Poprvé jsem se s ústřední písničkou muzikálu setkal v roce 1965 v Praze na AMU, když přivezl na internát do Hradební ulice elpíčko polský student, houslista. Louis Armstrong, jeho zastřený hlas a podbízivá trumpeta… Byl jsem unesen. Jaké pak bylo mé překvapení, když se rozzářil optimistický muzikál v karlínském divadle a Dolly hrála a zpívala Nelly Gaierová… Nečekal jsem po původní Armstrongově interpretaci tak košatý příběh, zářivě barevnou scénu, veselé taneční kreace. Ani později zhlédnutá filmová Barbra Streisand jako Dolly jí nemohla předčit. On totiž ten muzikál Jerryho Hermana a Michaela Stewarta má jedno kouzlo, jedno tajemství… Má duši – malinkou křehkou dušičku, která se chvěje mnohem lépe na jevišti, v srdcích živých herců a diváků, nežli na filmovém plátně. To je také důvod, proč se Dolly stále na „prknech“ úspěšně inscenuje, i když má za svého předchůdce zářivý a hvězdný film z Hollywoodu. Živý kontakt interpretů s diváky nelze ničím nahradit. Přiznám se, neznám úplně původní text libreta divadelní podoby, ale na českých jevištích je hrán v překladu Iva Osolsobě, dramaturga, teoretika muzikálové scény (Divadlo které zpívá a tančí, Muzikál je když atd.), který se v textu několikrát obrací k divákovi, oslovuje, něco ze svých pocitů mu prozradí, aby se hned zase vrátil do vířivého děje. Je to stará praktika vaudeville, která, jak se zdá, funguje pořád. To ve filmovém zpracování tak účinné být nemůže.
Příběh Hello Dolly! má dávnou historii. Lze říci, že jde o tzv. putující sujet. Snad poprvé se objevil v jednoaktovce Johna Oxenforda „Dobře strávený den“ (1835), aby se potom příběhu zmocnil vídeňský kouzelník smíchu J.N. Nestroy ve frašce „A jde se řádit“ (1842), nakonec sklízela slávu situační (a konverzační) komedie Thorntona Wildera. Námět na popud divadelníka Tyrone Guthrieho uvedl pod názvem „The Matchmaker – Dohazovačka“ (1955) . Hra měla premiéru na festivalu v Edinburghu, ale záhy se hrála úspěšně v USA i ve světě. Již v tomto textu se hlavní protagonistka obrací k divákům, svěřuje se jim se svými pocity. To potom zřejmě zůstalo i v muzikálové verzi – což v tomto žánru není tak docela běžné. Nakonec, mnozí odborníci tvrdí, že Dolly není tak úplně muzikál, že je to více opereta (v ní se s oslovováním „přes rampu“ občas setkáváme). Ivo Osolsobě popisoval muzikál takto (volně interpretuji): Když už nelze pocity vyjádřit dialogem, musí se TO vyzpívat – když už TO nejde říct ani zpěvem, musí se TO vytančit a když už to nelze dopovědět tancem, vrátí se TO k dialogu. Tuto trojjedinost potřeby vyjadřování v dramatu libretista Michael Stewart dodržel. Proto je Dolly jednoznačně muzikálem a proto inscenace v operetním provedení občas vyznívala komicky, jako ne docela zdařilá opereta s jedinou výbornou písničkou. Na Nové scéně v Bratislavě v roce 1978 s Gizou Veclovou v hlavní roli tuto „operetu“ nezachránil ani výborný překlad a úprava Jána Štrassera.
Dřív než se soustředíme na brněnskou inscenaci, je nutné se ještě vrátit k hlavní představitelce (Giza Veclová měla v době, kdy Dolly hrála, těsně před šedesátkou, také brněnská Zdena Herfortová v „Národním“ ji hrála ve vyšším věku, než bychom očekávali – a na obě představitelky vzpomínají diváci jako na nezapomenutelné…). Barbře Streisandové bylo v době natočení filmu 27, ale i na jevištích se setkáváme s herečkami, kterým je mezi dvaceti a třiceti. První divadelní Dolly na Broadwayi, Carol Channingová, byla čtyřicetiletá. Jak tedy má být „dohazovačka“ stará? Na to je těžká odpověď, každý věk protagonistky má totiž návaznost na další vyznění celé hry. Pokud je Dolly starší, lze říci: „Podívejte se, nikdy není pozdě bojovat o své štěstí…“ Pokud je to mladá vdova, je postulát trochu jiný: „Nevzdávej to, vždyť máš ještě život před sebou….“ Takže vždy je o čem hrát. Ten dojímavý příběh přímo nabízí dojímavé ideje.
V České republice se slavný muzikál (včetně bývalého Československa) hrál jednadvacetkrát. Premiéra na Hudební scéně Městského divadla v Brně je tedy dvaadvacátá. Úctyhodný počet. Málokteré hudebně dramatické dílo bylo inscenováno tolikrát. A nutno připomenout, že Dolly byla vždy „kasovka“, nestalo se, aby to byl propadák“, byť ne všechny inscenace byly vynikající. Divadlo potřebuje na „Dolly“ nejenom kvalitní představitelku hlavní hrdinky a dalších sólistů, ale také vyspělý soubor, který disponuje dobrou pohybovou a pěveckou průpravou. To vše v Městském divadle v Brně je. Na svou první Hello, Dolly! byli dobře připravení. Režisér a choreograf Gustav Skála se s tímto muzikálem již setkal, zná divácké odezvy na drobné „špílce“ a má zkušenosti s atraktivní mizanscénou. Proto nepřekvapí jeho suverénní přístup k dílu. Je to prostě v tomto ohledu profík. Hudební nastudování Dana Kalouska a Jiřího Petrdlíka člověk musí přijímat bez výhrad. Orchestr je přesný, nástupy také (což je vlastně u tak profesionálního souboru zbytečné zdůrazňovat.) Práci ještě stále mladého Petrdlíka mám možnost pozorovat od jeho nástupu do zpěvohry Národního divadla v Brně v roce 2002, tam zaujal svým docela energickým přístupem k orchestru, který nebyl vždy proslulý svou kvalitou. Od roku 2005 je v MDB a tady se setkal s muzikanty, kteří mu určitě konvenují, s profesionální prací, jejíž výsledek je vždy slyšet. Nesmíme opomenout ani práci Karla Škarky se sbory, i když netuším, jak pracuje s baletem, který také zpívá – a určitě ne špatně. Asi by bylo dobré před psaním recenze se podívat na práci ze sborovými party (…a v Dolly je jich hodně) ještě před premiérou.
Scéna Martina Černého využívá výborné technické vybavení jeviště Hudební scény MDB včetně pojízdních „stolů“. Slouží příběhu, vytváří atmosféru New Yorku i provinčního obchůdku, nádherná a účelná je v znázornění podniku Harmonia Garden s nezbytným schodištěm v pozadí, ovšem trochu chyběl nějaký jednotící prvek, který by to všechno sladil dohromady. Kostýmy Romana Šolce, to byl výběr toho nejlepšího, co se v designu doby mohlo povést. Vhodně laděný selský biedermeier jemně promíchaný s městskou secesí amerického východu, velmi pestré a přitom jednotné barvy a vzory. Při tom vůbec nepřekáží (tak jako v každé pohádce), že Dolly Leviová „smrdí grošem“ a nabízí služby všeho druhu, aby se nějak uživila, a najednou se objeví na vrcholu schodiště v šantánově nádherné stříbřité róbě, aby se svou písní vplula mezi číšníky Harmonia Garden.
Takové sousto, jako je Hello, Dolly! jsem si musel užít hned dvakrát a podívat se na obě premiéry (všechny role, až na některé v company, jsou alternovány). U takového muzikálu je vždy problém v alternaci, že vzniká, chtě – nechtě, soutěživost. Kdo bude lepší? Začíná to samozřejmě u hlavní představitelky, ale ona „řevnivost“ se nevyhne ani ostatním hercům. Záchranným pásem v tomto případě bývá jinakost. Alena Antalová jako Dolly – to jsem si lepší nemohl představit. Nana, nebo Roxana, jedna hlavní role za druhou, od činohry k muzikálu, vždy výrazná herečka, která za patnáct let v Městském divadle nasbírala hodně zkušeností i ocenění. „Odskočila“ si do role Dolly od svých tří malých dětí. Trochu jsem se bál, zda se to její absolutně upřednostňované lidské štěstí nepodepsalo na její vizáži, nebo dokonce, nedej bože, na jejím hlase. Opak je pravdou. Postavou se z ní stala dokonalá ženská. Jak říkal pan Doolittle z jiného muzikálu, „má všechno na místě, tam kde to mít má!“ A hlas nabyl na barvě, je jakýsi plnější a rozjasněný. Netuším, zda se mi to jenom zdálo, okouzlen její interpretací Dolly, nebo je to skutečně tak. Byla prostě výborná, snad nejlepší Dolly, jakou jsem kdy vidě, a viděl jsem jich už hodně.
Ivanu Vaňkovou jsem hned druhý den pozoroval trochu s obavami. Anita z West Side Story nebo Máša z Tří sester je subtilnější, neuměl jsem si představit, jak po té Aleně Antalové dokáže zaplnit svou osobností celou scénu. Napodiv, přesvědčila hned prvním obrazem. Ano, je jiná, chválabohu, u ní naopak ten protiklad subtilnosti a poslání, které ji očekává, vytváří zvláštní napětí. A překvapil i její hlas, trochu níže položen v barvě, až si člověk řekl, to by mohla být dobrá interpretka šansonů. Která Dolly byla tedy lepší? Naštěstí lze říci, že je to špatně položená otázka – obě byly výborné a každá byla jiná.
Dvojice příručích byla také jiná. V prvním obsazení Robert Rozsochatecký jako ten starší a hlavní a Vojtěch Blahuta jako ten „usmrkanec“ působili vzhledově hezky komicky, už pohled na tu dvojici byl příjemným odlehčením inscenace. V některých drobných detailech, třeba přesností synchronizace komických retních pohybů se zdáli sehranější, než v druhém obsazení. Jakoby toho měli víc odehráno na generálkách. Ale dvojice v druhém obsazení Jakub Przebinda a Alan Novotný, byť fyzicky nevynikala jako dvojice „starší – mladší“, byla zase možná lépe herecky disponovaná v načasování a rytmizaci gagů (které jsou základním kamenem interpretace těchto postav).
Igor Ondříček (také asistent režie) rozsvítil svého Horáce Vandergeldera ve všech nuancích. Mne oslovil již dávno jako citlivý a zároveň city do zbláznění naplněný Cyrano z Bergeracu. A zde v Dolly? Bezvadný herecký výkon, radost, s jakou svou roli hraje, byla opravdu cítit až do zadních řad hlediště. Suverénní vládce prostoru, sebejistý a najednou rozleptaný rafinovanou hrou Dolly Leviové. Zase byl problém v očekávání, jak dopadne jeho alternant druhý den. Petr Štěpán již také není v MDB žádný začátečník. Držitel Ceny Thalie 2007 je pro mne především Nikolou Šuhajem z Koločavy a jeho vnitřní energie se projevila v postavě pana Horáce. Již se opakuji, ale zase to bylo jiné uchopení role a srovnávání s Ondříčkem je vlastně nesmyslné.
Takto bychom mohli pokračovat dál. Na scéně se neobjevilo průměrné herectví, nezazněl falešný tón, nikdo neklopýtl mimo rytmus. V obou obsazeních byli všichni až překvapivě sehraným kolektivem (pomohlo zřejmě nasazení muzikálu již týden před premiérou do repertoáru divadla – ansámbl měl možnost si celou inscenaci odzkoušet a fixovat.). Hello, Dolly! po interpretační stránce nepatří k náročným muzikálům. Tedy pro ansámbl, který je „kalený“ muzikály Moša – Merta, není problém zvládnout zpěvní party. O to víc by byly vidět i nejdrobnější chyby. Průzračný děj, veselé zápletky, zpěvné a sborové taneční scény. Vše musí na milimetr sedět, aby inscenace vyzněla jako plnohodnotná profesionální zábava. A ještě herectví… To s několika moudře napsanými monology i dialogy, kde se odhaluje křehká duše protagonistů. To vše se podařilo.
Muzikál Hello, Dolly bude jistě na repertoáru Hudební scény Městského divadla v Brně stálicí. Že překoná svých broadwayských 2844 repríz, nelze předpokládat. Přece jenom, New York má více obyvatel, než celé Čechy, a ještě je to největší destinace cestovního ruchu na světě. Ale když se začne propočítávat v procentech, počet obyvatel versus návštěvnost, tak si brněnské divadlo v posledních desetiletích nevede špatně. Tak uvidíme. Jedno je jisté – máme tady opravdu povedenou Dolly, která se určitě zapíše do českých dějin muzikálu.
Foto: Jef Kratochvil
1) Alena Antalová a company
2) Aleš Slanina, Ivana Vaňková, Alan Novotný
3) Alan Novotný, Igor Ondříček, Aleš Slanina
4) Sólisté + company
5) Petr Štěpán a Alena Antalová
