Představovat našim čtenářům jeden z nejslavnějších muzikálů světa zřejmě netřeba. Uveďme proto úvodem jen základní údaje a několik zajímavostí.
Hudba: Claude – Michel Schönberg
Libreto: Alain Boublil
Text anglické verze: Herbert Kretzmer
Orchestrace: John Cameron
Bídníci vznikli původně ve francouzské verzi, na níž se textově podílel ještě J.M.Natel a původně napsaný muzikál netrval ani polovinu současné tříhodinové délky. Premiéra této originální verze se uskutečnila v Paříži v roce 1980, dále se hrála ještě v Alžíru, neboť režisérem inscenace byl Robert Hossein, Francouz, jehož kořeny sahají až na Kavkaz a do Persie. Přelomovým okamžikem se pro Les Misérables stalo až zaujetí producenta Camerona Mackintoshe, který však nemohl dlouho najít schopného libretistu, aby dílo rozšířil a převedl do angličtiny. Odmítla celá řada textařů zvučných jmen – od Lernera přes Harnicka až po básníka Fetona. Šťastná se nakonec ukázala volba v podobě Herberta Kretzmera. Nová verze Bídníků měla premiéru 8.10. 1985 v londýnském Barbicanu a je dnes uváděná jako premiéra světová. Od té doby se v Londýně hraje nepřetržitě 24let, jen se inscenace přestěhovala na West End do Queen’s Theatre, kde je na repertoáru dodnes. Muzikál získal na 50 prestižních cen, hrál se v jednadvaceti jazycích, existuje 31 nahrávek a 36tisíc představení v 212 městech světa už zhlédlo přes 50 miliónů diváků.
PRAHA 1992
Jak se často a pravdivě tvrdí, Bídníci odstartovali polistopadový muzikálový boom u nás. Do Prahy je přivezl Adam Novák. Při jednání se světovým producentem Mackintoshem musel zkraje vypadat značně naivně – dosud nevyprodukoval jediné divadelní představení /v Praze a posléze v Kanadě se zabýval spíše filmem a audiovizuální produkcí/, neměl herce, režiséra, překladatele ani divadlo… Přesto se stalo nemožné – po roce a půl od první schůzky s Mackintoshem se v Praze konala premiéra Les Misérables! Vše bylo otázkou šťastného okamžiku, šťastných setkání i příhodné doby. Když získal předběžný a nezávazný souhlas, aby ve svém úsilí pokračoval, našel přes přátele kontakt na skvělého textaře Zdeňka Borovce, který napsal snad dodnes nejuznávanější český překlad muzikálového libreta vůbec, na režiséra Petra Novotného, který už měl za sebou několik úspěšných inscenací v Plzni a Karlíně či na Karla Gotta, kterého chtěl Novák zlákat pro roli Valjeana… Protože náš nejslavnější zpěvák od počátku seriálovou produkci odmítal, volba nakonec padla na Karla Černocha. Zbýval oříšek nejtvrdší – nalézt v Praze volné divadlo, kam by se Bídníci vešli. Dlouhá jednání s tehdejší ředitelkou Divadla na Vinohradech Jiřinou Jiráskovou vedla ke kýženému, ale rovněž riskantnímu cíli – tříměsíčnímu pronájmu, jehož hlavní část obsahovala divadelní prázdniny, tedy dobu, kdy lidé nejsou zvyklí do divadel chodit. Obsazení všech rolí bez výjimky určil konkurz a bylo následující /uvádíme bez swingu/:
Jean Valjean: Karel Černoch, Jan Ježek
Javert: Jesse Webb, Marcel Kučera, Martin Novotný
Fantine: Helena Vondráčková
Thénardier: Jiří Korn
Thénardierová: Petra Janů, Hana Pelcová
Eponine: Lucie Bílá. Magda Malá
Cosette: Radka Jiřičková, Karolína Husáková
Marius: Pavel Polák, Milan Řihák
Enjolras: Tomáš Trapl
Doslova výhrou pro původní pražské Bídníky bylo, že hudebního nastudování se ujal dirigent Arnošt Moulík a hudební poradce Zdenek Merta. Nesmíme zapomenout, že Vinohrady jsou činoherní scénou a bylo tedy nutné zvlášť najmout i celý orchestr – v tomto případě cca padesátičlenný Filmový symfonický orchestr Praha. Moulík byl velmi zkušeným divadelníkem s citem pro operetu a muzikál, vždyť dirigoval v Karlíně většinu titulů „lehkonohé múzy.“ Za dirigentským pultem se ještě střídal s Milošem Krejčím, dirigentem Opery v Goerlitz a Františkem Babickým, dlouholetým divadelním dirigentem z Liberce, Ústí nad Labem a Národního divadla v Praze. Merta byl zase výborným hudebním skladatelem a aranžérem. Ač byla mnohokrát zdůrazňována určitá realizační volnost, představení bylo do značné míry kopií londýnské verze a přípravy probíhaly pod přísným dozorem anglických producentů a v závěru samotného Mackintoshe. Ti také posunuli plánovaný termín slavnostní premiéry o týden /na 25.června 1992/ a prosadili, aby ji odzpíval mediálně méně známý Jan Ježek, který dosud vystupoval zejména v operetním a operním repertoáru v Plzni a Praze. Kostýmy navrhla Dana Svobodová a hrálo se na originální scéně Johna Napiera, která dorazila z norského Osla. Určitá producentská přísnost se ukázala v pozitivním smyslu a poukážeme na ní ještě u verze 2003.
Zajímavostí je, že mezi herci figurovali jak nejznámější zpěváci pop music /Jiří Korn, Karel Černoch, Helena Vondráčková, Petra Janů/, nastupující muzikálová generace /Lucie Bílá, Tomáš Trapl, Pavel Polák/, tak i naprosto neznámá jména, jako například sedmnáctiletá studentka strojní průmyslovky Radka Jiřičková v úloze Cosetty. Swing a company tvořili pak zejména herci a zpěváci z různých hudebních formací a oblastních divadel.
Kdo tenkrát muzikál spatřil, a patřil jsem mezi těch několik tisíc vyvolených, byl doslova okouzlen. Myslím, že tehdy to bylo něco tak nového, že žádná muzikálová produkce tento můj zážitek dosud nepřekonala. Do detailů byl propracován každý výstup na velkolepé scéně muzikálu, který bych spíš označil za popovou operu. Divákům tuhla krev v žilách, když se ptal Valjean „Kdo jsem já,“ umírala Fantina, Lucie Bílá lkala nad svým osudem „samotářky,“ malá Cosettka snila o zámku v oblacích nebo dav trestanců freneticky křičel „Chcem bejt,“ ovšem kdo by vyslyšel vyvrhely… Navíc právě v polistopadové éře témata Bídníků nalezla konkrétní rezonanci – společnost se probírala z deprese po „sametové revoluci“ /sám Václav Havel proslul svým výrokem o blbé náladě/, která měla své hrdiny i hyeny, velmi podobné páru Thénardierových. Exceloval nejen Jan Ježek, ale i Helena Vondráčková, Američan Jesse Webb, Petra Janů, Pavel Polák, Tomáš Trapl a právě vyšla nová hvězda, Lucie Bílá, která do té doby vydala pouze jedinou LP desku. Absolutním vítězem jeviště se ovšem stal skvělý Thénardier v podání Jiřího Korna.
Tehdy stála vstupenka kolem 150 korun, což byla suma v našich divadlech nevídaná /pro srovnání, nejdražší místa na opery a muzikály v Plzni stála v té době cca 30Kč/. Diváci však měli poprvé možnost vidět muzikál skutečně světové úrovně. Přes obrovský zájem publika produkce nemohla při stovce představení pokrýt náklady na inscenaci.
Z tohoto nastudování vyšla velmi kvalitní studiová nahrávka na MC a CD. Ač se jedná pouze o výběr, poskytuje celkem komplexní pohled na dílo, protože obsahuje 23 písní o celkové stopáži 76 minut.
Produkce po uplynutí nájmu ještě několik let usilovala o pronájem nebo koupi divadelní budovy, kdy by inscenace mohla pokračovat, což se ovšem bohužel nezdařilo. Nejčastěji se mluvilo o Hudebním divadle v Karlíně, ovšem Jan Ježek uvažoval například i o úpravě kina Electra v Plzni. Nakonec tedy zbyly jen krásné vzpomínky, částečně oživené o jedenáct let později…
PRAHA 2003
Jak jsem se tak zúčastňoval v průběhu dalších deseti let v různých divadlech různých tiskových konferencí, často jsem o možném návratu Bídníků leckde zaslechl – uvažovalo se nejen o scénách v Praze, ale také v Brně a Plzni /kam by byla možnost ve větší míře dovážet i diváky z Bavorska…/. Snaha všech ovšem stále vyznívala naprázdno. Největší úsilí samozřejmě vycházelo od producenta Adama Nováka směrem k získání Hudebního divadla v Karlíně, které mělo navíc větší sedačkovou kapacitu, než Vinohrady /před rekonstrukcí 1244 míst, nyní 921/. Pro muzikál by tedy bylo zaručenou výhrou. Jelikož se záměr nakonec nepodařil, pokusil se téměř shodný tým v Karlíně realizovat český projekt, muzikál Jiřího Bareše 451° Fahrenheita podle fantaskního románu Raye Bradburyho, jenž se stal absolutním komerčním propadákem. Nad snahami o návrat Bídníků se tak bohužel uzavřela voda a nastoupila nová generace muzikálů – Jesus Christ Superstar, Dracula, později Krysař, Evita a další – ale to už je jiná historie. Zajímavostí je, že řada dalších projektů schéma Bídníků do značné míry kopírovala, nejen vložením tragikomických figur ne nepodobných Thénardierovi, ale i závěrem, kde se častokrát mrtví smířlivě setkávají s živými.
Pro všechny, kteří na Bídníky zatím jen nostalgicky vzpomínali, přišla dobrá zpráva – jejich návrat ohlásil v roce 2003 producent František Janeček a umístil je do Pyramidy na pražském Výstavišti, kterou přejmenoval na GOJA Music Hall. Podařilo se mu získat tzv. volnou licenci, podobně, jako nyní v Brně, tudíž vycházel z nového režijního nastudování a neoriginálních kostýmů a scény. Sám Janeček přiznává, že původní inscenaci z roku 1992 nezná a viděl Les Misérables až v 2.polovině 90.let na Broadwayi. K režii se vrátil osvědčený Petr Novotný, scénu navrhl Mihail Tchernaev, kostýmy renomovaná výtvarnice Lucie Loosová a hudební nastudování bylo svěřeno Milanovi Svobodovi. Slavnostní premiéra se uskutečnila 16.září 2003 a Bídníci se hráli v tomto obsazení:
Jean Valjean: Jan Ježek, Karel Černoch, David Uličník
Javert: Daniel Hůlka, Tomáš Bartůněk, Josef Štágr
Fantine: Helena Vondráčková, Kateřina Brožová, Jitka Čvančarová, Šárka Marková
Thénardier: Jiří Korn, Libor Žídek, Filip Čapka
Thénardierová: Hana Křížková, Renáta Podlipská, Iveta Bartošová
Eponine: Magda Malá, Leona Machálková, Markéta Sedláčková
Cosette: Tereza Mátlová, Lucie Černíková, Šárka Marková
Marius: Pavel Polák, Pavel Vítek
Enjolras: Tomáš Trapl, Robert Jícha
Později do hry vstoupilo ještě několik mladých tváří, zejména z různých TV soutěží, například Tomáš Savka nebo Leona Černá.
Hrálo se samozřejmě opět v původním překladu Zdeňka Borovce. Tuto inscenaci jsem již viděl vícekrát a tudíž nepovažuji za smysl tohoto srovnávacího článku hodnotit zpětně jednotlivé účinkující. Obecně se domnívám, že jsme byli svědky velmi dobrých výkonů, kdy produkce vedle „starých, dobrých Bídníků“ obsazení doplnila o mnoho nadějných mladých tváří – zejména se mi líbil Tomáš Bartůněk, Lucie Černíková a Hana Křížková. Menším zklamáním pak bylo poněkud nevýrazné herectví Kateřiny Brožové a Ivety Bartošové. Daleko více mne ovšem vadilo hudební nastudování Milana Svobody, které jakoby se vůbec netrefilo frázováním ani zvukobarvou do daného hudebního stylu – vynikající jazzman prostě orchestr „slyšel“ jinak, což Bídníkům neprospělo, stejně jako zcela nevyrovnané výkony orchestru při pozdějších reprízách a bídná /nikoli Bídnická/ akustika sálu. Domnívám se, že lépe by si v tomto ohledu vedl druhý dirigent Kryštof Marek, pokud by byl nastudováním pověřen. Moc se nepovedla ani až příliš technicky složitá /nebylo výjimkou, že se přestávka před spuštěním barikád o půl hodiny prodlužovala/, avšak velmi statická scéna. Mnoha divákům chyběla větší energie a dynamika.
Muzikál si však vedl, zejména v prvním roce, kdy jej vidělo na 150tis. diváků, obchodně velice úspěšně, přesto, že svoji účast kvůli jiným závazkům po dlouhém váhání odřekla Lucie Bílá, která do té doby v různých rozhovorech tvrdila, že Bídníky si ráda kdykoli zopakuje i zadarmo… Toto nastudování také produkci přineslo nebývalé množství pěti širších nominací na výroční ceny Thálie. Trofej nakonec zcela zaslouženě získal za roli Thénardiera na slavnostním ceremoniálu Jiří Korn.
V roce 2004 vyšla kompletní nahrávka této verze Les Misérables na trojcédé, pořízená naživo během několika představení tak, aby se na ní vystřídala většina účinkujících.
Ač se bezesporu nejednalo o vysloveně špatnou inscenaci, řada pamětníků z řad diváků i odborníků jasně upřednostňuje verzi z roku 1992.
BRNO 2009
Když ředitel Stanislav Moša ústy tiskové mluvčí Městského divadla v Brně pustil do světa zprávu, že v jedné sezoně uvede Bídníky a Evitu, způsobil na české muzikálové scéně poprask. Brněnští se však na Les Misérables dlouho připravovali – zejména úspěšným nastudováním Olivera a Čarodějek z Eastwicku, které rovněž spadají pod producentský domeček „made in Cameron Mackintosh.“ Bylo však třeba vyčkat, až doběhnou provozovací práva v Praze, protože dvěma českým produkcím je britský bard hudebního divadla nechtěl poskytnout. Vyplatilo se však počkat… Jednak brněnský soubor herecky vyzrál a rozšířil se tak, že si vystačí s několika málo hosty, druhak získal evropský věhlas a díky němu i tzv. volnou licenci – a protože, jak jsme už poznali, jsou licence „volné“ a volnější,“ dostal brněnský tým v rámci českým Bídníků určitě největší svobodu pojmout je po svém. To se projevilo zejména ve scénografii, která se posunula od původní originality /1992/ přes muzikálovou kýčovitost /2003/ až k svébytné obrazotvornosti. Německý výtvarník Christoph Weyers krom trojrozměrných kulis z dílen Filmových ateliérů na Barrandově často používá i projekci a zejména působivý světelný design, který zcela naplňuje současný světový divadelní trend, uchylující se k „nasvěcování tmy.“ Pravda, leckdy s iluzí, že se většina děje jakoby udává v noci nemusíme souhlasit, ovšem celek vyznívá velmi imaginativně. Weyersova scéna nám, podobně jako režie Stanislava Moši, předkládá Bídníky tak, jak je neznáme, ale přesto tradičně. Autorkou velmi povedených kostýmů je Mošova spolupracovnice Andrea Kučerová.
Do hudebního nastudování se s pověstnou vervou a nadšením vrhl dirigent Jiří Petrdlík společně s Danem Kalouskem a Igorem Vavrdou /vokální nastudování měl na starosti Karel Škarka a hudební supervizi Petr Gazdík/ a vyplatilo se: Jiří Petrdlík orchestru vrátil původní téměř symfonický zvuk při co nejvěrnějším zachování charakteru původního díla. Kdo neslyšel naživo Bídníky na Vinohradech, bude možná překvapen, ovšem právě hudební provedení brněnské nastudování nad druhé pražské výrazně povyšuje. Pod choreografií je podepsán Vladimír Kloubek, který tentokrát zřejmě hlavně sekundoval Stanislavu Mošovi u pohybového doladění úloh a zejména company, neboť Les Misérables postrádají efektní taneční čísla a baletní scény, čímž se od podobných produkcí odlišují.
Smyslem tohoto článku není detailní hodnocení jednotlivých rolí – ostatně na našich stránkách již můžete číst recenzi našeho spolupracovníka doc.Petera Stoličného. Rovněž kompletní obsazení najdete na jiném místě tohoto webu. Proto pouze pár postřehů. Většina větších úloh je obsazena účinkujícími, které pro jejich zdárné zvládnutí mají veškeré předpoklady. Pokud se objevila nějaká zakolísání /zejména pěveckých bylo několik/, lze je přisuzovat faktu, že souborem cloumala chřipková epidemie a postupně se tyto drobné nedostatky jistě podaří doladit. Z alternací, které jsme viděli, mne nejvíce oslnil Dušan Vitázek /Marius/, Radka Coufalová /Cosette/, Hana Holišová /Eponine/ a kupodivu také představitelé dětských rolí, jejichž kvalitní obsazení bývá v českých poměrech často kamenem úrazu. V hlavní roli Jeana Valjeana jsme pak sledovali domácího Petra Gazdíka. Původně jsem očekával, že podle fyzických předpokladů a hereckého naturelu se bude cítit nejlépe v galejnické poloze, ale opak byl pravdou – zatímco zpočátku působil herecky i pěvecky dost nejistě, po písni „Kdo jsem já“ se jeho výkon přiblížil ideálu a hrál i zpíval již zcela suverénně, tak jak jsme u něho ostatně zvyklí. Zajímavostí je určitě fakt, že Cosettu nyní alternuje i Kateřina Krejčová, kterou jsem viděl před sedmnácti lety v úloze Cosetty – dítěte a její procítěný zpěv je zaznamenán i na výše zmíněné nahrávce.
Zřejmě dost diskutovanou otázkou budou drobné úpravy textu, byť si jich naprostá většina diváků asi vůbec nepovšimne /změněn byl začátek konfrontačního duetu, sem tam se místo „Bůh“ zpívá „Pán“, také Thénardier , alespoň při první premiéře, zpíval Ve světě psím dvakrát první sloku/. To jsou ale detaily, které pozitivní dojem z představení nemohly nijak ovlivnit a jejich rozpitvávání nemá žádný smysl.
Velkou pochvalu si zaslouží také malý, ale superobsáhlý program, jehož hlavní autorkou je dramaturgyně Pavlína Hoggard a který částečně nahrazuje na našem trhu absenci kvalitních hudebních publikací /s výjimkou Muzikál expresu Michaela Prostějovského/. Navíc se vejde do kapsy či kabelky, což je dnes už celkem nevídané – divadelním programům jsem se obecně ale rozhodl věnovat samostatný článek…
Suma sumárum jsou brněnští Bídníci po delší době titulem, jenž naplnil mé očekávání téměř beze zbytku. Pravda, již se nedostavilo fascinující okouzlení z let devadesátých, jenže dnes už není nic tak nové jako tehdy, nehledě na to, že sedmnáctiletý odstup /nebo zákeřnost objevená německým lékařem Aloisem Alzheimerem?/ již dovolil zapomenout na případné nedostatky… Les Misérables v Brně nabídnou veskrze divadelní zážitek, na který stojí za to vyrazit.
Foto 1: Jef Kratochvil – Bídníci MdB 2009
Foto 2: Tomáš Novák – Bídníci 1992, repro arhiv autora – poznáváte Lucii Bílou?
