Když jsem se dozvěděla, že se bude připravovat v Čechách nový původní muzikál o podivné lásce hrbáče Quasimoda a krásné cikánky Esmeraldy, podivila jsem se, proč vlastně. Vždyť Francie obdařila svět muzikálem Notre Dame de Paris Quebečana Plamondona, který patří spolu s Romeem a Julií k nejúspěšnějším „francouzským“ muzikálům. Aplaudovali mu diváci nejen po celé Francii, ale také v Kanadě, Rusku, Švýcarsku, Španělsku, Belgii, Polsku, Itálii, na Taiwanu a překvapivě i v Británii a USA. A pak – je možné najít někoho, kdo by byl podobně uhrančivým Quasimodem, jako další Quebečan Garou??
Avšak zapomenout nesmíme ani na kolosální balet Esmeralda Cesara Pugniho, Itala žijícího podstatnou část života v Londýně a Petrohradu, jenž napsal v roce 1844 dílo tak působivé, že bere divákům dech dodnes. Ach ano, pak je tu ještě řada dalších Esmerald a Zvoníků, z nichž nejznámější je asi ten od Maurice Jarrého… Jenže to bychom na tento “problém“ museli nahlížet v kontextu celého evropského divadla, které v posledních letech tápe, jakoby přešlapuje na místě, stále se vrací k starým látkám (Shakespeare, Goldoni, Dumas, Goethe.., až kamsi do antiky) a snaží se je inovovat, jakoby v současnosti neexistovala dostatečně silná témata.
Přiznávám, že českou muzikálovou scénu zatím neznám zcela detailně. Ale samozřejmě vím, že zde úspěšně tvořili a tvoří skladatelé Karel Svoboda, Zdeněk Barták, Ondřej Soukup nebo Michal David. Jen několika jejich dílům se ale podařilo uspět v zahraničí, na prestižní Broadway nebo West End zatím nepronikl žádný. Dokonce v Praze často slýchám o současné krizi hudebního divadla. Proto všichni vzhlíželi ke Quasimodovi jako k projektu, který má přinést něco nového, neotřelého. Neznám sice tvorbu uskupení SKUTR, ale tuším, že by jejich kořeny mohly vycházet z ve Francii tak oblíbených performancí, které často kombinují zpěv, pohyb, hereckou improvizaci, akrobacii a loutkohru. Premiéra ukázala, že Quasimodo nepřinesl muzikálovou revoluci, ale dokázal vykročit z podprůměrnosti.
Hudba autorů Petra Kalába, Jana Maxiána a Jakuba Prachaře sice nepřináší žádné objevné trendy, ale zároveň se důsledně vyvarovává prvoplánovým odrhovačkám a dobře charakterizuje jednotlivé postavy. Muzikál je lépe prokomponovaný, než jak tomu bývá v Praze zvykem, byť několik chytlavých hitů, které vás provází cestou z představení, také nechybí. Jsou to zejména písně Kdo to ví, Tisíce veršů a Jsi tou. Obvyklým klišé se snaží vyvarovat i autoři libreta a textů (Martin Kukučka, Lukáš Trpišovský, Petr Kolečko), opět s relativně příznivým výsledkem (s výjimkou Hugova vyznání lásky koze a podobným kouskům), primitivních říkanek v textu najdete minimálně. Velkou devizou, v souladu s předlohou nepříliš veselého kusu, je připsaná postava cikána Špindíry, která sympaticky odlehčuje děj prostřednictvím svého bezprostředního představitele Jana Ciny. S podobnou kreativitou a dá se říct i vkusem se autoři vypořádali s problematickou „postavou“ kozy Džali, které vtiskli podobu tanečnice – akrobatky. Zmíněné atributy dávají režisérovi Martinovi Kukučkovi do rukou dobrý potenciál pro rozvinutí zajímavé show, kde hrají prim strhující taneční čísla v choreografii Jany Burkiewiczové. Řada scén působila na české poměry monstrózně, například když se titulní hrdina houpal na obrovském zvonu uprostřed jeviště. Ve světě obvyklé efekty zkrátka v Praze stále překvapují. Poněkud s rozpaky naopak přijímám výstupy akrobatického dua DaeMen, které je sice asi momentálně v Čechách díky televizi velmi populární, ale v muzikálu lehce nadbytečné. Podobně problematické jsou často nevkusné projekce. Nejrůznější kytičky, amorkové a krysy jen narušují mystickou atmosféru díla, které podobné berličky nepotřebuje. Tu naopak dobře vystihla celá čtveřice výtvarníků – kostýmy jsou atraktivní a slušivé (Radka Sirková a Anna Tušková), jednoduchá scéna (Štěpán Kuklík a Maja Rašková) vyniká funkčností a dobrým prostorem pro rozsáhlé taneční kreace.
Tomáš Trapl není Garou. Jeho hlas není tak zastřený (což podle mých pocitů ke Quasimodovi patří tak nějak více, než znetvořená tvář), ale přesto dokonale ovládl jeviště zpěvem, hereckou profesionalitou i pohybem. Byl to nejkomplexnější herec premiérového obsazení, skutečná muzikálová star, jakých jsem v Praze dosud neviděla mnoho. Nadějný byl i výkon Esmeraldy, které vášeň i něhu vtiskla Markéta Procházková. Naproti tomu Marián Vojtko, jako kněz Claudius Frollo, se zcela soustředil na vlastní pěvecký výkon a jeho postava postrádala jakýkoli herecký vývoj. Dějově důležitá je, u mnohých autorů oblíbená, role vypravěče. Tady je zosobněná postavou samotného spisovatele Victora Huga, který v empatickém podání Ondřeje Rumla pokládá publiku různé existencionální otázky. Menší prostor už dostávají role kapitána vojsk Phoeba a jeho snoubenky Lily, ovšem oba jejich představitelé, Roman Vojtek a Kamila Nývltová, si se svými úlohami pohrávají zcela suverénně. Velké uznání zaslouží i konzistentní taneční company.
Plamondonův Notre Dame de Paris se stal světovým trhákem. Takové ambice pražský Quasimodo asi nemá, ale rozhodně naznačil cestu, jak vykročit z muzikálové šedi a častého podprůměru.
Jazyková úprava: Vítězslav Sladký
Foto: Ladislav Vít (pro magazín musical-opereta)
1) Markéta Procházková a Tomáš Trapl
2) Tomáš Trapl
3) Závěrečná děkovačka
4) CD Quasimodo po premiéře pokřtil kapitán FC Victoria Plzeň Pavel Horváth
