Poslední reprízu Suppého Boccaccia uvedlo Moravské divadlo v Olomouci 25. dubna tohoto roku. Opereta z renesanční Florencie měla svou světovou premiéru 1. února 1879 a už šest týdnů poté, přesně 12. března, byla uvedena v pražském Prozatímním divadle. Při všech svých nastudováních se údajně těšila velké oblibě, ovšem nepříliš zaplněné hlediště Moravského divadla o této skutečnosti moc nevypovídalo. Otázkou zůstává, proč si Olomoučané dílo Franze von Suppého více neoblíbili a zda se nějak provinilo divadlo v tomto konkrétním nastudování. Premiéra Boccaccia se uskutečnila 24. dubna 2009 a po necelém roce se s diváky loučí. Režie se ujal Martin Dubovic, dirigoval Miloslav Oswald, jednoduchou, ale velmi účelnou scénu připravil Martin Víšek a o povedené dobové kostýmy se postaral Josef Jelínek. Bohužel ani tato příznivá fakta, stejně jako kvalitní obsazení a vynikající, zpěvná hudba, ve které se odrazil autorův jižanský temperament (dětství prožil v italské Cremoně a ve Splitu), nedokázala na derniéru nalákat mnoho diváků. I když se jedná o inscenaci komickou, měli by mít tvůrci na paměti, že všeho moc škodí. To bude patrně největší problém tohoto představení. Bylo v něm smícháno až příliš mnoho artefaktů dohromady. Pokud si divák z repertoárové nabídky vybere klasickou operetu, která má v podtitulu „zhudebněný Dekameron,“ pravděpodobně tak koná proto, aby se přenesl do prostředí renesanční Florencie a večer si zpříjemnil kvalitní hudbou a vkusnou zábavou. Nejspíš nechce vidět, jak se na pódiu už s menším vkusem hádají manželské páry, jeden vulgarismus stíhá další a to všechno ještě završuje recitace opilého bednáře „Znám křišťálovou studánku…“ . Celé dílo by se s největší pravděpodobností dalo uchopit trochu seriózněji a hlavně s nadhledem, aby atraktivní hudební látka neztrácela své kouzlo ve snaze se co nejvíce přiblížit dnešnímu mladému publiku. Už proto, že operety Franze von Suppého se na česká jeviště nevrací moc často.
Foto: Moravské divadlo Olomouc, Roman Dobeš
