Žánr černé komedie a horroru s parodizujícími prvky je na muzikálové scéně poměrně častý a divácky oblíbený. Občas se hovoří o inspiraci takzvanými „béčkovými“ filmy, ale tato kategorizace není zcela přesná. Jen některá díla vznikla na základě filmových předloh a jen některým z nich vůbec náleží přízvisko „komedie nebo parodie“. Zatímco za první černé komedie můžeme považovat hudební film Youll Find Out či Scared Stiff, muzikál Phantom of the Paradise z roku 1974 už je látkou vážnější a v legendárním díle Stephena Sondheima Sweeney Todd: Ďábelský holič z Fleet Street už se vraždí jako na běžícím pásu a krev teče proudem. Vrátíme–li se ovšem k hudebním parodiím, nemůžeme zapomenout na dvě nejslavnější: O´Brienův film a muzikál Rocky Horror Picture Show a neméně úspěšný Ples upírů německého libretisty Michaela Kunzeho a amerického skladatele Jima Steinmana. Pokud zabrousíme do českých vod, nelze opomenout Fantoma Morrisvillu a zejména pak legendární parodii Adéla ještě nevečeřela, kterou Radek Balaš s Ondřejem Brouskem obratně přetavili v úspěšný muzikál. Právě k posledně jmenovanému titulu má žánrově zaručeně nejblíž Malý krámek hrůz, který nyní nově nastudovalo a pod názvem Kvítek z horrroru uvedlo na Hudební scéně Městské divadlo Brno.
Dalo by se říct, že zasvěcenější muzikáloví diváci znovuuvedení „Krámku“ očekávali již několik let. Off – broadwayský trhák totiž překvapivě zamířil na českou profesionální scénu pouze jedinkrát, a to před jednadvaceti lety, shodou okolností rovněž do Divadla bratří Mrštíků (dnešní MdB), v době, která divadlu příliš nepřála, v lednu 1990. Tehdy se chodilo do hledišť spíše diskutovat a muzikálový boom se teprve v dáli rýsoval. Mnohem úspěšněji si proto příběh o nenasytné masožravce vedl na sousedním Slovensku, zejména díky inscenaci Jána Ďurovčíka v nitranském Divadle Andreja Bagára. Velmi vážně o Malém krámku hrůz zhruba před pěti šesti lety uvažovala i dramaturgie plzeňského Divadla J.K.Tyla, ale nakonec z tohoto záměru sešlo. Brněnská sobotní premiéra nás přesvědčila, že se jedná o kus, který na jeviště dobrého hudebního divadla rozhodně patří.
Little Shop of Horrors nás zavádí do zapadlého květinářství pana Mushnika v nepříliš oblíbené čtvrti, kam málokdy zavítá zákazník. Lépe řečeno, krom podivných existencí, jež zde očůrávají rohy, sem vlastně nechodí nikdo. I proto je majitel krámku nevrlý a málokdy se usměje na své dva pomocníky – zbrklého naivu Seymoura a sladkou, ale nepříliš šťastnou Audrey, která právě žije se sadistickým zubařem Orinem, který ji často ponižuje a bije. Zvrat nastane, když Seymour koupí v jednom exotickém obchodě sazeničku zvláštní rostliny. Rostliny, kterou ještě nikdy nikdo v těchto končinách neviděl a jejíž jméno nenalezl v žádné odborné publikaci. Seymour ji pojmenuje Audrey 2, podle dívky, s níž pracuje v krámku a kterou platonicky miluje. Jak se ve výloze zmíněná zvláštní rostlinka objeví, rázem ji všichni chtějí vidět a dveře obchodu se netrhnou. Květinka však není zrovna v dobré kondici a přes veškerou péči ji cosi chybí… Seymour náhodně přijde na to, po jaké vláze jeho kytička touží. Je to lidská krev! A její apetit je stále větší. Zpočátku ji stačí pár kapek z pěstitelových prstů, ale pak touží po větších a větších soustech. Seymour pro ni začne shánět potravu a květina roste, stejně jako její chuť – první obětí se stává sadistický zubař, další pan Mushnik, ale tím ještě celý příběh zdaleka nekončí…
Muzikál Little Shop of Horrors měl premiéru na off-Broadway ve WPA Theatre v roce 1982 a jeho autory jsou libretista Howard Ashman a hudební skladatel Alan Menkel, který patří k americké skladatelské extratřídě zejména díky úspěšné spolupráci se společností Walta Disneye. Z WPA se Malý krámek hrůz brzy přestěhoval do většího Divadla Orpheum a počtem 2209 repríz patří k nejúspěšnějším inscenacím off-broadwayské historie. Přes West End a další evropské zastávky se na newyorskou půdu dílo vrátilo v roce 2003, tentokrát už rovnou na slavnou Broadway.
Každý inscenátor české verze se musí poprat už s prvotním oříškem, tedy překladem do češtiny. Žánr černé komedie je svou specifikou gagů k překladatelům dosti neúprosný a i v Kvítku z horrroru (Ivo T. Havlů a Tatjana) se ukázalo, jak je frázování obou jazyků odlišné a převod z angličtiny do naší mateřštiny ošidný a těžký.
Po velkém titulu, jakým byla Mary Poppins, se za režisérský pultík vrací režisér a zároveň přední herec MdB Petr Gazdík. A jeho návrat je impozantní, až bych nevěřil, že si právě s tímto žánrem natolik porozumí. Celou inscenaci doslova prošpikoval vtipnými nápady a gagy, aby její rychlé tempo těsně před závěrem zklidnil, až si mnohý divák říkal – je tenhle muzikál vlastně jen parodií, nebo má v sobě i jakési poselství, že nevinná náhoda se může změnit ve velmi nebezpečnou hru? A tak zatímco při hrátkách sadistického zubaře (mimochodem, oblíbené a divácky vděčné sadomasochistické hrátky pojal režisér velmi decentně a zcela náznakově), návštěvě ordinace šíleným pacientem, humorně stylizovaném porcování první oběti či frenetickém pokřiku rostliny „Žrát, žrát!“ se publikum skvěle baví, během písně Audrey, kdy se loučí se životem a touží splynout se svou jmenovkyní, masožravkou ohromných rozměrů Audrey 2, už trochu úsměv mrzne na rtech. Díváme se na brakový film, černou komedii nebo horror?
Výrazný podíl na úspěchu představení má také výtvarník Aleš Valášek, který stvořil pro Kvítek z horrroru opulentní a působivou scénu, kde se ze skromného krámku lehce přenášíme do vykachlíčkované zubní ordinace či nočního města. Zároveň pro účinkující navrhl i slušivé kostýmy, které zvýraznily egocentrismus dentisty Orina, lacinou parádu sexbomby Audrey či nevýraznou upachtěnost pana Mushnika. Trojice dívek, která v inscenaci plní úlohu chóru, střídá výraznou „baletní“ róbu s módou dnešních teenagerů. Barvitému celku samozřejmě vévodí ona – Aundrey 2 – zpočátku nenápadná třiceticentimetrová rostlinka připomínající kaktus, v závěru monstrum přes celé jeviště, které skvěle ovládá loutkovodič Petr Németh.
Kvítek z horrroru opět prokázal sílu brněnského souboru, který dokáže, nezřídka ve velmi šibeničních termínech, nastudovat výborné představení. Absolutorium zaslouží orchestr vedený dirigentem Danem Kalouskem (aranže Igor Vavrda), jenž interpretoval Menkelův zábavný hudební guláš (velké muzikálové melodie se tu mísí s popíkem 70.let, rockenrollem i rockem a blues) tempově i rytmicky přesně a s nezbytnou lehkostí. Hvězdou premiérového večera se stala Audrey v podání Aleny Antalové, nejen stále dívčí a sexy, ale také pěvecky suverénní a herecky dokonalá coby dívka nejasné minulosti a nepředvídatelné budoucnosti, která se ráda předvádí a provokuje, ale jen tak „přesně na hranici“. To pan Mushnik, majitel květinářství, je z jiného těsta – rád by měl své jisté, a pokud se mu to nedaří, je značně nervózní a nerudný. Asi takový, jaký byl během sobotní premiéry Zdeněk Bureš. A pak tu máme Seymoura, typického smolaře, na kterého se konečně usměje trocha draze vykoupeného štěstí. Přesně tak nejistě a naivně působil jeho představitel Jakub Uličník, ovšem pouze do chvíle, než začal zpívat. Jeho duet se zaměstnavatelem „Mushnik a syn“, s Audrey „Seymour tě chrání“ či sólovka „Já v kostech cítím“ patřily k hudebním vrcholům představení. Seymourovým protipólem je sadistický, do kůže navlečený zubař Orin, role jako předurčená pro charismatického Martina Havelku, který si v druhé půli vystřihne ještě pár epizodních výstupů Mushnikových zákazníků (a zákaznic). Trojici atraktivních dívek, které možná vědí víc, než zpočátku tušíme, onen řecký chór, v sobotu hrály a zpívaly Hana Holišová, Marta Prokopová a Tereza Martinková. Dostanou-li ještě více času k dokonalému sezpívání, bude i jejich účast na představení bezchybná. A pak nesmím zapomenou na Dušana Vitázka, který masožravku za scénou naživo „dabuje“. Pěvecky jeho hlasu part Audrey 2 dobře pasuje, v prózách je synchronní s loutkou, parodii vystihuje zcela přirozeně a jeho muzikálnost je další devizou.
Městské divadlo Brno ani nenasytná masožravka nepožrala. Vzniklo tu představení neodolatelně živé, hravé, vtipné, představení, které se nachází na pomezí parodie a skutečného horroru, ale hlavně má spád a šmrnc. Vítané odlehčení před koncem sezony, která opět nabídla pestrou plejádu hudebně dramatických titulů.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové (snímky laskavě poskytlo MdB)
