Jeden z nejvýraznějších muzikálových herců své generace, František Dvořák, se narodil 6. září 1939 v Třebíči na Vysočině, v rodině živnostníka. Jako herec začínal v klatovském a chebském divadle. V roce 1963 nastoupil do Divadla J.K. Tyla v Plzni, kde s desetiletou přestávkou (1982 – 1992) hrál až do konce letošní sezony, kdy zazněly derniéry muzikálů Kniha džungle, Řek Zorba a Uličnice. Doufejme, že se stále temperamentní umělec nerozloučil s jevištěm definitivně a další příležitosti se pro jeho herecký typ v budoucnu ještě najdou. Vždyť na plzeňských scénách vytvořil více než stovku rolí od úloh operetně mladokomických až po stěžejní postavy muzikálové. V posledních letech zazářil jako Vernon Gersch v muzikálu Každý má svého Leona (Song pro dva), Čochtan v Divotvorném hrnci, Herr Schulz v Kabaretu, Horác Vandergelder v Hello, Dolly!, Tovje v Šumaři na střeše či Alfred Doolittle z My Fair Lady. Pestrý však nebyl jen jeho jevištní život. Působil a bydlel v Klatovech, Chebu, Plzni, Brně i Teplicích, stačil se šestkrát oženit a rozvést, dvakrát dokonce s touže dámou… “Trochu jsem zlobil, ale aspoň se nenudím,” přiznává s úsměvem. Má rád víno i doutníky. “Já vím, že ministr zdravotnictví varuje, že kouření způsobuje rakovinu, ale poručte si…,” glosuje.
Loni v létě uspořádal benefiční koncert k životnímu jubileu v Losiné u Plzně, kde momentálně žije, jehož výtěžek věnoval na zvelebení místního stadionu.
Cesta populárního herce na divadelní jeviště byla rychlá, ale nikoli úplně přímočará. František Dvořák se totiž původně vyučil číšníkem:
„Tatínek tenkrát říkal, musíš se vyučit, bez řemesla to v životě nejde. Takže jsem šel na obchodní školu, obor číšník. Jenže mě to zoufale nebavilo, a jakmile jsem objevil v novinách inzerát, že ve vzdálených Klatovech hledají inspicienta, utekl jsem tam. Chudák tatínek za mě ještě musel doplatit nějaké peníze, poněvadž jsem nevydržel ani povinné tři roky praxe, aby se společnosti vrátilo, co do mého učení vrazila… Mým prvním divadelním ředitelem byl Karel Novák, učitel a náhradní táta zároveň. Když mě kvůli původu nevzali na školu, přestože jsem udělal všechny zkoušky, ujal se mne a slíbil, že mi takovou „soukromou AMU“ dá sám. Obstaral mně učebnice, sešity i encyklopedie o dějinách divadla. Kromě práce inspicienta, ke které patřilo i zatápění do divadelních kamen, jsem dostával malé roličky a začal se učit od zkušenějších kolegů“, začíná své vyprávění František Dvořák.
Pamatujete si na svojí úplně první roli?
„No samozřejmě. Byl to Kohoutek ve hře Dřevěný zámeček. Takové hodné zvířátko. Začátky byly krušné, ale musely bolet, když už jsem do divadla vlezl oknem. Karel Novák mě pak přetáhl do chebského divadla, kde zakládal nový soubor, kterému říkal ‘myšlenkové divadlo’. Měl jsem štěstí, že jsem hrál vedle takových herců, jako byl Gustav Opočenský, Standa Tříska nebo Mirek Moravec. To už jsem dostal smlouvu jako sólista s gáží 900 korun měsíčně.“
A z Chebu už vedla vaše cesta do Plzně?
“Dávali jsme právě Sluhu dvou pánů, když se na mě přijeli podívat kolegové z plzeňské, tehdy velmi slavné, operety. Mirkovi Doutlíkovi jsem se asi líbil, protože mě pozval do Plzně na pěveckou zkoušku. Stál jsem rozklepaný u klavíru, za kterým seděl Dalibor Brázda, ještě u toho byl mladý dirigent Petr Broch a Jirka Miegl, můj budoucí herecký kolega. Přestože jsem o zpívání nevěděl nic, asi jsem se jim hodil, protože mne vzali. Začal jsem rolí Jozky ve hře Jak přišla basa do nebe, ale pak přišla velká rána – Limonádový Joe. A Limonádník má, jak známo, v muzikálu efektní nástup. Rozkopl jsem lítačky, z orchestru zaječel fagot, a já né a né se trefit do té správné noty. Zkoušeli jsme to asi šestkrát, jednou jsem byl napřed, pak zas pozadu. Povídám, pane dirigente, já vás neslyším. Dalibor Brázda poklepal taktovkou o pult, pohrával si s knírkem a povídá: ´Jo neslyšíte… Ale tady jste v operetě, pane Dvořáku, tady je hudební sluch předpokladem!‘ Sboristé se pochechtávali a já se strašně styděl. Z činohry jsem orchestr neznal… Byla to těžká, ale nádherná práce. Vždyť jsem Joea alternoval s Karlem Tišnovským, což bylo eso, skutečná hvězda souboru.“
Zažil jste vzestupy i pády. Nepříjemné určitě bylo zavírání teplického operetního divadla, kde jste koncem 80. let hrál. Jaký je to pocit, když hercům někdo zavírá divadlo?
„Hrozný! Zažil jsem to dvakrát, poprvé v autorském divadle Večerní Brno a pak v Teplicích, kde jsem prožil sametovou revoluci. Jenže tepličtí obyvatelé moc do divadla nechodili, byli jsme závislí na lázeňské sezoně a kdysi slavná operetní scéna spěla pomalu ke svému konci. Naštěstí se do čela plzeňského souboru vrátil Miroslav Doutlík a nabídl mi angažmá. Dlouho jsme neváhal, protože plzeňské divadlo jsem vždycky považoval za jedno z nejlepších. Vrátil jsem se s premiérou hudební komedie Nejkrásnější válka a s krásnou hlavní mužskou rolí Carla Calgagna v neprávem opomíjené operetě Peppina.“
Odehrál jste nespočet představení v klasické operetě, ale největší slávu vám přinesl nástup muzikálu. Je vašemu srdci bližší?
„Herec by měl vědět, na co má. A já nejsem velký zpěvák klasického ražení. Samozřejmě zvládnu běžný repertoár, ale pokud role vyžaduje klasicky školený operní hlas, tak si na ní netroufám. Muzikál osobně považuji za dokonalý žánr. Člověk musí umět hrát, zpívat, aby to netahalo za uši, a ještě se pohybovat. Ten žánr miluji a jen mě mrzí, že některé současné produkce až urážejí svojí uměleckou prázdnotou.“
Ne každý muzikál má tak silný příběh, jako například Šumař na střeše, kde jste fantasticky zahrál židovského mlékaře Tovjeho. Jak se vám hrál?
„Strašně jsem se na Tovjeho těšil a bál se zároveň. Byl pro mě horou, kterou musím zlézt, a nevím jak. Chodil jsem po polích a lesích, vítr do mě dul a já přemýšlel a přemýšlel. A čím dále jsem nad touto postavou dumal, tím víc jsem ji miloval pro její hlubokou lidskost. Je to těžká role, ale je snem každého herce se s ní poprat.“
Šumař na střeše ale není vaším jediným oblíbeným muzikálem…
„Šumař, Muž jménem La Mancha, Zorba, Kabaret, My Fair Lady, Funny Girl, to jsou muzikály mého srdce. V podstatě jsem staromilec, který má rád divadlo se silným příběhem a líbivou muzikou.“
Zůstal vám nějaký nesplněný herecký sen?
“Cyrano, ten je mi i myšlenkově blízký. Ale člověk musí být skromný. Mým největším snem bylo stát se hercem, což se mi splnilo.”
Pokud byste mluvil se svým věrným publikem, co byste divákům vzkázal?
„Když jsem jako mladíček toužil po divadle a obdivoval ty největší herecké legendy, věděl jsem, že na ty Vojany a Mošny nikdy nedosáhnu. Ale děkuji plzeňskému publiku, že mi dovolilo vstoupit aspoň na kraj toho hereckého nebe. Díky za přízeň a bude-li nějaká příležitost, rád bych s vámi ještě pár chvil na jevišti strávil.“
Foto: Pavel Křivánek
1) František Dvořák s Martinem Šeflem v operetě Uličnice
2) Nejslavnější popelář, Alfred Doolittle z My Fair Lady
3) Kniha džungle – Prvotní slon Thá a Mauglí (Jan Kašovský)
4) Společně s Bronislavem Kotišem v muzikálu Koločava
Další informace o inscenacích DJKT Plzeň a kontakt na prodejce vstupenek naleznete zde:
DJKT Plzeň
Předprodej vstupenek DJKT Plzeň
