Muzikál Evita Bad Vilbel
Kulturní tip na léto: Za muzikálem Evita na open air do Německa
Divadelní prázdniny. Tenhle pojem vlastně už dnes vůbec neznamená to, co dřív. Kde jsou doby, kdy se s posledním červnem zavřely brány divadla a všichni jeho zaměstnanci – stejně jako třeba učitelé – mohli užívat léta? Dřívější volné chvíle většina umělců i technických pracovníků tráví na některé z letních produkcí, se kterými se v posledních letech roztrhl pytel. A diváci tuhle změnu vítají. Rok co rok svádí boj o místa na vyprodané Shakespearovské slavnosti, ale pokud jsou neúspěšní, nemusí za adekvátní náhradou chodit daleko. Zmiňované „Shakespearovky“ nejsou totiž zdaleka tou jedinou možností, kam v létě zajít za kulturou. Naopak, výběr z letních produkcí je obrovský. Festivaly s dlouholetou tradicí vedle nově otevřených letních scén kamenných divadel, open-air produkce i představení v zastřešených budovách. Některé divadelní kusy může spojovat také jistá tématika (v německém městečku Hanau se každoročně konají Brüder-Grimm Festspiele, na kterých můžete vidět díla této proslulé sourozenecké dvojice) nebo provázanost s místem, na kterém se konají (např. obliba MdB uvádět autorské tematické hry o velkých brněnských osobnostech).
Jenom v Česku je letní kultury v poslední době opravdu dostatek. Ale, povězme si upřímně, kdy jindy než v létě máme možnost vyjet i za hranice? A že vůbec nemusíme daleko. Jen u našich německy mluvících sousedů můžeme začít kousek od Vídně, v Amstettenu (kde každý rok přes léto uvádí nějaký muzikál, letos je to např. Footloose), pokračovat přes Salzburg a navštívit každoroční celosvětově známé Festspiele, fungující již od roku 1920, nebo se dostat až do Německa a vybrat si z mnoha míst, bližších i vzdálenějších, jako jsou Röttingen, Zwingenberg, Tecklenburg, Fulda, Schwäbisch Hall, již zmiňované Hanau nebo, a u něj dnes trošku déle zůstaneme, Bad Vilbel. Některá místa nabízí třeba jen jeden kus, hraný po celé léto, jinde si můžeme vybrat. Ale vzhledem k neustále rostoucí popularitě muzikálového žánru, minimálně s jedním hudebním dílem se lze setkat všude. A čeho je třeba využít, lístky se rozhodně nepohybují v tak vysokých cenových kategoriích, jako je tomu např. u všech produkcí německého Stage Entertaiment. Ba právě naopak – jsou přístupné úplně pro každého.
Ale teď už k samotnému Bad Vilblu. Vzhledem k mé možnosti trávit léto v zahraničí, jsem se jako první zajímala o to, jestli je v blízkosti možnost nějakého letního kulturního vyžití. A objevila jsem tohle městečko, ležící kousek od Frankfurtu nad Mohanem. S-Bahnem z hlavního nádraží se tam dostanete do dvaceti minut, a co je podstatné – spoje jezdí i večer a není problém se po představení dopravit zpátky do města. Samotné hry se konají každoročně od začátku června do začátku září, už od roku 1987, v zřícenině hradu Vilbel. Od roku 2001 dokonce tyto slavnosti paří ke společnosti deseti německých profesionálních letních scén.
Budu zcela upřímná, doposud jsem neviděla krásnější místo pro konání letních divadelních představení. Zřícenina hradu, ležící v místním lázeňském parku, obehnána vodním příkopem vykouzlí téměř pohádkovou atmosféru. Pro diváky nabízí hradní nádvoří zastřešenou tribunu s kapacitou asi 700 míst a z každého z nich je zaručen skvělý výhled. Jeviště je taktéž zastřešené, takže i když spadne pár kapek, představení se neruší a divácký zážitek není nijak ochuzen. Před představením i o přestávce funguje skvělý catering – a není to pivo v kelímku a párek s chlebem, tady je všechno na úrovni – divadelní úrovni. Palec nahoru všem organizátorům a lidem, co se na tomto festivalu podílí. Zaslechla jsem, že pokud jednou pojedu na představení do Bad Vilblu, budu se tam chtít vracet. A dnes tenhle výrok můžu jenom potvrdit.
Prvním představením, které jsem mohla navštívit, je jeden z největších světových muzikálů z pera Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice, Evita (Menkenův a Ashmanův The little shop of horrors na mě teprve čeká). Nedávno jsem stejné dílo měla možnost vidět ve Vídni, bylo tudíž zajímavé v tak krátkém čase navštívit dvě produkce v zahraničí, obě v němčině a obě vlastně naprosto jiné. Zatímco ve Vídni je ukázaná první dáma Argentiny na politickém výsluní, v Bad Vilblu jste spíše svědky příběhu o Popelce, která našla svého prince.
Scéna, kterou mají na svědomí Pia Oertel a Anja Müller, plně využívá romantického prostředí starého hradu. Hned na začátku se ocitáme v bývalém honosném sídle, nyní s olupující se omítkou a plachtami skrytými obrazy na zdech – které pak Che v průběhu inscenace postupně odhaluje – když Evita najednou ožívá a setkává se s lidmi, kteří v jejím životě hrají důležitou roli.
V režii Benedikta Borrmanna vznikla velice zajímavá a svěží inscenace, která poněkud potlačuje politickou tematiku celého díla, za to staví na osobnosti prosté ženy, stejné, jako jsme my, která se dostala na vrchol a stala se legendou. Už když na začátku přichází Che (v obleku cirkusáka a s drezurním bičíkem v ruce) a jako v manéži pomocí několika rádoby vtipných slovních hříček oznámí, že Eva Peron neumřela, ale že se právě dnes stala nesmrtelnou, dává tušit, jakým směrem se představení bude ubírat. Che po celou dobu zlehčuje situaci, a ačkoliv mohou někomu jeho v mnoha případech nepatřičně užité prvoplánové vtipy a gesta vadit, velká část publika má úsměv na tváři a očividně se baví. Tak to asi funguje, i když je to něco jiného, než na co jsou lidé u tohoto představení zvyklí. Co musím vyzdvihnout, je hned několik skvělých režijních nápadů. Když pominu jistý kabaretní rámec, tak např. na začátku, po úvodní smuteční písni, kdy poprvé přichází na scénu hlavní hrdinka, zpívá běžně píseň sama. Ne v Bad Vilbelu. Poté, co smuteční hosté položí zapálené svíčky a květiny na kraj jeviště, zůstanou na scéně čtyři ženy. Čtyři obyčejné postavy v černých kabátech a zpívají unisono. Che postupně odhaluje jednu po druhé, tři z nich mají pod černým kabátem opět černé šaty, z jedné se pak vyklube Eva Peron. Jde o dobrou myšlenku, jak ukázat, že Eva je vlastně obyčejná žena, jako všechny ostatní. Že se tou hrdinkou mohla stát kterákoli z nich, které tam stály, ale ne, osud si vybral ji. Stejně tak zajímavá je scéna, kdy Eva vyhodí Peronovu milenku. Tady bych ovšem ráda upozornila na to, že pokud divák dílo nezná, může mít problém pochopit, o co se vlastně jedná. Na jevišti totiž stojí Eva a vedle ní dívka, ve stejných šatech, které ona nosila jen o pár scén dříve, s podobným účesem. Eva stojí u ní, drží ji za ruku, nepůsobí to dojmem, že ji nelítostně vyhodila, ale spíš tak, jakoby se ona loučila se svým starým já. Jakoby ukazovala, že i ona byla kdysi úplně stejná a i jí mnozí lidé ublížili. Výborně udělaná je taktéž Regenbogentour, kdy z postranního vstupu hradu postupně přicházejí dvojice Španělů, Francouzů a Italů, kteří jsou vyobrazeni pomocí stereotypů, které o těchto národech panují. Španělé v černo-červeném, tančící flamenco, Italové jako jakési karikatury postav z commedie dell´arte, Francouzi v pruhovaném tričku a baretech, hrající na harmoniku. Možná opět trošku prvoplánové, ale zato velmi efektní. Určitě by se našla ještě spousta věcí, na které bych mohla upozornit, ale jedna podstatná, která by, myslím, v tomto článku rozhodně neměla chybět. A tou je nazvučení. Po zkušenostech, kdy jsem na letních open air představeních slyšela spíše než herce štěkání psů z vedlejšího náměstí, cinkání skleniček z barů za hledištěm a projíždějící auta, jsem nečekala žádné zázraky. Potom, co jsem byla ve Vídni svědky toho, jak i v kamenném divadle právě u Evity se zvukem bojují, byla jsem smířena s tím, že na vnímání jednotlivých slov z textů to určitě nebude. Jaké ovšem bylo mé překvapení. Zvukaři odvedli naprosto skvělou práci. Hudba se zpěvy v naprosté rovnováze, umělcům bylo rozumět každé slovo, ať už zpívali sólově či ansámblová čísla. Sice nejsme ve škole, ale za tohle rozhodně dávám jedničku s hvězdičkou.
Evita Bad Vilbel
Ale abych nemluvila jen v superlativech, technické problémy se ani této inscenaci nevyhnuly. Postihnut byl především Randy Diamond (Che), kterému velmi často vypadával port. Sice bych mohla chválit jeho skvělou výslovnost a artikulaci, v půlce svých výstupů ovšem nebyl téměř slyšet, což byla velká škoda. Zvlášť když, jak už jsem zmínila, je jeho postava od začátku pojata jako jakýsi vypravěč, konferenciér či cirkusák, který provází dějem a pomocí drezurního bičíku udává směr. Celá jeho snaha pak graduje ve známém valčíku Evity a Che, který je pojat jako Evitina drezura. Je vidět, kdo tu tahá za nitky, kdo všechno ovládá a kdo v první dámě Argentiny dokáže probudit respekt. Původem americký herec se úlohy tohoto muže zhostil s grácií. Dal inscenaci přesně ten šmrnc, který potřebovala, aby se odlišila od té záplavy ostatních produkcí. Evita je stále oblíbená a stále často inscenovaná, a aby se některá z nich v diváckém povědomí udržela delší dobu, je potřeba, aby byla jiná. A to Bad Vilbelská Evita určitě je.
Samotná titulní role Evy Duarte, alias Evity, je náročná hlavně v tom, že nevyžaduje pouze skvělou herečku s obrovským hlasovým rozsahem, ale především velkou osobnost. A na to spousta jejích představitelek doplácí. V případě Bad Vilbelské hrdinky, Marii Muchy, byla ovšem na vině jejího poměrně plytkého výkonu především jistá hlasová nejistota. Ač v baladách, jako jsou Wein nicht um mich Argentinien nebo Verläss mich nie, působila zkušeně a objevila v sobě tu statečnou ženu, která dokázala své poselství divákům předat, ve velké části představení spíš bojovala s těžkými pěveckými party. Bohužel většinou neúspěšně. Trošku to působilo dojmem, jakoby ústřední hity, ve kterých působila sebejistě, měla již dávno na svém koncertním repertoáru, v ostatních písních bylo cítit, že s nimi není ještě úplně ztotožněná. Je to trochu škoda, ale Evita se v Bad Vilblu bude hrát až do půlky září. A kdo ví, kdybych ji viděla za měsíc, třeba mi spadne čelist. Herecky totiž předvedla skvělý výkon. Dovedla ztvárnit Evu ve všech důležitých momentech jejího života – jako patnáctiletou roztomilou dívenku, silnou dospívající osobnost, toužící po moci a politickém výsluní, i umírající a zlomenou ženu, která, i když jí v životě spousta věcí byla upřena, nelituje žádného ze svých činů a rozhodnutí. Jen ten zpěv jí trošku podlamoval nohy. Zatím je to pro ni prostě velké sousto.
Na co byla ovšem představitelka Evity slabší, o to lepší byl sbor. Ať se jedná o dospělou company nebo místní dětský pěvecký sbor. Všichni byli výborně sehraní, choreografie působily velmi lehce a nenuceně. Raphael Koeb alias Magaldi a Janne Marie Peters, jako Peronova milenka, předvedli skvělé výstupy. Hlasově jisté, s hereckým výrazem, až člověku bylo líto, že se jedná jen o takové epizodní postavy, že by si zasloužili mnohem více prostoru. Velmi zajímavé je ovšem zmínit, že většinu ansámblu netvořili profesionální herci, ale obstarali jej členové pěveckého sboru Vil-BelCanto, který s Burgfestspiele spolupracuje již od roku 2003 a podílel se na uvedení i takových děl, jakými jsou Jekyll a Hyde, Sugar, Zpívání v dešti, My Fair Lady nebo Jesus Christ Superstar. Společně s dětským místním sborem na jevišti stálo na 35 kvalitních zpěváků, kterým byste jen těžko uvěřili, že je zpěv a divadlo pro většinou pouhým koníčkem.
V Bad Vilblu vznikla svěží a emocemi nabitá inscenace s mnoha skvělými režijními nápady a výborným zvukem. I přes drobná klopýtnutí některých představitelů je Evita rozhodně představením, které za to stojí a které vám může zpříjemnit letní večer. Finančně i vzdálenostně jsou tyto slavnosti krásně dostupné, takže proč si jednou neudělat radost a nevyrazit za hranice? Když nevyjde počasí, nevadí, v Bad Vilblu budete i jako diváci na většině míst pod střechou. A i kdyby ne. Je snad lepší zážitek, než představení pod širým nebem? A trocha toho letního deště k prázdninovým produkcím zkrátka patří.
Evita Bad Vilbel
Foto: Eugen Sommer
