Miroslav Doutlík
Miroslav Doutlík, bard české operety
Smutná zpráva přišla uprostřed prázdnin z Divadla J.K. Tyla v Plzni. V požehnaném věku sedmaosmdesáti let nás 10. srpna 2016 navždy opustil legendární režisér, dramaturg, muzikálový a operetní šéf a především skvělý člověk MIROSLAV DOUTLÍK.
Miroslav Doutlík se narodil 13. ledna 1929. Vystudoval Akademii múzických umění v Praze a zprvu pracoval jako redaktor, divadelní kritik a publicista. Jeho celoživotní divadelní um je však nejsilněji spojen s Plzní, kde po dvě období působil jako režisér a šéf souboru operety DJKT Plzeň. V Plzni na šéfovské místo nastoupil poprvé v roce 1961, ale předtím zde už osm sezón pracoval jako dramaturg. V období, které pamětníci označují zlatým věkem plzeňské operety, nastudoval jako režisér například Cikánského barona, Veselou vdovu nebo Mamzelle Nitouche. V době, kdy to ještě zdaleka nebylo běžné, zařadil na repertoár i několik tehdy moderních muzikálů, ať už to byla My Fair Lady, Kiss Me Kate, Šumař na střeše nebo populární italský titul Když je v Římě neděle. Aktivně vyhledával také nová díla domácí provenience, takže Plzeňané mohli už tehdy vidět Filosofskou historii, Limonádového Joea ještě před filmovou premiérou či původní hudební komedii Otec Kondelík a ženich Vejvara. Jako šéf se Miroslav Doutlík nikdy neobával silných spoluhráčů a proto zval k hostování ty nejlepší české režiséry, dirigenty a výtvarníky.
.Jeho slova, jež vyřkl už před padesáti lety, jsou skoro prorocká a dodnes platná: „Věčným zápasem mnoha umělců je snaha najít nové cesty hudebního divadla. Poslední půlstoletí totiž dovedlo operetu téměř na pokraj zkázy. Nedostatek zdravého klasického odkazu a opakování stále stejných titulů, na rozdíl od opery – jejíž současná situace ale není ve skutečnosti o mnoho utěšenější – staví před operetní soubory úkol hledat nové cesty daleko akutněji. Jedná se o problém, kterým se zabývá snad každý operetní ansámbl v republice. Někteří se domnívají, že na prvním místě je třeba vyřešit samotný nadpis. Jméno opereta dostalo pejorativní přídech a její umělci nejsou objektivně oceňováni, nýbrž jen shovívavě připouštěni. Pokud nesklidí rovnou opovržení, tak alespoň rozpačitý úsměv. Přitom samotný žánr klade na interprety maximální požadavky, také na tvorbě nových hudebních komedií a muzikálů by se měli podílet ti nejlepší z nejlepších, ač se o ně pokouší bohužel právě ti, jímž se dosud nepodařilo napsat ani hratelnou činohru… I operetní soubor ale může ´vyrobit´ kvalitní produkci. Pro nás bylo například jistým mezníkem nastudování Brecht – Weillovy Žebrácké opery. Přitom je to v podstatě činohra. Jsme snad prvním operetním souborem u nás, který si na dílo takřka soudobého německého dramatu troufl, přičemž pro nás toto měření sil neskončilo prohrou. Tím chci říct, že opereta musí hledat svojí novou tvář. Nepomůže nám žádný nářek, ani změna křestního jména, ale jen a jen cílevědomá dramaturgická a inscenační práce, ke které možná máme zatím málo předpokladů, ale o to víc vůle.“
Po několika „odvážných“ inscenacích byl režisér Doutlík donucen v roce 1971 Divadlo J.K.Tyla v Plzni opustit. Vystřídal několik dělnických a referentských profesí. Zpočátku pracoval jako dělník v kvasinkárně či řidič tramvaje, naučil se znamenitě pracovat na hrnčířském kruhu. Posléze se vrátil do divadla alespoň jako referent, který se podílel na koordinaci rekonstrukce budovy Velkého divadla. Sám o 70. a 80. letech nerad mluvil, s tím, že je nutné žít přítomností. Jen s úsměvem zavzpomínal: „Člověk by neřekl, kolik zajímavých osobností můžete potkat i mezi úplně obyčejnými lidmi. S mnoha z nich jsem se setkával například jako řidič tramvaje. Ovšem tehdy to nebylo jako dnes, kdy řidič sedí jaksi izolován od lidí i povětrnostních podmínek. My museli ještě vybírat peníze, kontrolovat tramvajenky a to vše v letním vedru nebo zimních mrazech. Tramvaje špatně topily, zastávky byly krátké a jen si člověk prostor malinko zadýchal, už zase otevíral dveře a dýchal mrazivý vzduch.“ S hudebním divadlem udržoval kontakt alespoň pomocí přátel, kteří mu umožnili občas „tajně“ režírovat na Slovensku. Po krátkém manželství s operetní subretou Květou Hankovou strávil Miroslav Doutlík padesát let života po boku Marie Caltové, významné české činoherní dramaturgyně.
Do čela plzeňského souboru se Miroslav Doutlík vrátil ihned po politických změnách v roce 1989. Režisérský návrat na domácí scéně pak prožil hned 10. března 1990, kdy znovu uvedl emocionální Filosofskou historii. Posléze následovala celá řada titulů. K některým se vracel, ale objevoval i zcela nové. Tak k osvědčeným operetám jako Cikánský baron či Veselá vdova zařadil na repertoár například u nás nepříliš známou Pepinu Roberta Stolze, Lecocqovu Giroflé-Girofla, Madame Favart J. Offenbacha, skvělý muzikál Sweet Charity a také v zahraničí velmi oblíbenou Gigi. Od svého nástupu k souboru věnoval mnoho sil vyhledávání nových talentů i moderních forem hudebního divadla. V roce 1997 předal šéfovské žezlo Janu Ježkovi.
Zkušenosti Miroslava Doutlíka byly natolik cenné, že až do roku 2003 s divadlem J.K. Tyla v Plzni spolupracoval jako dramaturg. Nadále divadelní a kulturní dění aktivně sledoval a nechyběl na žádné muzikálové premiéře. I po osmdesátce byl nesmírně aktivní, chodil na procházky, hrál tenis. Až poslední dva tři roky bojoval s následky úrazu a vleklou nemocí. Jsem rád, že jsem mohl, jak doufám, patřit do širokého okruhu přátel Miroslava Doutlíka, často se s ním setkávat a zejména od něho čerpat řadu neocenitelných zkušeností. Sám často vzpomínal, jak jsem před pětadvaceti lety poprvé zaťukal na dveře jeho šéfovské kanceláře v tehdejším Komorním divadle: „Víťo, když jste mě poprvé navštívil v roce 1990 s tím, že píšete o divadle, byl jste ani ne dvacetiletý mladíček. Líbilo se mi vaše nadšení pro operetu a muzikál. A najednou jste v podstatě služebně nejstarším publicistou, který se plzeňské operetě věnuje. Nějak vám ten život rychle utíká…,“ glosoval s humorem sobě vlastním.
V roce 1992 udělil primátor Miroslavu Doutlíkovi Pečeť města Plzně a alespoň symbolicky ocenil jeho přínos plzeňské kultuře. V rámci českého hudebního divadla zůstává jeho odkaz zatím nedoceněný. S jeho odchodem naše kulturní scéna přichází o jednoho z nejzkušenějších operetních režisérů a dramaturgů. V našich srdcích však bude zapsán nesmazatelně.
Foto Pavel Křivánek
