Když zazní jméno Michala Davida ve spojitosti s muzikálovým divadlem, většině z nás vyvstane na mysli Kleopatra, Tři Mušketýři nebo Angelika, mnozí si určitě vybaví i hitmuzikál Děti ráje, sestavený z jeho songů. Ve spolupráci s textařem Lou Fanánkem Hagenem, se kterým spolupracoval už na prvních třech jmenovaných dílech, stvořili také díla jako Mona Lisa či Kat Mydlář, která při svém uvedení rozhodně nebyla ušetřena ostré kritiky. Nad ohlášenou premiérou nového titulu s názvem Mata Hari, které je již osmou spoluprací autorské dvojice Hagen – David, tím pádem vyvstávala spousta otazníků. Podaří se Michalovi Davidovi udržet jeho vizi a napsat něco, co vlastně nebude ani jeho „rukopisem”, či opět sklouzne k podprůměrné a nudné produkci, která se bohužel až na pár světlých výjimek v pražských divadlech už téměř ustálila?
Není divu, že na počiny některých pražských divadel je nahlíženo poněkud skepticky. Někdy světový název divadla ještě nemusí zaručovat světovou úroveň což pro Broadway často platilo. Na Mata Hari jsem proto šla s velkými obavami, a možná i proto jsem odcházela s příjemným pocitem. Od děl, která jsou dopředu vyzdvihovaná, mají obrovskou mediální propagaci a drahé reklamy, člověk hodně čeká, takže mohou taky hodně zklamat. Ale pokud se vydáte do divadla na něco, o čem nevíte vůbec nic a od čeho tím pádem nic nečekáte, můžete být příjemně překvapení. A to je případ Mata Hari.
Co se děje týče, jedná se o jakýsi retrospektivní pohled na život slavné špionky, femme fatale a orientální tanečnice Margareth Gerthruidy Zelleové, přezdívané Mata Hari. Mata Hari -„Oko nového svítání“ představuje naději. Naději pro malou Non, naději pro její matku. Naději, že se ještě někdy setkají. A je všeobecně známo, že je to právě naděje, která umírá poslední. Život Margareth je opředen spoustou tajemství, a Davidův muzikál rozhodně není tím, který by měl objasnit její osud či pomoci vyřešit otázky, které se kolem ní točí. Mata Hari je zde vyobrazená jako silná žena, ochotná vzdát se úplně všeho, jen aby našla svou dceru Non. Právě vztah matky a dcery je tím nejsilnějším v celém příběhu a taky tím, na čem děj stojí. Někdo ho určitě může odsoudit za plytkost, nebo nedostatek nápadu, ale není tajemstvím, že pro spoustu autorů v historii i současnosti jsou mezilidské vztahy jako divadelní téma tím nejsilnějším. Obzvlášť, když se jedná o tak hlubokou lásku, jako je láska rodičovská. Mata Hari vypráví svůj příběh, když je u výslechu. Vzpomíná na své mládí, cesty po Evropě, lásku, tragickou smrt syna, ale její myšlenky se vždycky vrátí k jednomu jedinému člověku. K dceři, kterou tak oddaně milovala. K dceři, kterou chce ještě jednou spatřit, než zemře.
Po hudební stránce toho Mata Hari moc vytknout nemůžu. Spousta skladeb se sice nese ve stylu „nenadchne, neurazí“, je ale pár výjimek, obzvlášť pomalých balad, které i přes svou přeslazenost velice příjemně podkreslují a doplňují děj. Asi se v muzikálu neobjeví žádná píseň, která by se rázem mohla stát radiohitem, přesto je hudební podklad velice svěží a vyhnul se obávané kýčovitosti, která je mnohým dílům Michala Davida blízká. Muzikál ovšem tentokrát rozhodně nestojí na hudbě, písně jsou jen tím, co odděluje dlouhé činoherně vystavěné pasáže (což rozhodně ale není na škodu). Je proto potřeba dobrých činoherních herců, kteří alespoň obstojně zazpívají, a to se na mnou viděné repríze podařilo.
V titulní roli se divákům představila Kateřina Brožová. Je přesným prototypem ženy, kterou chtěli tvůrci vyobrazit. Silná, odhodlaná, krásná a schopná milovat. Pěvecky i herecky byla naprosto přesvědčivá a představa, že skutečná Mata Hari byla opravdu podobná jejímu ztvárnění, se mi nijak nepříčí. Její mladší „Já“, Margareth, ztvárnila Markéta Procházková. Poslední dobou se pro tuhle mladou herečku roztrhnul pytel s velkými příležitostmi (v neposlední řadě např. chvíli před premiérou naskočila do hlavní role Evy v muzikálu Adam a Eva, taktéž v divadle Broadway). Nemám, co bych jí vytkla, takže škoda, že se objevuje jen v první půlce. Oběma dámám zdařile sekundoval Jiří Langmajer, který se i s pěveckou částí obstojně vypořádal, přesto byl skvělý hlavně v hereckých pasážích, zvláště svou schopností odlehčit situaci či vkusně zavtipkovat – zkrátka udržovat celou dobu publikum v pozornosti.
Scénograficky se na inscenaci podílel Jaroslav Milfajt. Výprava je velkolepá, doplněna i scénickými projekcemi Petra Hlouška. Na pozadí tak můžeme vidět např. i staré novinové články a fotografie Maty Hari, což je velice dobrý a efektivní nápad. Kostýmy Romana Šolce jsou taktéž velice pestré a do scénického provedení určitě zapadají. Choreografka Leona Quaša Kvasnicová se tentokrát „vyřádila“ hlavně na company muzikálu, která je tvořena pouze z žen. Dámy mají neuvěřitelné množství tanečních čísel a ať už ztvárňují vojáky, švadleny či tanečnice, tak jsou výborně sehrané, a právě taneční čísla jsou možná jedním z největších zážitků představení. Dívky mají na sobě často jen spodní prádlo, takže si mužská část publika rozhodně přijde na své. Ženy můžou obdivovat tak maximálně Jiřího Langmajera, což ale taky není úplně od věci vzhledem k tomu, že nejenže na jevišti vypadá stále skvěle, ale ve své roli představením takřka provází a za ztvárnění Maurice Chevaliera byl dokonce nominován na cenu Thálie.
Inscenátoři mysleli i na zahraniční návštěvníky a nad jeviště umístili anglické titulky. Je to výborný tah, vzhledem k tomu, že turisti jsou v Praze jako doma. Titulky sice vždycky nefungovaly tak, jak by měly, občas se předbíhaly, jindy zase pozdily, ale svůj účel splnily. Musím říct, že zahraniční publikum, které navštívilo stejné představení jako já, bylo z produkce nadšené.
Pár dní po mé návštěvě oslavil muzikál stovku. Sice nebylo vyprodáno, ale myslím si, že nikdo z divadla neodcházel zklamaný. Mata Hari není dle mého názoru převratným dílem, který bude přepisovat dějiny českého muzikálu, ale rozhodně může sloužit k příjemnému zpestření večera. Možná vám po odchodu z divadla stále nebude jasné, proč je Mata Hari tou, o které se tolik mluví, proč dělala to, co dělala, či zda dosáhla všech svých cílů. Budeme ale vědět, že to byla silná žena, která se pokoušela vzdorovat těžkému osudu, i když ji to nakonec stálo život. Byla to žena, která může inspirovat ještě mnoho dalších generací.
Foto: Divadlo Broadway
