Zvláštní člověk je ten básník, textař, muzikant a kreslíř, herec a ředitel, podnikatel a věčné dítě. Levné drby se mu vyhýbají, on sám o svém soukromí toho moc nenamluví a mnohem víc ukazuje svou tvář básníka, než třeba otce nebo manžela.
V brněnském Divadle šansonu se začátkem září konalo už čtvrté setkání s dějinami Semaforu a jeho předními protagonisty, s Jitkou Molavcovou a Jiřím Suchým. Byli jsme zvyklí, že vždy přivedou ještě nějakého hosta, bývalého „semaforáka“, který to vzpomínání oživí. Tentokrát kromě studentů JAMU, kteří zazpívali jednu svižnou Suchého písničku, vystačili si Suchý s Molavcovou sami. A večer bezezbytku naplnili. Povídáním, písničkami z období 1970 – 1990. Ono to nešlo přesně ohraničit, protože Suchý se občas vracel dozadu, občas popošel kupředu. Ale byly to dějiny člověka, umělce, dějiny divadla a dějiny lidských kvalit a dějiny ubližování… Je zajímavé, jak se umí Jiří Suchý dívat lidsky a s humorem i na situace, kdy mu nebylo zrovna nejlépe – třeba když kolegové Dvořák a Šimek najednou v Semaforu v pasáži Alfa „spolu šéfovali,“ až nakonec byl Suchý z ředitelování „odejit“. Ono podepsání „Několika vět“ a „2000 slov“ se v té době neodpouštělo…
Když jsem si vzal na pomoc Wikipedii, abych se trochu zorientoval v tom obrovském množství programů, písniček, ve filmografii a diskografii Jiřího Suchého, našel jsem tam opravdu hodně. Dějiny Semaforu, přehled inscenací, přehled písňových textů… Ovšem jeden přehled tam nebyl. Přehled divadel, přehled stěhování Semaforu. Neznám jiného umělce, který by měl tolik sil začínat zas a znovu. Když se to dobře rozběhlo Ve Smečkách, tak jenom díky náhodě, díky nějakému soudruhovi, kterému se TO líbilo, dostal se Semafor na hodně let do pasáže Alfa. No a odtud ho pan majitel, restituent vyhodil, že se bude renovovat a renovuje se už více než dvacet let. Ten krásný sklepní prostor, kde bylo nad schody napsáno: „Buď vítán, kdo s dobrým úmyslem odcházíš“ dnes vítá snad jenom potkany (…a potkal potkan potkana…).
Soudruzi přiřadili Semafor k Hudebnímu divadlu Karlín, jakoby naschvál, ale oni jenom nerozeznali propastné rozdíly hudebních divadel. Nebo trestali. Trestali Suchého pro jeho obdivuhodnou svobodu ducha. A tak hrál Suchý v Karlíně i v cizích hrách (Každý má svého Leona) a pracně si budoval prostor pro Semafor – nutno říci, že karlínští mu to přáli a Jiří Suchý si mohl pronajmout sklepní „Karlínek“, který těsně před povodní privatizoval. Když jsem se tam byl podívat potom, co policie odstranila pruhované pásky zákazu vstupu, byl to zoufalý pohled. Vše zatopeno a kdyby jenom vodou… Ona se v Karlíně do sklepení domů provalila kanalizace snad z celé Prahy. Suchý si asi řekl, že hovínka přinášejí štěstí a pustil se do záchrany kostýmů a do dalšího stěhování. V mini prostorech na Malé straně v budově ministerstva kultury, k tomu zájezdování, prostě nelehké období. A protože je Suchý hledač, ne vždy se správně trefil do momentálního diváckého vkusu, ne vždy byl úspěšný. V povídání na jevišti Divadla Šansonu se umělec několikrát pozastavil nad tím, jak ubylo návštěvníků po sametové revoluci. Jak právě ti, co ji se studenty spustili, tedy divadelníci, měli najednou poloprázdná hlediště. Zamýšlel se nad tím, kde asi udělal chybu, že diváky neoslovil jako předtím. Ale odpověď je dnes, s odstupem času, snadná: Nebyla to Suchého chyba, že svět kolem nás byl napínavější drama, než jakákoliv jevištní produkce. Živelná privatizace, dělení republiky… Probouzení slovenských klero… a nenadálý objev českých neo… fašistů – takové situace přece nevymyslí ani Shakespeare… A kde řinčí, třeba jenom verbální zbraně, tam se múzám nedaří… Už skončila doba, kdy Jiří Suchý řekl na jevišti „Dobrý den“ a lidé se chechtali, protože moc dobře věděli, jak je ten jejich den dobrý. Semafor se tedy potloukal od úspěchu k neúspěchu a zase obráceně a neměl vlastní stánek – to bylo skličující. Až poslední stěhování bylo, doufejme definitivní, a hezké dejvické divadlo Semafor nedaleko „kulaťáku“ může být dál a nadlouho centrem tvorby talentovaného umělce.
Už komouši cítili, že S+Š jsou pojem, že zlidověli a že je nelze jenom tak vymazat z hlav diváků a posluchačů. Je zřejmé, že se jim to moc nelíbilo, jenže našel se v té době ještě někdo, kdo pustil do éteru takovou písničku? Myslím si, že ne. Ale kdybychom o Suchém řekli, že byl hrdina, asi by se ohradil. On přece nechtěl dělat nějaké hrdinské skutky. On prostě psal a zpíval tak, jak to cítil. Svobodně, hravě a laskavě. A samozřejmě, se smyslem pro srandu. Suchý miluje nonsens. Je to nádherné dítě, u kterého „Malé kotě, miau, miau, spalo v botě“ a „Šišlalo“. Jenomže je zde najednou Olda se svým žlutý tulipánem a „Jó to jsem ještě žil…“ A to už není žádná dadaistická sranda.
Celou tu dobu, při sledování představení Jitky Molavcové (mimochodem, byla opravdu v ráži a stále víc obdivuji toho komika v sukni – takových není mnoho). Tedy po celou tu dobu jsem si intensivně uvědomoval, že onen starý pán (ročník 1931) má stále neuvěřitelně mladou duši a mírnou sklerózu, ze které si taky umí udělat srandu a že má velký dar: Nemusí přemýšlet, jak bavit. On baví diváky svým jsoucnem. Bytostí. Otevřenou šedivou hlavou a… jakoby stydlivým úsměvem. A tak jsem si vzpomenul na několik veršů, které Suchý (netuším už kdy) napsal. A s těmi verši a s povděkem za nádherné představení v brněnském Divadle šansonu bych se rozloučil.
KLAUN
Ve jménu humoru ho kopli do zadku
A paní ze spolku pro ochranu zvířat
Se vytasila se svou legitimací
Nechápe že je všechno v pořádku
A že ten kdo zasnoubil se s legrací
Rád na svou pošetilost doplácí
Vystavěl si svůj život z pohlavků
Při kterých lidi v sále smíchy řičej
Dovede taky padat na obličej
Foto: Divadlo šansonu Brno
