Nejspíš jste to už také zažili: Sledujete divadelní představení, které není zrovna krátké, ale vám to vůbec nevadí, protože kontrolovat hodiny nemáte čas. Naopak – když spadne opona, říkáte si, proč už je konec a jdete hned shánět vstupenky na další reprízu… Lhostejno, zda se jedná o Shakespearovu tragédii, Straussovu operetu, Webberův muzikál nebo Verdiho operu.
Stejný pocit jsem zažíval, a patrně i další stovky diváků v sále, během včerejšího hostování BUDAPESTI OPERETTSZÍNHÁZ na scéně Hudebního divadla Karlín s inscenací /záměrně nevolím výraz koncert, protože to „jen“ koncert zdaleka nebyl/ OPERETA MEZI BUDAPEŠTÍ A PRAHOU.
Pokud bychom chtěli napsat klasickou recenzi, vystačili bychom si s větou: Všichni účinkující byli naprosto skvělí po pěvecké, taneční i herecké stránce. Tečka. Tak jednoduché to ovšem není, stejně jako cesta k dokonalosti, kterou jsme mohli na karlínském jevišti pozorovat. Neříkám, že jsem nečekal plnokrevné hudební divadlo. O budapešťském souboru něco málo vím a koneckonců se o něm tvrdí, že patří v daném žánru k evropské špičce. Ale výkony, které jsme během pondělního horkého večera mohli sledovat, nám přesto vyrazily dech. Když primátor Budapešti Gábor Demszki v úvodním slovu prohlásil, že budeme mít pocit, že účinkující nejdříve vystupovali jako artisté a teprve pak se jaksi „dodatečně“ stali herci a zpěváky, bral jsem jeho slova s rezervou. Pouze do té doby, než se naplno rozezněly tóny temperamentní hudby Emmericha Kálmána. Poté hostující umělci divákům servírovali doslova jednu strhující scénu za druhou. Téměř lhostejno, zda to byly vynikající subrety Zsuzsa Kalocsai, Mónika Fischl a Marika Oszvald, skvělý mladokomický pár, který tvořila Szilvi Szedy a Dávid Szabó nebo první tenor Zsolt Vadász, na něhož by mohla být pyšná mnohá operní scéna. Skoro se nechtělo věřit, že synchronní choreografie může být až tak přesná i při náročných pěveckých číslech a že obtížná akrobatická čísla se vůbec dají udýchat během vypjatých árií a duetů. Snad všichni z budapešťských sólistů by u nás měli „zaděláno“ na operetní Thálii, ale pokud bych měl jmenovat jen jednoho umělce, snad nejvíc mne zaujal výkon mladokomičky S.Szedy, která se pohybovala v nesmírně složité choreografické složce s naprostou lehkostí, metala salta, výborně zpívala a k tomu všemu ještě zvládala nejrůznější mimické kreace. I u ostatních členů jsem měl ovšem chvílemi pocit, že si závodní tanečníci nakombinovaní s gymnasty přišli zařádit do Karlína na reprodukovanou hudbu v podání dobrých operních pěvců. Jenže ten zpěv reprodukovaný nebyl….
Během večera zazněly melodie z pera Franze Lehára, Johanna Strausse, Zoltána Kodályho, Jacquese Offenbacha, u nás nepříliš známého Jeno Huszky a samozřejmě Emmericha Kálmána, jemuž byl věnován nejširší prostor. Diváci vyslechli písně, árie i sbory z operet Čardášová princezna, Bajadera, Hraběnka Marica, Carevič, Země úsměvů, Veselá vdova, Orfeus v podsvětí, Zásnuby při světle lamp či Netopýr. K vrcholům programu patřily již zmíněné mladokomické vstupy, Lehárův a Offenbachův kankán, Tassilova árie z Hraběnky Maricy, populární duet „Tam kde je Varaždín,“ ale také „šampaňská“ píseň z Netopýra nebo pánský sbor „Ženy, ženy, ženy“ z Veselé vdovy. Karlínští umělci většinou interpretovali písně z právě uváděné Čardášové princezny, jen Jan Ježek přidal árii Danila „K Maximu jdu pak rád“ z Veselé vdovy, která patří již léta k jeho parádním číslům. Režijně je pod operetním galakoncertem podepsán Miklós Gábor Kerényi, který dobývá divadelní Evropu pod značkou KERO, temperamentně hrající orchestr řídil velmi citlivě László Makláry.
Určitý návrat do reality znamenaly vstupy českých hostů, zejména z té mladší divadelní generace. Jistě – ani jim nelze upřít snahu, ale ve srovnání s Maďary působili tak trochu jako fotbalisté Blšan v utkání s Barcelonou. Pokud bych někoho z nich hodnotil kladně, byl by to jistě Jan Ježek s Pavlou Břínkovou, kteří večerem také provázeli. U ostatních byl rozdíl třídy více než patrný, zejména pak u toporného Mariána Vojtka. Ano, je opravdu výborným Jekyllem i Draculou, ale do operety se zkrátka nehodí. V Čechách prostě stačí slušně zazpívat /pokud to nejde, vypomůže ozvučení/, pohupovat se v bocích v rytmu čardáše, sem tam udělat úkrok do strany a ostatní obstará taneční company. Pokud někdo ještě přidá slušně odtančený valčík, nebo dokonce gymnastickou hvězdu, je to na dlouhý potlesk či standing ovation. Za Dunajem je všechno jinak a v budapešťské operetě se pěvečtí sólisté v tanci baletnímu sboru minimálně rovnají.
A tak si divák i divadelní publicista musí nutně položit otázku: „Čím to??“ Odpověď není jednoduchá. Na české scéně jakoby vypadla celá jedna generace operetních umělců. Sólisty počínaje, dramaturgy a režiséry konče. Zatímco u nás je opereta jen přívažkem muzikálu, činohry nebo opery, u našich sousedů zůstala svébytným žánrem, dovedeným téměř k dokonalosti, inscenovaná výpravně, moderně, ale nikoli modernisticky. K radosti diváků i tvůrců. Často mám pocit, že přístup českých inscenátorů /samozřejmě existují čestné výjimky!/ je zhruba takový: Zajímá nás muzikál /nebo opera/, ale když holt to ti důchodci chtějí a zaplatí nám vstupné, proč jim tu radost jednou za sezonu nedopřát. Vezme se pár muzikálových hvězd, které se proloží tu operním pěvcem, tam činohercem, občas vypomůže superstar z TV show, text se pokud možno zprzní nějakou „novou“ sedmnáctou úpravou předešlé úpravy, která je obvykle ještě horší, než padesát let starý překlad a kasovní trhák je na světě. V Budapešti se, jak vidno oproti tomu za operetu nestydí, nakonec i soubor nese název Budapesti Operettszínház /s anglickým podnázvem Budapest Operetta and Musical Theatre/, přestože uvádí i řadu muzikálových titulů, včetně takových světových hitů, jako je Elisabeth, Romeo a Julie, Mozart!, Rudolf nebo Spring Awakening.
Zážitek z včerejšího představení zařadím mezi své zatím nejpozitivnější z oblasti muzikálu a operety /k pražským Bídníkům z roku 1992, vídeňské Elisabeth a The Sound of Music v Lisabonu/. Maďarští hosté přivezli do Prahy PANÍ OPERETU ve skvostném provedení a ukázali, jak by se měl tento žánr ideálně inscenovat. Byl to krásný večer, byť s lehkou příchutí trpkých hroznů.
Ilustační foto: Budapesti Operettszínház
