Milovníkům prvorepublikových komedií a těm, kdo se chtějí v divadle především příjemně pobavit, je určena opereta Járy Beneše Růže z Argentiny, kterou uvedl v premiéře po dlouhých letech muzikálový a operetní soubor Divadla J.K. Tyla v Plzni v sobotu 29. září. Dramaturgicky ansámbl navazuje na řadu divácky úspěšných operetek, jako byla Maskovaná milenka, Tulák a především nestárnoucí Uličnice.
Růže z Argentiny nezazářila tak, jako již zmíněná Benešova Uličnice či další bestseller z dílny stejného skladatele a kvarteta libretistů Tobis – Špilar- Mírovský – Rohan Na tý louce zelený.
Jednoduchý příběh o nečekané lásce mladičké Dolores (jež je onou argentinskou růží) a jejího poručníka Ramona D’Alvareze, zasazený do jihoamerické exotiky a okořeněný dle osvědčeného operetního schématu komikou mlado i starokomického páru, si jistě své příznivce najde i dnes. Už kvůli krásným melodiím, jako jsou Noc na La Plata, Můj strakatý kůň, Já si střádám do prasátka nebo nesmrtelnému šlágru Já mám rád, než jdu spát, od děvčete políbení. Díla tohoto typu lze v zásadě inscenovat třemi způsoby – buď jako retro kýč, totální parodii, anebo se pokusit o odlehčenou nezávaznou komedii podpořenou líbivou hudbou a tancem. Martin Pacek, v Plzni známý jako choreograf mnoha inscenací (Země úsměvů, Mamzelle Nitouche, Limonádový Joe, Tulák…) i coby režisér (Sliby –chyby, Uličnice) se naštěstí vydal tou třetí cestou a zinscenoval Růži z Argentiny jako vkusnou lidovou operetku, jíž ponechává typický půvab a jejíž určitou naivitu se nesnaží zesměšnit.
Nejvýraznější stopu na nejnovějším titulu ovšem zanechala choreografka Petra Parvoničová. Její rukopis dává celému představení strhující temporytmus, všechna taneční čísla sólistů i company jsou velmi nápaditá, temperamentní a působí profesionálně. Bohužel ruku v ruce s kvalitou taneční nejde tentokrát provedení vokální. Zatímco orchestr pod vedením nového dirigenta Jana Rezka podal standardně dobrý výkon, sbor i většina sólistů (snad s výjimkou Hany Spinethové, Petry Vraspírové a Aleše Kohouta) frázuje nepřesně a dopouští se tak výrazných intonačních chyb, že si falešného zpěvu povšimne i běžný posluchač. Slabší pěvecké výkony jdou možná často na vrub mimořádně náročné choreografie, ale i tak byla četnost nejrůznějších nepřesností ze strany zpěváků během premiéry varující.
Velmi zdařilá je naopak výprava Lucie Loosové – elegantní scénu skvěle doplňují výpravné a skutečně nádherné kostýmy, inspirované nejen argentinskými, ale i mexickými střihy a vzory. Žižkovskému „Pepíkovi“, jenž se zde jmenuje Johny Vopička, samozřejmě nemůže chybět typické kárované sako. Scéna je s kostýmy dobře barevně sladěná a podtrhuje dojem okázalé operetní velkoleposti.
Jozef Hruškoci, hrající zachránce a ochranitele mladé Dolores Ramona D’Alvreze, frajera zvaného El Tigro, nepostrádal šarm, eleganci a hereckou přesvědčivost, pěvecky bohužel jeho muzikálově posazenému hlasu chyběla lehkost, které je předpokladem zdařilé interpretace půvabné písně Já mám rád, než jdu spát, od děvčete políbení. Petra Vraspírová ztvárňuje Miss Dolores nikoli jako mladou naivku, nýbrž jako cílevědomou a hrdou slečnu, jež se ale nebojí projevit náklonost i milostný cit. Jejím protikladem je bezprostřední a prostá Juanita v nastudování Evy Marešové, energického diblíka, jehož je jeviště vždy okamžitě plné. Aleš Kohout nejenže Johnyho Vopičku solidně odzpíval, ale dokázal také nebývale citlivě vystihnout a interpretovat specifickou komiku staropražských figurek. Solidní operetní základ pomohl Haně Spinethové k velmi dobrému výkonu v komické úloze Virginie Haverillové, postava zemitého předáka gaučů Cinta Nereze zase seděla Jiřímu Untermüllerovi. Roman Krebs se netradičně proměnil v bídáka Dona Pereze, Bronislav Kotiš si zahrál smírčího soudce Dona Alfonsa a Radek Štědronský Shejbal se zaskvěl ve vděčné karikatuře ředitele hotelu Quississana.
Premiéra Růže z Argentiny si vysloužila dlouhý aplaus a dokázala, že prvorepubliková česká opereta dokáže svým optimismem nakazit i současné publikum.
PLZEŇSKÝ DENÍK ZE DNE 2. ŘÍJNA 2012
Foto: Pavel Křivánek
