Muzikál Schikaneder, foto archiv VBW
Konec sezóny přinesl na první vídeňské muzikálové scéně, v Raimund Theater, rozloučení s inspirativní inscenací, která lákala publikum od září loňského roku. S muzikálem Schikaneder, mapujícím život jedné z mimořádných kulturních osobností. Herce, divadelního ředitele a dramatika Emanuela Schikanedera, osobnost známou současnému publiku především jako autora libreta k opeře Wolfganga Amadea Mozarta Kouzelná flétna. Však také podtitul muzikálu se na tuto operu odvolává – ´turbulentní milostný příběh na pozadí Kouzelné flétny´. Autoři a producenti vkládali do tohoto muzikálu velké naděje. Oprávněně. Atraktivní titul, zajímavá historie a skutečně turbulentní ´love story´. Milostný vztah plný životních kotrmelců a peripetií, na jehož konci stojí usmíření, díky němuž mohla Kouzelná flétna spatřit světlo světa. A i když v Raimund Theater už Schikanedera neuvidíte, stojí za to o představení přemýšlet, nechat je doznít ve vzpomínkách. Schikaneder byl totiž atraktivním kusem pro publikum všech generací nejen svou vlastní podstatou, ale i jevištním provedením. A stál na mimořádných uměleckých výkonech. Naší první recenzi najdete zde.
Libreto Christiana Stuppecka je velmi živé a inspirativní. Má spád, dramatické situace jsou ve správných okamžicích odlehčeny komickým akcentem. Provází nás Schikanederovým životem, celek přináší přitom nenásilným a atraktivním způsobem řadu informací. Poučí, aniž by byl mentorsky školský, aniž by kdykoli a jakkoli nudil. Milovníci a fanoušci Mozarta mohou být potěšeni, tím spíše, že uvidí částečně i přípravu premiéry slavného díla. Mnozí pak zcela nepochybně objeví netušený život libretisty Kouzelné flétny a skrze něj proniknou velmi snadno a nenásilně do ovzduší tehdejší společnosti i jejího ducha. Kdo hledal v muzikálu Mozarta, nenašel ho. O skladateli se tu pouze, a to ne právě často, mluví. O to je ovšem dílo zajímavější. Sází sice samozřejmě na atraktivitu Mozartova jména, ale přináší příběh někoho jiného, jeho vyznění tak není svázáno jednou osobou všeobecně známého génia, ale vytváří plastický obraz doby. A pak – působivá love story jako vystřižená z červené knihovny je dobrou osou pro celé dílo.
Muzikál Schikaneder, foto archiv VBW
Hudební zpracování látky z pera renomovaného amerického skladatele Stephena Schwartze (je rovněž autorem písňových textů) je vynalézavé, neotřelé a nebojme se říci, novátorské. Nepřipomíná po hudební stránce žádný z obvyklých muzikálových postupů. Celek je totiž hudebním dílem spojujícím muzikál, operu i činohru. Mluvená próza volně přechází v klasické a typické operní recitativy, mluva má často zcela bezděčně jejich podobu, zpívaná čísla se tedy zcela plynule přelévají v prózu a naopak. Řada čísel je dokonce ryze operních a takto odlišené pěvecké party vyjadřují odlišnost charakteru postavy i situace. A zcela jedinečným způsobem navozují atmosféru doby. Pěvecké party nejsou vůbec snadné a hlavní postavy jsou na jevišti takřka nepřetržitě. To všechno klade samozřejmě extrémně vysoké nároky na zpěváky. K tomu připočtěme velmi náročnou režii, rychlé a působivé proměny obrazů, kdy stačí k velké chybě jen drobné zaváhání. Žádné se ovšem nekonalo. Precizní a mimořádné byly výkony umělců a bezchybná práce techniky.
Orchestr pod taktovkou Davida Cullena hrál přesně s pečlivou dynamikou, vynikly tak stylové odlišnosti jednotlivých čísel při zachování plynulosti přechodů mezi zpěvem, recitativy a mluvou. Ocenění zaslouží také příkladné nazvučení celé produkce, které nebylo nikdy neúměrně hlučné.
V hlavní roli exceloval Mark Seibert, jehož návštěvníci Raimund Theater znají například jako skvělého Smrťáka v Elisabeth. Nyní prokázal kromě mimořádných pěveckých kvalit opět i své herecké dispozice. Svou plastičnost, přesvědčivost výrazu, smysl pro dramatičnost i komediálnost. K tomu připočtěme nezpochybnitelné charisma, a těžko si lze představit ideálnější ztvárnění Schikanedera, osudového muže. A neméně osudovou postavou byla v podání vynikající Milici Jovanovič Eleonora Schikaneder. Náročný pěvecký part, vnitřní drama ženy, která se ocitá na výsluní, je podváděna milovaným mužem, aby jej sama opustila a posléze se k němu, po smrti svého nového partnera, znovu vrátila. A aby díky ní a její velkorysosti mohla být uvedena Kouzelná flétna. Kromě bezchybného zpěvu ztvárnila tato půvabná umělkyně na jevišti všechny peripetie tehdejší herecké star a posléze majitelky divadla nesmírně sugestivně. Výborným protipólem byl jako Johann Friedel, její obdivovatel, mecenáš a partner, Florian Peters. Byl v této roli dojemný i obdivuhodný. Milenku Schikanedera a matku jeho jediného dítěte Marii Annu Miller ztvárnila Katie Hall. Rťutovitá mladičká blondýnka, koloraturní sopranistka se zářivým pohyblivým hlasem, pevnými a jiskřivými výškami. Obdivuhodně hrála s neuvěřitelně nakažlivou bezprostředností mladou, jednoduchou dívku okouzlenou mužem velkého světa, oním velkým světem i sebou samou. Přechod mezi náročnými koloraturami a mluvou spolu se zcela přirozeným herectvím v nelehkých akcích byl nenapodobitelný. A o to zajímavější byl pak její přednes ´neoperního výstupu´ v závěru díla, kdy přichází, chudá a opuštěná prosit Paní Schikaneder o pomoc při výchově svého a Schikanederova dítěte.
Muzikál Schikaneder, foto archiv VBW
Vynikající byli ale všichni představitelé – Hardy Rudolz ve dvojroli – jako původní Schikanederův impresário Franz Moser a později v době uvádění Kouzelné flétny jeho mecenáš Josef von Bauernfeld. Působivý byl Reinwald Kranner jako ředitel konkurenčního vídeňského divadla Karl Marinelli. Obdivuhodná byla i Katja Reichert jako Josepha Hofer, první představitelka Královny noci, a další umělci nesmírně početného ansámblu. Všichni zpěváci dbali na srozumitelnost, bylo jim výborně rozumět.
Režie Trevora Nunna je po všech stránkách výborná. Promyšlená do posledního detailu, co se týče pohybu herce, chůze, gest, mimiky. Herectví je zcela přirozené, čitelné, přitom hluboce procítěné bez patosu, teatrálnosti, přehrávání. Ovšem zasahující svou silou i diváka v poslední řadě galerie. Vtipné při řadě scén – hned při scéně první, když ještě mladý Schikaneder zkouší novou členku Moserova souboru Eleonoru a její herecké vlohy. Či mnohem později, když manželé Schikanederovi přemlouvají svého mecenáše, nebo při půvabném duetu Eleonory a Emanuela, v němž koncipují děj Kouzelné flétny. I jímavá a působivá, nikoliv však sentimentální je režie při scénách smutných až tragických či osudových.
Choreografie Anthonyho van Laast podtrhla charakter představení a v nápadité baletní scéně přinesla i humor a žádoucí odlehčení. Že výkon tanečníků byl zcela precizní a secvičení na setinu milimetru, netřeba zdůrazňovat. Celé představení bylo výpravné, zdobné a působivé. Dobové kostýmy, velkorysá nápaditá a variabilní scéna – vždy však elegantní, marně byste hledali jakoukoliv stopu kýčovitosti nebo nesouladu. Režie perfektně korespondovala s vynalézavou scénou Anhonyho Warda, která umožňovala nečekané efekty i díky velkém počtu svící umístěných v portálech například při svatbě Schikanedera a Eleonory v chrámu. Současně svou stavbou umožňuje současný pohled na jeviště i do jeho zadního traktu za kulisy při premiéře Kouzelné flétny, což přináší pro diváka v hledišti zajímavé pohledy.
Stejně tak precizní, jako bylo samotné představení, je i program. Sice nákladný, přinášející však nejen fotografie, ale i řadu dalších zajímavostí a informací o Schikanederovi, jeho životě a také o jeho vídeňském divadle, kde byla Kouzelná flétna poprvé uvedena.
Inscenace přes všechna pozitiva ale nepřinesla tak velkou návštěvnost, jakou si v Raimund Theater slibovali. Důvod lze hledat těžko. Bylo to představení, které mělo teoreticky všechny atributy potřebné k úspěchu. Bylo příjemné na poslech i pohled, skvěle provedeno. Ale… Jakkoliv výborná byla hudební koncepce, přitažlivá hudba, zábavná i dojemná, když jste z divadla odcházeli, melodie splynuly v jeden tok a vy jste marně lovili v paměti alespoň jednu. Zkrátka – chyběl jasný, snadno zapamatovatelný šlágr. Nemuselo by to však vadit. Viděla jsem, že kus měl odezvu u dospělých i četných dětských diváků, kteří v hledišti Raimund Theater usedli. Tak proč nebylo vždy vyprodáno?
Schikaneder byl atraktivním kusem pro publikum všech generací. Ale možná ne všech společenských skupin. A to bude ten druhý důvod. Zainteresovanému divákovi znalému problematiky a pohybujícímu se v divadelním světě, připadá osoba Emanuela Schikanedera stejně atraktivní jako Mozart sám a peripetie kolem uvedení Kouzelné flétny dostatečně dramatické a zajímavé. Včetně paralely podnikatel versus mocenská byrokratická zvůle, pravdivost a nadšení pro věc versus podlost a špinavé praktiky. Život Mozartův možná přišel tvůrcům už dostatečně ´propraný´ ve všech možných podobách (divadlo, film, muzikál), zároveň si byli vědomi, že jeho jméno je značkou, která dobře prodává. Ale ruku na srdce – kolik lidí, i z pravidelných návštěvníků divadla ví, kdo byl Schikaneder? Obecné povědomí v tomto směru, obávám se, není na takové úrovni, jak se tvůrci domnívali. A proto tedy nevznikl zájem i nejširšího publika. Muzikál jako takový přitáhl samozřejmě kromě stálých návštěvníků Raimund Theater tedy patrně především znalce a fanoušky Mozarta, příznivce Mozartových oper a oper obecně, intelektuály. A to na permanentně vyprodané hlediště nestačilo. Škoda. Schikaneder byl inscenací, která by neměla být zapomenuta. A kterou by mohly, se zřetelem k výše řečenému, uvést i jiné scény.
Muzikál Schikaneder, foto archiv VBW
