Hned na začátku letošní divadelní sezony se Městské divadlo Brno blýsklo historicky významným dramaturgickým počinem, když jako vůbec první v Čechách uvedlo na své Hudební scéně muzikál z pera autorské dvojice Michael Kunze – Sylvester Levay. Dvojice nesmírně slavné po celé Evropě a Asii, zatím poněkud méně úspěšné na Broadwayi a téměř neznámé u nás. Pokud si běžný český divák z jejich muzikálové tvorby něco vybaví (oba jsou jinak autory desítek hitů pro nejrůznější interprety), bude to nejspíš titulní song z muzikálu Elisabeth, který kdysi nazpívala v českém překladu Zdeňka Borovce a pod názvem „Já chci být jen svá“ Leona Machálková a umístila jej jako první píseň na své album Leona – Film a muzikál z roku 1998. Bylo proto na čase absenci tak zajímavé a úspěšné tvorby na naší scéně ukončit. Pražská divadla bohužel svoji velkou šanci promarnila a dávají nadále příležitost písničkálům několika domácích autorských týmů, mnohdy nevalné produkce. Příležitosti se proto chopilo MdB a, jako již několikrát, ostatním producentům atraktivní látku obratně vyfouklo.
Mnoho let jsem slýchával: „Proč uvádět Kunzeho muzikály, tady by na ně nikdo nechodil…“ Omyl – jsou dostatečně divadelně atraktivní, řemeslně výborně vystavěné, s řadou hitů, o nichž mnohdy ani nevíme, že pochází z muzikálové diskografie. Jejich hrdinové navíc mají obvykle i historickou vazbu na českou diváckou obec – osudy císařovny Sisi zná z knih a filmů téměř každý (Elisabeth), román Živá a mrtvá Daphne du Maurier patří mezi skvosty romantické literatury (Rebecca) a Wolfgang Amadeus Mozart (Mozart!) pobýval nejen v Praze, ale jako dítě rovněž na Moravě. Biskupská Olomouc poskytla rodině azyl v době, kdy oba sourozenci, Wolfgang i Nannerl, onemocněli a byli v péči vysokého církevního hodnostáře. Jedenáctiletý komponista tam složil šestou symfonii F dur (KV 43), zvanou Olomouckou. Na Štědrý den se Mozartovi octli v Brně a 30. prosince 1767 vystoupili dokonce „zázrační sourozenci“ na koncertě v tehdejším městském divadle na Zelném trhu. Z tohoto pohledu se vlastně Mozart vrací na místo činu po 242 letech…
Kunze s Levayem nepíší „lyrikály“, jak je na naší scéně obvyklé. Sami se nazývají tvůrci “drama-muzikálu“, přičemž toto označení není až tak synonymem dramatu jako takového, ale spíše dramatické stavby díla. Překvapivě jejich tituly, většinou reflektující skutečnou historickou postavu, nejsou biografické a sledují jen určitou životní linku zvolené osobnosti za pomoci nápaditě napsané dějové osy. Michael Kunze jakoby sám vytvořil osobitý autorský styl, když titulní hrdiny téměř pokaždé konfrontuje s postavou imaginární nebo smyšlenou. V Elisabeth je tímto partnerem i protipólem císařovny Alžběty atraktivní Smrťák (nebo vlastně Osud?), v Marii Antoinettě „dítě revoluce“, chudá Margrid Arnaud a v Mozartovi „dokonalost“ ztělesněná figurkou porcelánového Amadé. Je to neokoukané a chytré. Přitom v Mozartovi Michael Kunze například absolutně ignoruje jeho známý (a možná až zbytečně zveličovaný) souboj s Antoniem Salierim, svým skladatelským konkurentem. Snad pouze jako zkoušku divácké pozornosti, vsunuli tvůrci muzikálu Salieriho mezi sboristy na počátek prvního i druhého dějství. Symbolizují tím snad nesrovnatelný generační význam tvorby obou rivalů…? Ve zvoleném konceptu nám líčí Mozarta především jako člověka – geniálního, ale zranitelného, zneužívaného, zamilovaného, neposlušného, jako superhvězdu, snílka i hráče…
Netřeba zastírat, Elisabeth, první muzikálový megaúspěch Kunzeho s Levayem, je hudebně nápaditější a bohatší. Rovněž označení „rockový muzikál“ není zcela přesné – za rockový lze považovat pouze part Wolfganga Amadea, a to ještě v rámci tohoto žánru v té něžnější poloze. Jinak je partitura spíš popovou operou. Svou formou se muzikál blíží, opět jsem přesvědčen, že úmyslně, Singspielu, který se vyvinul právě v 18. století jako forma opery, jenž obsahuje zpěvní čísla doplněná kratšími recitativy. Ač pár hudebních čísel reprezentuje trochu univerzální „německý popík,“ naprostá většina z nich je naopak velmi vydařených, melodicky vděčných a dobře zapamatovatelných. Mezi strhujícími sborovými scénami vyniká hned ta první, „Jaký to syn“, která plynule navazuje na prolog, jehož součástí je i závěr 3. variace D-dur pro klavír z odkazu slavného Amadea a motivicky se v muzikálu ještě opakuje. Ve sborech druhého jednání lze vyčíst i gospelové prvky. Ze sólových písní pak jistě zaujmou árie samotného Mozarta, jeho otce Leopolda nebo překrásné vyprávění Baronky von Waldstätten, v kontrastu s kuplety rodiny Weberových a Emanuela Schikanedera. Samozřejmě jsem několikrát zaslechl otázku, zda by v díle neměla zaznít Mozartova hudba masivněji, ale nenacházím k takové samoúčelnosti důvod – divák jde přece na Levaye, nikoli na Mozarta.
Inscenačnímu pojetí se již věnuje v obsáhlé recenzi náš stálý spolupracovník doc. Peter Stoličný. Proto jen ve stručnosti. Režisér Stano Slovák i oba výtvarníci dílu znamenitě posloužili v tom dobrém slova smyslu, bez často viděné osobní exhibice. Všechny scény jsou vystavěny velmi pečlivě a účelně. Stanislav Slovák se ve spolupráci s choreografem Igorem Barberičem zbavil nálepky režiséra poněkud statických obrazů a oba nevídaně rozhýbali jak představitele hlavních rolí, tak rozsáhlou company. Oproti vídeňské verzi se brněnská inscenace dočkala několika drobných úprav, kdy byla například píseň Schikanedera posunuta do druhého dějství a reminiscence na Mozartovo Requiem logicky až do závěru hry – je přece všeobecně známým faktem, že jej předčasně zesnulý skladatel už nedokončil (zemřel v pouhých pětatřiceti letech, údajně na zánět ledvinové pánvičky, ač se dlouho spekulovalo, že byl otráven Salierim).
Další devizou inscenace je pak její výtvarné řešení, nepostrádající logiku, půvab i vtip (Andreou Kučerovou skvěle okostýmovaná krátká pasáž z Kouzelné flétny). Scéně Jaroslava Milfajta zcela logicky dominuje červená, nejoblíbenější barva interiérů z doby klasicismu, a nejen jich – i samotný Mozart je na řadě dobových obrazů zobrazen v červeném kostýmu. Kukátkové proměny pak dávají nový prostor divákově obrazotvornosti.
Naprosto přesvědčivý výkon během druhé premiéry podal pod taktovkou dirigenta Františka Šterbáka orchestr MdB. Zmíněný dirigent je také podepsán pod celým hudebním nastudováním, které ještě dozoroval Caspar Richter, znalec Levayovy hudby a až pedantský „technik“ mezi dirigenty. Snad největší pochvalu ale tentokrát zaslouží sbormistr Karel Škarka, který ve značném časovém presu dovedl sbor k velmi preciznímu provedení, company během druhé premiéry zazpívala part s obtížnými nástupy a nelehkými vícehlasy opravdu znamenitě a s vybroušenou dynamikou.
Během druhé premiéry dostal v titulní roli příležitost Aleš Slanina, do té doby představitel spíš menších rolí, nepočítáme-li Fernanda z operety Mamzelle Nitouche a Prince ve Sněhurce. Zdánlivě riskantní volba se ukázala dobrým tahem – zmíněný herec zvedl hozenou rukavici a překvapil nejen velmi solidním pěveckým výkonem, ale zejména skvěle zahranou plejádou emocí v hávu rozpustilého a přidrzlého puberťáka. Svým scénám odevzdával nezdolnou energii a téměř neustálý pohyb. V úloze jeho otce Leopolda se představil Michal Šebek, který vládl velmi příjemným hlasem barytonové barvy, snažil se o přesně definovaný přísný výraz, ale přece jen mi přišel na Amadeova otce příliš mladistvý (ve skutečnosti mu v roce jeho narození bylo 37 let, což znamená, že v době, do které je situována většina zápletek, měl již nakročeno k šedesátce – Amadeus jej přežil o pouhé čtyři roky). Vzhledem ke zmíněnému „handicapu“ je však Šebkovo ztvárnění pozoruhodné.
Po heroickém výkonu v Singoalle bylo pro mě určitým zklamáním pěvecké vystoupení Marty Prokopové, která partem Nany Mozartové proplouvala s viditelnou (a slyšitelnou) pěveckou nejistotou. Daleko víc proto zaujaly dvě další dámy – Hana Holišová v úloze Konstancie Weberové a Jana Musilová, která opatřila roli Baronky von Waldstätten v jejím hitu „Gold von den Sternen“ kultivovaným přednesem i citem. Velmi výraznými postavami muzikálu se stali i Jiří Mach coby Hieronymus Colloredo, Lukáš Vlček jako Hrabě Arco i Milan Němec ve vděčné, byť epizodní roli principála Schikanedera. V povětšinou komicky laděných pasážích squadry Weberových diváky bavili Rastislav Gajdoš, Lenka Bartolšicová, Lucie Šauerová, Svetlana Slováková a Eva Jedličková. Dějově nesmírně důležitou postavou je mladý Amadé, porcelánový ideál, který Mozarta provází všemi zlomovými situacemi. Jedná se o roli němou, tedy velmi obtížnou, navíc v Brně dostal Amadé trochu menší prostor, než v zahraničních inscenacích. Přesto jej Marek Hurák herecky charakterizuje velmi přesně a přesvědčivě.
Muzikál slavné autorské dvojice Kunze – Levay se tedy konečně, k radosti mnoha příznivců jejich tvorby, objevil na českém jevišti. Chtělo by se zvolat „pozdě, ale přeci..!“ Zde je na místě zdůraznit přínos textaře Michaela Prostějovského, který nejenže dílo citlivě přebásnil, ale rovněž neúnavně nabízel českým producentům a zprostředkoval i finální kontakt s oběma autory, kteří navštívili v Brně 4. října nedělní druhou premiéru svého muzikálu.
Mám – li být zcela upřímný, brněnský Mozart! je v posledních deseti letech asi čtvrtým dílem na české scéně, do kterého bych neváhal investovat v roli diváka pět set korun za vstupenku. Je to brilantní kus a doufám, že snad prolomí ledy a brzy se dočkáme i Elisabeth, Rebeccy nebo Tance upírů.
Foto: Jef Kratochvil
