Napínavý, dramatický, strhující – takový je americký muzikál Polibek pavoučí ženy (Kiss of the Spider Woman), který v sobotu 30. listopadu uvedl muzikálový soubor Divadla J.K. Tyla v Plzni v české premiéře. Přestože se celý děj odehrává za zdmi věznice a má jistý politický přídech, neměla by tato skutečnost diváky od cesty do Komorního divadla odradit. Příběh je od autorů Johna Kandera (hudba), Freda Ebba (texty písní) a Terrence McNallyho (libreto) mistrně vystavěný, drsné scény z vězeňského prostředí střídají brilantní kabaretní výstupy a nechybí ani špetka humoru, byť povětšinou dost černého. Autoři tak myšlenkově navazují na své megahity Cabaret, Zorbu a Chicago, podobně na lidskou společnost nazírají i v následujícím Steel Pieru, kde účastníci tanečního maratonu slávě a penězům obětují vše.
POETIKA, PŘI NÍŽ TEČE KREV
Ve vězení dlí homosexuál Molina, odsouzený za pohlavní zneužití nezletilého chlapce. Při životě jej drží vzpomínky na matku a zejména iluzorní svět filmu. Zná nazpaměť všechny snímky s jistou herečkou Aurorou, jíž platonicky miluje. Ředitel věznice jej vytipuje jako špicla a předhazuje mu na celu zmučeného levicového extrémistu Valentina. Oba muži se zpočátku nesnášejí – Valentin zesměšňuje Molinu pro jeho sexuální orientaci a nenávidí jeho ustavičné žvanění a teatrální výklady filmových scén. Izolace, mučení a utrpení oba muže nakonec spojuje, stávají se postupně přáteli a nakonec i milenci. Ocitají se v pavoučí síti, z níž není úniku. Do šedi žaláře vnáší světlo jen Molinovy vzpomínky na Auroru, která pravidelně vystupuje ze stříbrného plátna do neútulné cely. Je ona tím andělem smrti, onou pavoučí ženou, o níž se traduje, že koho políbí, záhy zemře? A kdo tentokrát zakusí chuť jejího polibku, jenž přináší nejen smrt, ale i smíření, klid a únik od hrůz tohoto světa?
Bylo by mylné se domnívat, že muzikál je o brutalitě, homosexualitě a zneužití moci. Tyto atributy jsou pouze můstkem k jeho poselství o přátelství, lásce, touze a odvaze pro někoho se obětovat. Tak jej také režisér Roman Meluzín zinscenoval. Decentně, snad až nečekaně poeticky, byť sem tam teče krev a padne nějaké to drsné slovo. Žádná ze scén však nepůsobí samoúčelně, vše do sebe perfektně zapadá. Se špínou a hnusem vězení ostře kontrastuje blyštivé pozlátko světa filmu, oněch zhmotněných Molinových vzpomínek, jež ožívají v atraktivní choreografii Aleny Peškové. V hudbě, často až operní náročnosti, zazářil orchestr řízený Pavlem Kantoříkem (alt. Jiří Petrdlík). V promyšlené kompozici lze vypozorovat odkazy například k Schönbergovi, apelační song vězňů Nejdál popozítří hodně připomíná slavnou sborovku z Bídníků s názvem Příští den.
JENIŠTA HVĚZDOU PŘEDSTAVENÍ
Hvězdou plzeňské Pavoučí ženy je bezesporu Petr Jeništa v úloze Moliny. Role homosexuála by mohla svádět k přehrávání, možná až k směšné trapnosti. Ovšem Jeništa gesty, mluvou i mimikou onu pomyslnou hranici mistrně vybalancoval. Byl to herecký koncert, který by skautům kolem Cen Thálií neměl uniknout. Herec bez větší muzikálové zkušenosti obdivuhodně zvládl roli i pěvecky, byť samozřejmě všechny tóny nezněly tak plně, jako u Brenta Carvera z londýnské nahrávky. Ale vadilo to vůbec někomu?
Kvalitním Jeništovým spoluhráčem v úloze mužného Valentina byl Jozef Hruškoci, uhlazeného hajzlíka přesvědčivě ztvárnil Bronislav Kotiš jako ředitel věznice, pomyslný loutkovodič postav. Pěvecky excelentní výkon podala v krásně procítěných písních Venuše Dvořáková (Matka). Hudebně nejširší je part Pavoučí ženy / Aurory. V kabaretních výstupech temperament a žár, v poloze Pavoučí ženy jistý odstup a chlad – přesně taková byla Zuzana Kolářová. Bravurní v náročných choreografiích, jistá pěvecky, těžko bychom hledali na české scéně ideálnější představitelku.
Zdařilé je i výtvarné řešení inscenace. Michaela Hořejší kostýmováním i poměrně jednoduchými scénickými proměnami vykouzlila kontrast dvou zcela odlišných světů dostatečně barvitě a v souladu s režijní koncepcí. Titul sám o sobě představuje dramaturgický risk, který však v Plzni stoprocentně vyšel. Jedinečnou příležitost vidět toto dílo ve vynikajícím provedení a dobrém překladu Adama Nováka by si neměl žádný příznivec světového muzikálu nechat ujít.
PLZEŇSKÝ DENÍK ZE DNE 3. PROSINCE 2013
Foto: Pavel Křivánek
