Mozart! Ten vykřičník je stejně důležitý, jako jméno samo. Vykřičník, který je tak trochu i otazníkem. Vykřičník, který provokuje. Klade otázky. Burcuje. Neuzavírá. To všechno si plně uvědomíte, až když je po všem. Až když spadne opona. Nad muzikálem Mozart! Michaela Kunzeho a Sylvestera Levaye v Městském divadle Brno bohužel spadla už naposledy.
Derniéru měl na konci října. Viděla jsem jej poprvé. A kdyby to nebylo naposledy, bezpochyby bych se co nejdříve vrátila. Skvělé dílo, v režii Stanislava Slováka a pod taktovkou Františka Šterbáka, bylo vynikající inscenací se skvělými výkony. A na závěr nekonečný aplaus, volání bravo a standing ovation. Zcela zaslouženě. Velmi náročné role po pěvecké i herecké stránce zvládli jejich představitelé obdivuhodně. Aleš Slanina jako Mozart, Jan Ježek jako jeho otec Leopold, Hana Holišová jako Konstance Weberová, Wolfgangova žena, Markéta Sedláčková coby Baronka von Waldstätten, Marta Prokopová jako Mozartova sestra Nany, Lukáš Vlček v roli Hraběte Arca či Jiří Mach jako Hieronymus Colloredo. A řada dalších, včetně vtipně vystavěné figury Emanuela Schikanedera Milanem Němcem.
Perfektně vystavěný příběh zasahuje publikum od prvních okamžiků. Začíná lehce retrospektivně, kdy Konstance, Mozartova vdova, hledá místo Wolfgangova hrobu, aby jej ukázala lékaři Antonu Mesmerovi. Její cynismus ostře kontrastuje s obdivným nadšením Mesmerovým. A obdiv s nezájmem se mísí i v dalších obrazech, které velmi sugestivně, nevtíravě a neodolatelnou formou přibližují život slavného hudebního mága. Vracíme se do dob jeho dětství, kdy jako geniální dítě uváděl v nadšení vznešenou společnost, když jej i jeho sestru Nany otec Leopold vozil po Evropě. Není to poprvé, kdy se vkrádá otázka. Jak mnoho ovlivnila ztráta dětství Mozartův život, jeho chování, jeho ducha? Jeho rebelii i pokoru? Ten vykřičník je zcela na místě. Porcelánové dítě – Amadé, se prolíná celým děje. Jako jakési Mozartovo alter ego, připomínka čistoty, pravosti. Či loutkovosti? Směsice všeho? Vyberte si…
Stále se opakuje otázka, jak dalece myslel Leopold při organizování života svého syna na něj, jeho schopnosti, jeho budoucnost a jak na sebe? A jaký si mohl malý Wolfgang Amadeus vytvořit k němu vztah? Miloval jej a vzdoroval. Podléhal mu, toužil po jeho uznání a zároveň chtěl uniknout… Byl Mozart velkým dítětem, které neumí skrze svou genialitu dospět? Můžeme uvažovat. Jak moc jej okolí formovalo? Však obraz celé společnosti obklopující Mozarta je neuvěřitelně plastický. Vyšší společnost – jakési panoptikum nechápající skladatelovu genialitu, soudící povrchně, povšechně. A několik výjimečných chápajících osobností. Skvěle je do příběhu zakomponována postava Emanuela Schikanedera a jeho herecké společnosti i s připomínkou premiéry Kouzelné flétny. A velmi sugestivně se tu líčí bezostyšná hamižnost rodiny Weberových, ostře kontrastující s nezkušeností a až jednoduchostí Mozartovou v mezilidských vztazích. Vzpomeneme si na ni ještě několikrát, nejen v okamžiku, kdy se podlehnuvší Mozart dává do hry o peníze…
Všichni jsou v dobových kostýmech, nikoliv dogmaticky popisných, přitom však perfektně vystihující nadčasovost Mozartova díla i poslání. Vzhledem k mnohovrstevnatosti libreta je zcela logické a zcela trefné, že Mozart sám není v dobových kabátcích a kalhotách. Že má dredy, otrhané džíny. On se totiž zcela jasně a neoddiskutovatelně vymyká. Všemu a všem. Je drzý, nebojí se. Dokáže jít za svým. Přitom je až dětsky naivní. Vnitřně rozháraný. Křehký rebel ovládaný hudbou. Celý příběh není vážný, jakkoliv tragický má konec a velmi hluboký podtext. Komika a vtip se střídá s mrazením v zádech a vše je o to sugestivnější. I pravdivější.
Výtvarná podoba inscenace jen podtrhuje všechny reminiscence. Jednoduchá, nápaditá a důmyslná scéna Jaroslava Milfajta navozuje potřebnou atmosféru, umožňuje postupně odkrývat a objevovat, červené pozadí podtrhuje drama a dává vyniknout příběhu i zmiňovaným kostýmům, které výtečně navrhla Andrea Kučerová. Skvěle vystihují celkové pojetí představení a jeho atmosféru. Rovněž choreografie Igora Barberiće výborně zapadá do hudby a koresponduje s dějem.
Mozart! je, tedy vlastně byl, skvělou inscenací. Takovou, na kterou se nezapomíná. Takovou, která přiměje diváky, že se do divadla vrátí znovu, aby našli emotivně silný zážitek. A takové by dobré současné hudební divadlo mělo být.
Ilustrační foto: jef Kratochvil
