Postava mstitele Zorra, hrdiny takřka zlidovělého, žije už téměř sto let. Stvořil ji v roce 1919 autor brakových románů Johnston McCulley a patrně netušil, že se jím vykonstruovaný ochránce slabých stane předobrazem více než čtyřiceti filmů, mnoha her, seriálů a nakonec i muzikálu, který v té době ještě formálně neexistoval. To když se oklikou k trochu lacinému příběhu vrátila slavná chilská spisovatelka Isabel Allendeová, od základu jej přepracovala a obdařila děj svého románu Zorro: legenda začíná (2005) nejen modernějším jazykem, ale hlavně všudypřítomnou ironií a humorem. Téma zaujalo skladatele, aranžéra a známého divadelního mága Johna Camerona natolik, že se ve spolupráci s textaři Stephenem Clarkem a Helen Edmundsonovou rozhodl z hrdiny románového udělat muzikálovou superstar. Podobně ostatně dopadli i další legendární bojovníci s bezprávím, jako Robin Hood, Červený Bedrník (Scarlet Pimpernel) nebo slovenský Adam Šangala. Z lehce banálního příběhu ale velkou muzikálovou událost udělala až hudba, respektive přizvání legendární francouzské skupiny Gipsy Kings, patrně nejslavnější romské hudební formace světa. Tito hudební geniové (a samouci) do Zorra zakomponovali celou řadu svých nejznámějších hitů z let 1988 – 2008 (Djobi djoba, Baila me i legendární Bamboleo), ke kterým dopsali nové melodie a vtiskli tak dílu jistý punc výjimečnosti. Mimochodem, teď už víme, kde se Frank Wildhorn mnohde inspiroval při skládání Carmen…
Světovou premiéru si muzikál Zorro odbyl na West Endu v Garrick Theatre v červenci roku 2008 a inscenace získala pět nominací na Laurence Olivier Award, přičemž Lesli Margherita za roli Ines nominaci za nejlepší výkon ve vedlejší roli ve zmíněnou cenu proměnila. Z Londýna se Zorro vydal na pouť do Paříže, Moskvy, Tokia i Soulu a příští rok by měl dorazit i do světové mekky muzikálu, na newyorskou Broadway.
Samotný příběh muzikálu je prostý, nekomplikovaný, leč vkusně zpracovaný a nabízí tzv. lidovou zábavu v dobrém slova smyslu. Děj začíná v ohnivém Katalánsku, kde by měl Don Diego, syn španělského šlechtice působícího v kolonizované Kalifornii, studovat vojenskou akademii. Místo toho kočuje s Cikány. Zde jej vyhledá Luisa, přítelkyně z dětství a přemluví ho k návratu domů, kde vládne jeho despotický bratr Ramón. Diego má s pomocí svých nových přátel odvrátit bezpráví, nastolit ve městě mír a snad se i pomstít bratrovi za jeho násilné skutky. Aby tak mohl učinit, nasazuje si masku a přichází jako „Zorro mstitel“…
Všechny postavy, snad s výjimkou seržanta, jsou napsány naprosto přímočaře, od počátku víme, kdo je představitelem zla a kdo dobra. Ani početná skupina Cikánů tu nemá jinou než folklorní úlohu – autoři nám je představují jako bandu hodných strýců, tet a dětí, kteří rádi zpívají, popíjejí a tančí – a protože nesnáší útlak, pomáhají Diegovi, aby se vzepřel Ramónovi. Autoři se jim nesnaží vtisknout jakoukoli další charakteristiku, jak se o to pokusil například už v roce 1853 Verdi v Trubadúrovi, hereckou (nikoli hudební) stylizací se spíš nápadně blíží nekonfliktní podobě cikánského tábora ze Straussova Cikánského barona. Muzikál příběhově nemůže, a ani patrně nechce, konkurovat všem těm Bídníkům, Ježíšům, Evitám nebo Johankám, spíš nabídnout alternativu, jejíž síla je jinde – v originální hudbě, temperamentních tancích a pompézní výtvarné podívané. A také v slovním humoru – když Diego zachrání se svými kumpány v přestrojení Luisu v poslední vteřině před popravou, na dotaz „Proč ti to trvalo tak dlouho?“ odpovídá „Zkus tady v poušti najít sedm kostýmů Zorra“. Smích v hledišti vzbuzuje i šišlání kněze, jenž se sám podivuje své špatné výslovnosti.
Režisér brněnské inscenace Petr Gazdík s tímto vědomím k látce přistoupil a Zorra inscenuje nekomplikovaně, působivě a řemeslně zručně. Zná dokonale svůj soubor, dokáže z dobře obsazených herců vytěžit maximum a dopřává divákům výpravnou show plnou flamenka, jevištních efektů a kouzelnických triků. Ruku v ruce s jeho pojetím jde skvělá choreografie Lucie Holánkové nabízející krom emocionálních cikánských tanců i expresivní podupávání a další rytmické vychytávky. Imaginativní a půvabně a moderně nasvícená scéna (světelný design David Kachlíř) Aleše Valáška diváky důvěryhodně přenáší do cikánského tábora, paláce, vězení i na popraviště, je dostatečně pompézní, ne však jednoduše popisná. Slušivé barevné kostýmy pochází z návrhářské dílny Veroniky Hindle. Zcela netradičně se na Hudební scéně zpívá na half playback (údajně podmínka majitelů originální licence), představení ale oživuje dvojice dobře sehraných trumpetistů a výborného kytaristy (při premiéře Dario Piga ze souboru Iberica, oceněný v roce 2009 od španělské asociace AIE v Madridu jako jeden ze čtyř nejlepších mladých kytaristů flamenka). Vokálně soubor tradičně pečlivě připravil Karel Škarka.
V titulní roli Diega alias Zorra vystupuje všestranně nadaný Lukáš Janota. Konkurovat filmovému Banderasovi charismatem v Čechách nemůže asi nikdo, ovšem Janota roli zvládá ve všech odstínech, je přesvědčivým mstitelem i bez frajerských gest, vysloveně si pak pohrává s úlohou trochu přihlouplého a naivního Ramónova bratra. V tohoto démonického despotu se proměnil během premiéry Dušan Vitázek, z něhož zloba a hněv sálá až do poslední řady, byť právě jeho úlohu napsali autoři hodně prvoplánově a neobdařili svého bídáka rafinovaností Richarda III. ani pochybnostmi Javertovými. A Vitázek opět dokazuje, že záporné postavy se mu hrají dobře, koneckonců sehrál jich s úspěchem už dost. Dařilo se i Johaně Gazdíkové coby Luise, která v jejím podání není prototypem dobrotivé naivky, ostatně tato herečka většinou vyniká v postavách živočišnějších, jako byla např. Singoalla. Tápající seržant García v podání Tomáše Saghera pochybuje o svém poslání, touží vzepřít se moci – ovšem odhodlá se k hrdinskému činu, nebo zůstane jen submisivem, který na rozkaz svého pána v pokleku očistí jeho boty?
Krom již zmíněných herců má obsazení brněnského Zorra ještě dva žolíky – Ivanu Vaňkovou jako cikánku Ines, která je herecky suverenní a stále stejně uhrančivá jako v dobách Rady z jiného „cikánského muzikálu“ a Láryho Koláře v dvojroli starého Cikána a Dona Alejandra. Pana Herce, jenž nic neztrácí ze svého šarmu, naopak zraje jako dobré víno, kterému, ač nekřičí, rozumíte každé slovo, čekáte na každou jeho repliku. Podobných není na českých jevištích mnoho – skvělý Zorba, Doolittle, Zobar, Schultz, Tovje atd. dokáže zaujmout i v úlohách, kde bychom možná mnohé jiné přehlédli.
Londýnský kritik Michael Billington po světové premiéře muzikálu Zorro mj. napsal:
„Možná to není vysoké umění, ale každopádně je to zábavné – a do unylého světa muzikálového West Endu Zorro přináší osvěžující, nový hispánský zvuk.“
Nelze než souhlasit – a ač brněnské muzikálové podhoubí rozhodně není zatuchlé, i zde do repertoárové nabídky nový kus dobře zapadá!
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
