Straussův Netopýr patří plným právem k největším perlám světového operetního repertoáru. Stará fraška o tom, co všechno se semele, když má jít vážený občan na několik dnů do vězení, a místo toho vyrazí v převleku na ples, byla v Evropě hrána již na počátku 18. století. Kdekdo tu převlekovou taškařici předělával, Juliem Benedixem počínaje přes libretisty Halévyho a Meilhaca až po překladatele Haffnera, který svou verzi marně nabízel různým divadlům. Až Richard Genée se vrátil k Halévyho stavbě příběhu a libreto přes principála Theater an der Wien Steinera připravil pro Strausse. Ten dávné komedii vtiskl lehkost, díky níž proletí večerem jako bublinky šampaňského, aby v divácích zanechala jen opojný pocit z krásných melodií a jiskrného příběhu, který je prost typického operetního sentimentu.
V úpravě režiséra Petra Novotného, kterou si vybral pro nové nastudování muzikálový a operetní soubor Divadla J.K. Tyla v Plzni, však dílo vyznělo spíš jako těžkopádná tragikomedie. Režisér Novotný vycházel ze své vlastní verze operety, kterou inscenoval ve Východočeském divadle v Pardubicích pod názvem Pomsta à la Netopýr. Zde jistě našla své opodstatnění, neb byla interpretována činoherci, kteří sem tam zazpívali některý z kupletů, a jinak hudba zněla spíš jako podkres. Partituru nejznámější Straussovy operety již výrazně revidoval svého času dirigent Miloslav Homolka, ovšem Novotného úprava jde daleko nad rámec těchto škrtů. Z mnoha hudebních čísel bohužel zůstala jen torza, často je interpretován jejich začátek, pak následuje dialog a pěvecké finále, čímž je zcela narušena hudební kontinuita inscenace, necitlivě rozdělené přestávkou uprostřed druhého dějství. Zvolené pojetí jde vysloveně proti Straussově stavbě hudebních čísel. Operní pěvci a muzikáloví herci, kteří ztvárňují většinu hlavních postav, navíc nejsou přes veškerou snahu schopni dialogy odehrát s činoherní rutinou, takže má řada gagů špatný timing a nedobrou dikci. Nesourodě působí i noblesní zpěvní texty Miloslava Homolky v kombinaci s nepovedeným a lascivním překladem dialogů od Petra Štědroně. Jako příklad inscenační bezradnosti může posloužit už prolog s přestárlou Rosalindou, mimochodem okopírovaný z Fantoma Opery, jenž provedení dává onen „vážný rámec,“ ovšem bez jakékoli gradace. Zatímco původní dílo je o zábavě, lehkovážnosti a flirtu, nová úprava hovoří o oběti, pomstě a krvácení z ran. Jenže vyprávět prostřednictvím nevázané francouzské frašky o našich kořenech je zkrátka stejně pošetilé, jako chtít zkoumat teorii relativity skrze Brouka v hlavě.
Nevalný dojem z první poloviny představení (premiéra se konala 26.února ve Velkém divadle v Plzni) naštěstí napravila druhá půle, zejména, když se na scéně objevil balet a zatančil proslavený valčík a přidanou Tritsch Tratsch polku (v choreografii Petry Parvoničové). V těchto tanečních číslech se zároveň i orchestr řízený Pavlem Kantoříkem nejvíce přiblížil k typické straussovské lehkosti, která zatím představení chyběla. Duch Vídní milovaného „Šaniho“ konečně vstoupil mezi jeviště a hlediště.
K podařeným atributům plzeňského Netopýra jistě patří velkolepé, krásné a slušivé toalety z dílny kostýmního návrháře Romana Šolce, rušivě nepůsobila ani velmi jednoduchá salonní scéna Ivo Žídka. Diskutabilní inscenaci zachraňoval z řad sólistů zejména Jan Ježek v roli Gabriela von Eisensteina, excelentní nejen pěvecky, ale i herecky, s mimořádným citem pro operetní komiku. Muzikáloví herci se vyrovnávali s akustickým zpěvem tu s menšími, tu s většími obtížemi. Lépe se pěvecky dařilo Michaele Noskové (komorná Adéla), Bronislavu Kotišovi (Dr. Falke) a Radkovi Štědronskému Shejbalovi (Blind), pohybově výborná Zuzana Kolářová (Rosalinda) a Stáňa Topinková – Fořtová jako tajemná kněžna Orlofsky přezpívávaly orchestr jen stěží. Problematické opilecké kreace dozorce Frosche vkusně vybalancoval Jiří Untermüller, podobně se dařilo i Daliboru Tolašovi (ředitel věznice Frank), zatímco mimo obor obsazenému Petrovi Matuszkovi v roli zpěváka Alfréda komediální esprit chyběl.
Pokus reformovat klasickou operetu směrem k činohře jako již mnohokrát nevyšel. Jsou-li zpochybňovány nejen její kvality textové, ale už i hudební, nutně se vnucuje otázka, zda má smysl ji hrát jen jako údajnou úlitbu konzervativní části publika.
Vítězslav Sladký pro Plzeňský deník ze dne 4. března 2011
Foto: Pavel Křivánek
1) Bronislav Kotiš (dr. Falke)
2) Petr Matuszek (Alfred), Zuzana Kolářová (Rosalinda) a Dalibor Tolaš (Frank)
3) Kamila Borovská (Ida) a Michaela Nosková (Adéla)
4) Jan Ježek (Gabriel von Eisenstein)
5) Jiří Untermüller (dozorce Frosch)
Další informace o inscenacích DJKT Plzeň a kontakt na prodejce vstupenek naleznete zde:
DJKT Plzeň
Předprodej vstupenek DJKT Plzeň
