Dramaturgie Městského divadla v Brně se dlouhodobě snaží vedle „světových muzikálů superlativů“ každoročně zařadit do repertoáru také původní českou autorskou novinku. Bez tohoto invenčního přístupu by diváci na Hudební scéně nezhlédli řadu pozoruhodných titulů, například Zahradu divů, Nanu, Odysseiu, Peklo, Markétu Lazarovou, Singoallu, Muchovu epopej nebo Divou Báru. Letos tuto dramaturgickou řadu obohatil výpravný muzikál Don Juan z pera hudebníka Vašo Patejdla, scénáristy Ivana Hubače, textaře Eduarda Krečmara a producenta Martina Hrdinky. Inscenace, od níž možná mnozí nečekali příliš, velmi příjemně překvapila a stane se patrně žolíkem letošní muzikálové sezony.
Řeklo by se – proč zrovna Don Juan? Vždyť téma potrestaného prostopášníka už ztvárnilo tolik tvůrců, v oblasti hudebního divadla dokonce samotný Mozart, svojí „operou oper“, Donem Giovannim. Nový muzikál se slavnými předlohami nesoupeří, nýbrž nabízí nový pohled na známé téma a vypráví populární příběh poutavým, svižným a srozumitelným jazykem, což je velkou zásluhou zejména dramaturgyně Kláry Latzkové a režiséra a autora úpravy Petra Gazdíka, kteří původní libreto výrazně zdivadelnili. Přitom děj ani nemuseli přesouvat kamsi na městskou periférii, do rómského ghetta nebo tovární haly, jak bychom dnes možná s hrůzou očekávali, ale ponechali jej v Seville 17. století a nabídli divákům přesně to, co od podobných produkcí očekávají: Známý příběh, příjemné písničky, hezkou výpravu, přesně vyváženou porci romantiky a dramatu, a hlavně velkou špetku humoru. Vše samozřejmě v perfektním provedení.
Vašo Patejdl hudebně v Juanovi navazuje na své úspěšné muzikály, zejména Adama Šangalu a Jacka Rozparovače. Koneckonců, ústřední píseň nového díla motivicky na Jacka odkazuje. Nápadité a dobře zapamatovatelné skladby pro velký orchestr velmi obratně zaranžovali Karel Cón s Martinem Wiesnerem, kteří společně s dirigenty Danem Kalouskem a Jakubem Žídkem znovu prokázali, jak důležitá je pro muzikál hudební složka a jak obrovský rozdíl je mezi živým hudebním doprovodem a nahrávkou. Jejich přínos pro úspěch představení považuji vedle již zmíněné dramaturgické úpravy za zcela zásadní. Tradičně kvalitní texty napsal Eduard Krečmar – jeho verše zní libozvučně, vítězně bojují s naivismy, dodržují temporytmus, co víc si přát. Režie Petra Gazdíka vychází z evropské muzikálové tradice v tom nejlepším slova smyslu – inscenaci dal řád, napětí i švih, zejména první dějství je výbornou podívanou, která může konkurovat titulům daleko známějším. Rovněž Lucie Holánková naplnila choreografie jak taneční líbivostí, tak i celou řadou originálních pohybových prvků. Nápaditá scéna grafického designera Petra Hlouška se neustále proměňuje a přispívá k napětí na jevišti, podobně povedené jsou návrhy kostýmů Elišky Ondráčkové, která zejména pro ženské představitelky hlavních rolí navrhla šaty až marnotratně velkolepé.
V titulní roli se premiérovému publiku představil Dušan Vitázek (alternuje Petr Gazdík), svůdník každým coulem, který si řadu podobných charakterů na brněnské scéně již zahrál. Charismatický herec s jistým pěveckým i hereckým projevem, jen jsem měl pocit, že v řadě předchozích inscenacích byla jeho čeština už lepší. Herecky snad nejvděčnější postavou muzikálu je postava sluhy Sganarela, jemuž tvůrci napsali celou řadu komických kreací a charakterově jej umístili někam mezi oddaného Sancho Panzu, mazaného Truffaldina a vypočítavého lazebníka. Jakub Uličník se této role zhostil skvěle, jednoznačně šlo o jeden z nejlepších výkonů premiérového večera. Jeho Sganarel je tu komediálně přitroublý, tu filozofující, tu prospěchářsky přemýšlející. Výborně zpívá, hraje i tančí. Podobně zazářila Viktória Matušovová, smyslná zrzka, naprosto ideální představitelka Féliciany. Všestranný talent, o kterém ještě hodně uslyšíme. V ústraní ovšem nezůstala ani Ivana Vaňková (inkvizicí zkoušená Isabela a následně jeptiška Elvíra), Jiří Mach (uhrančivý Flavio), roztomilá Marta Matějová (Petronila) či herecky výrazná Alena Antalová (Clara). Role otců Juana a Féliciany s noblesou ztvárnili Miloslav Čížek a Martin Havelka. V úloze až komicky žádostivé Luisy na sebe upozornila pozoruhodnou kreací Barbora Remišová. Pochvalu zaslouží i další představitelé větších i menších roliček a celá company – vše šlapalo jak má, ve strhujícím hudebním i tanečním tempu.
Nedlouho před tím, než jsem odjížděl na premiéru Dona Juana, jsem si v jisté divadelní společnosti posteskl, že už jsem v divadle dlouho neviděl „něco hezkého“. Kus, který by mě nenutil tři hodiny přemýšlet, inscenaci, jíž by tvůrci bez hlubšího smyslu neposouvali v době i místě konání. Přitom profesionální a nápadité divadlo. Brněnský Don Juan moje představy o dobrém hudebním titulu naplnil, v mnohém možná i překonal. Divácky nabízí alternativu i konzervativněji laděnému opernímu publiku, jež je mnohdy už znechuceno momentálně módními režijními výstřelky. Nearchaická, ale pěkná inscenace, která pohladí po duši.
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
