Není běžné, aby se hudební komedie hrála v jednom divadle stokrát a aby před sebou měla možná další stovku či ještě více repríz. To se stalo hře Jaroslava Žáka a Hany Burešové Škola základ života. Premiéru měla v září 2010 a jak tak počítám, za necelých 40 měsíců to vychází na dva a půl představení měsíčně. Netuším, proč to počítám a co mi z toho vlastně vzešlo. Snad jenom fakt, že stovka opravdu není málo v tak krátkém časovém období.
Podívejme se opravdu jen stručně na genezi tohoto díla. V roce 1938 natočil Martin Frič stejnojmenný film podle fejetonu středoškolského učitele Jaroslava Žáka, který byl prvně inscenován v divadle E.F. Buriana v Praze. Od té doby se dílo neztratilo z filmových pláten, ani později z televizního vysílání. A hlášky jako „Logaritme, logaritme, sejdeme se na božím soudě“ se vryly do paměti několika generací. Vždyť herci Theodor Pištěk, František Smolík, Jaroslav Marvan (ze strany profesorů) a Ladislav Pešek, Zorka Janů nebo František Filipovský coby uličníci ze septimy podali v tomto filmu nezapomenutelné výkony. Až teď, léta po premiéře, jsem si našel ve Wikipedii, že suplující mladou profesorku tam hrála Marie Burešová. Že by jenom shoda jmen, nebo má nějakou přízeň se spoluautorkou a režisérkou brněnského představení, Hanou Burešovou..? Nevím.
Je dost odvážné po tak slavném filmu se pustit do divadelní adaptace. Ovšem návštěvnost představení a ohlas mezi diváky potvrdil, že to jde a že herci MDB jsou neméně talentovaní, jako jejich předchůdci. Navíc, v této hudební komedii díky hudebnímu poradci Zoltánu Liškovi a díky nastudování dirigentem a skladatelem Karlem Cónem v dramaturgii Štěpána Otčenáška a Jiřího Záviše zněly písničky z první republiky. Známé i neznámé, zpívané a hrané interprety na jevišti. Ano, přímo na jevišti herci hrají na hudební nástroje, a nejsou to žádní amatéři. Hraje piano, saxofon, klarinet, housle i kontrabas, bicí. Písně ve správnou chvíli na správném místě udělaly z této taškařice opravdovou hudební komedii, plnou gagů a studentských vtípků, ale také dojemný a jímavý příběh, ve kterém se mladší zástupci profesorského sboru přou s těmi zkostnatělými o osudu študáka, který má být vyhozen ze školy jenom proto, že ve své slohové práci napsal pravdu o situaci na škole.
O hereckých výkonech jednotlivě není třeba psát (recenzi premiéry najdete v našem magazínu), všichni byli bezvadní. Příkladně a bez karikování hráli své študácké role stejně, jako kdysi ve Fričově filmu. Vždyť „mladý“ Filipovský coby septimán se v době natáčení blížil ke čtyřicítce. .
Možná jednou připomenu na tomto portále o hudebním divadle druhou stovku repríz vydařené “Školy”. A možná to nebude za dlouho, protože o představení je stále obrovský zájem.
Foto: jef Kratochvil
