„Intriky milostných vztahů, zákulisí vysoké politiky, špinavá hra médií. Deset herců rekonstruuje soudní proces, v němž jsou ministr financí Robert Caillard a jeho žena Henrietta obviněni z vraždy šéfredaktora časopisu Figaro, Gastona Papillona. Opravdu jsou motivem vraždy kompromitující materiály, které novinář údajně vlastnil? Nebo se za zločinem skrývá víc? Kdo je zrádcem Francie? Zjistěte to i vy v grandiózním minimuzikálu, kde jsou všichni vším. Místo: Paříž, jaro 1914.“
Úvod článku jsem si vypůjčil z divadelních materiálů, které rozšířila produkce Divadelního studia Marta Janáčkovy akademie múzických umění (Táňa Kovaříková) a jež obsah hry dobře vystihuje. Ba ještě z toho matriálu něco přidám systémem „vystřihni a vlep“:
„Oldřich Daněk (1927-2000) byl jedním z nejuváděnějších československých dramatiků především 60. – 80. let minulého století. Nejznámější z jeho her jsou Válka vypukne po přestávce a Vévodkyně valdštejnských vojsk. Prvně jmenované drama zachycuje příběh úspěšného herce, který se zapletl s nacistickým režimem a po válce za to pyká. Stejně jako v jiných hrách tu Daněk řeší své zásadní téma vztahu morálky jedince ke společnosti. To je obsaženo i v Jednom jaru v Paříži, kde vyvstává otázka, zda a v jaké situaci má člověk právo spáchat zločin a má-li být za to souzen.“
K této zase přesné noticce přece jenom něco dodávám: Na rozdíl od jiného talentovaného dramatika, Jaroslava Dietla, autora Plechové kavalerie, Okresu na severu, ale také nesmrtelné Nemocnice na kraji města, jeho o něco starší kolega Daněk nikdy nebral prorežimní zakázky. Vždy si zachoval eleganci, graciéznost, byť byl obklopen stejnými ideology a jejich ustrašenými dramaturgy, kteří většinou neměli odvahu uvést něco, co by „otevíralo oči“.
Oldřich Daněk byl v naší dramatice ojedinělou osobností. Tak jako kdysi Moliére, kladl přes všechnu komičnost situací divákům (a sobě) zásadní otázky odpovědnosti před vlastním svědomím a odpovědnosti před společností, ve které žijeme. Jedno jaro v Paříži mělo premiéru v pražském Divadlena Vinohradech v roce 1987. Tehdy v něm excelovali H. Maciuchová, J. Bohdalová, V. Preis a další. Hned se to dílo objevilo i v brněnském divadle bratří Mrštíků a na dalších československých scénách. Je to totiž skvěle napsaná konverzačka, navíc doplněna invenční hudbou Daňkova kamaráda Jana Franka Fischera (1821 – 2006), který zpěvné party napsal bez náročných rozsahů, protože se počítalo s tím, že je budou interpretovat činoherní herci. Fischer celý život působil ve svobodném povolání jako skladatel, autor operních libret a písňových textů i jako překladatel. V případě Jednoho jara v Paříži nešlo o plnokrevný muzikál – tanečních partů tam například bylo poskrovnu, spíš to byla jakási milá činohra se zpěvy, kde se rafinovaně pod pláštíkem konverzační “skoro detektivky” ukrývají důležité otázky společenské. Nakonec, jako vždy u dobrého divadla (nebyl snad Sofoklův Oidipus Rex dramatem osudovým a dramatem o společenské odpovědnosti současně? Nebyla stejná Ibsenova Nora?) .
Na tomto silném základě předlohy budovala dramaturgie a režie studentů Divadelní fakulty JAMU v Brně celou stavbu inscenace. Dříve než začnu chválit – a chválím rád, musím upozornit na závažné nedostatky. Týkají se dramaturgie. Protože ta je vždy odpovědná za program, neboli papírový bulletin k inscenaci. Člověk může mít výhrady ke grafickému zpracování, to se může líbit nebo nelíbit. Mně se minimalistické pojetí programu moc nezamlouvalo, ale v tom problém není. Horší je to s obsahem. Na webové stránce DAMU je množství informací, v programu jich je málo. Až tak málo, že pod (nebo nad) názvem hry nejsou uvedení autoři. Jenom uvnitř v textu zjistíme kdo je kdo. Tedy autor dramatu a autor hudby. Až vzadu v jakési tiráži pak nalezneme, kdo se zasloužil o hudební nastudování (Aleš Kohout), ale opět tam chybí autoři díla. Takový nedostatek už hraničí s porušením Autorského zákona (121/2000 Sb.). A nejenom to. V inscenaci byla kromě jiného použita (velmi funkčně) písnička M.Lasici, J. Satinského s hudbou J. Filipa „Spomínam na Paríž“. Také o tom by měl být čtenář informován. Zmíněný Autorský zákon to přímo realizátorům ukládá. Uzavřu tuto výtku konstatováním: Na DiFa DAMU by měli pedagogové věnovat větší pozornost přednáškám a seminářům o ochraně duševního vlastnictví. Studenti za nedostatek nemohou.
Naštěstí, nedostatky bulletinu veškeré výhrady končí. Na jednoduché scéně a ve funkčních kostýmech (oboje Lucie Sedláková) pod režijním vedením Simony Nyitrayové rozehrálo devět hereček a herců mimořádně vtipné představení, kde nechyběly hezké pohybové kreace (choreografie Hana Košíková), kopec nápadů v mizanscéně, svěží plné herectví a promyšleně dávkované komično. Nelze říct, kdo z herců byl lepší, kdo horší. Výkony byly vyrovnané, řekl bych, radostné. Eva Marešová, Silvia Soldanová, Petra Vraspírová i Jitka Cafourková, stejně tak, jako mužské obsazení – Martin Hubeňák, Aleš Kohout, Jozef Hruškoci, Kristian Pekar, Tomáš Majláth, ti všichni se zasloužili o výborné představení. A jak se tak dívám na jména, je to obsazení československé. Pamatujme si ta jména. Kdysi jsem například psal o jakémsi úplně neznámém Slovákovi – rozuměj Stanovi Slovákovi, a dnes je to jedna z nejvýraznějších hereckých i režijních osobností Městského divadla v Brně. Očekávám, že z „líhně“ JAMU se výše jmenovaní studenti také za pár let zapíší mezi hereckou elitu našich divadel. V inscenaci jako „pamětník“ vystupuje i Eva Gorčicová j.h. A je to tatáž herečka, která v roce 1987 hrála ústřední postavu Henrietty v dnešním Městském divadle v Brně. Je hezké, že tak „Jamáci“ vytvořili historický oblouk Daňkovy hry.
Oldřich Daněk se dnes v divadle nehraje tak často. Důvod zřejmý není. Jeho dílo je kvalitní, často v prvním plánu zábavné a najednou apelativní. Daňkovi ležel na srdci osud upadající společnosti. A má nám, bohužel, co říci stále.
Foto: Pavel Nesvadba (snímky laskavě poskytl Ateliér DM+JT DIFA JAMU)
