDK velmi plasticky, zvukově barevně, se zpěváky i sborem hrál v symbióze a nepřekrýval je. Někdy ne zcela přesné nástupy sólistů jistě vylepší další reprízy, většina rolí se totiž zkoušela ve třech alternacích, což přináší provozní obtíže téměř vždy.
Po výtvarné stránce nabízí Veselá vdova opravdu velkolepou podívanou, aniž by působila jakkoli zastarale nebo kýčovitě. Scéna Lukáše Kuchinky vychází ze stylů secese a art deco, podobně jako krásné a slušivé kostýmy Dany Haklové. Povedla se i choreografie (Martin Šinták), v kankánech a sborových scénách excelentní, v intimnějších umírněná.
Při současném nedostatku operetních specialistů mezi zpěváky a herci lze obsazení větších rolí označit za dobré a vyvážené. Hannu Glawari, onu veselou vdovu, zazpívala bez větších intonačních potíží operní pěvkyně Lívia Obručník Vénosová (alternuje Gabriela Kopperová), která byla i zjevově vhodnou představitelkou svérázné vdovičky. V prózách bohužel její hlas postrádal přirozenost a často jí nebylo rozumět. Jejím partnerem v úloze bonvivána Danila Daniloviče byl při premiéře Michal Bragagnolo, charismatický muž a přirozený herec, s tenorem sice trochu menším, ale pěkně plasticky znějícím ve všech polohách.
Veselá vdova, foto: Archiv Michaely Noskové
Druhou dvojící díla je Valencie a Camille de Rosillon. Zde Lehár a jeho libretisté vybočili z konceptu klasických operetních mladokomických párů a předurčili tak směr pozdějších Lehárových „operet v moll“. Jedná se tu vlastně o nešťastnou lásku mladíka k vdané ženě, jež v závěru nenajde naplnění a Rosillon jako jeden z vůbec prvních operetních hrdinů zůstává „na ocet“. Lehce frivolní, ale nakonec věrnou Valencii, krásně zahrála i zazpívala muzikálová a operetní herečka Michaela Nosková, výborná i po pohybové stránce. A hlavně nepřehrávající, což by se v této roli mohlo snadno stát. Postavu Camilla de Rosillon považuji pěvecky z operetního repertoáru za jednu z vůbec nejtěžších a nejkomplikovanějších. Celý part je napsán v až nepříjemně vysokých polohách, je melodicky ošemetný a každou chybu pozná i laik. Zejména proslulý pavilónový duet „Mein Freund, Vernunft – Wie eine Rosenknospe“ si v ničem nezadá s vypjatými duety operními. Richard Samek je zkušeným pěvcem, který už tuto úlohu zpíval mnohokrát i v Německu, takže se s jejími nástrahami vyrovnal skutečně se ctí a několikrát sklidil potlesk na otevřené scéně.
Jan Ježek, který často a po celé republice zpíval hraběte Danila, tentokrát hraje barona Zetu (po dlouhé době v paruce), hostitele společnosti a manžela záletné Valencie. Jeho operetní zkušenosti jsou pro celkové vyznění inscenace zásadní a nedocenitelné, pěvecky je stále v plné síle a jeho hlas zní mladistvě. Přirozeností na jevišti se mu v českých operetních vodách může pořád málokdo rovnat. Jistým glosátorem různých situací je sekretář Njeguš, kterého v Karlíně sehrál Dalibor Gondík. Tato postava bývá pojata různě, viděl jsem jí obsazenou jak postaršími sboristy, tak „oboupohlavním“ tanečníkem oblečeným v latexu. Vlastně může jít o malou roličku, u o úlohu stěžejní. Gondíkův Njeguš leží někde „mezi“. Jeho kostýmování je neformální, ale pořád jaksi v normě, objevuje se poměrně často, aby utrousil nějaký gag a zase zmizel. Baví, ale neobtěžuje, což je tou lepší variantou. Za zmínku pak ještě stojí trochu směšně zahrané, ale dobře zazpívané party dvojice diplomatů Vikomta Cascady a Raoula de Saint-Brioche.
Jak v Karlíně, tak na Nové scéně v Plzni je Veselá vdova „portována“, tedy ozvučena přes mikroporty, což vzbudilo nevoli některých operetních příznivců. Musím však konstatovat, že zvuk působil velmi přirozeně a vyrovnaně (bohužel netuším, zásluhou kterých karlínských zvukařů, neb v den premiéry nebyl k dispozici divadelní program…).
Podívám-li se na operetní produkce posledních let napříč celou republikou, musím konstatovat, že se i přes vyřčené drobnosti nová inscenace Veselé vdovy povedla. Jistě i zásluhou dramaturga Zbyňka Brabce, který z operety vyšel a pořád jí má rád. Nabízí totiž přesně to, co operetní příznivec v divadle hledá a často nenachází: Velkolepou výpravu, solidně obsazené hlavní role, vtip, eleganci a texty písní, které zná a může si je broukat společně s účinkujícími. Pohledné představení, které potěší a pohladí.
Veselá vdova, foto: Martina Root
