Když se řekne „muzikál ve světě,“ s největší pravděpodobností si vybavíte Broadway, případně West End, pokud pomyslíte na evropskou půdu. Pod pojmem „muzikál v Rakousku“ vám toho patrně moc nevyvstane. Možná vám hlavou projedou jména Michaela Kunzeho a Silvestera Levaye, ti zcestovalejší si vzpomenou na Theater an der Wien, Ronacher či Raimund Theater. Ale pak stejně začnete přemýšlet o tom, že o Vídni jste přece slyšeli hlavně v souvislosti s operou, z rakouských skladatelů znáte samé klasiky a ona ta muzikálová kultura k Rakousku vlastně vůbec nesedí. Možná byste se ale hodně divili. Ano, opera a opereta ve všech divadlech v Rakousku dostává přednost, ale snad v každém větším městě se dva, tři muzikálové tituly do sezóny objeví. A teď nemluvím jen o Vídni. O Sound of Music v Salzburgu už zde zmínka byla. Tentokrát se podíváme ještě dál na západ, do hlavního města Tyrolska v samém srdci alp. Do Innsbrucku.
Wildhornův nejznámější muzikál Jekyll a Hyde o rozdvojené osobnosti lékaře, který po neúspěšném medicínském experimentu svádí boj mezi dobrem a zlem uvnitř sebe, měl v Tiroler Landestheater premiéru 22. března tohoto roku. Já měla možnost navštívit představení ani ne dva měsíce po premiéře, a kdyby to v divadle nebylo považováno za neslušné, téměř tři hodiny sedím s otevřenou pusou. Představení, kterého jsem se za pouhých 9 euro zúčastnila (ano, jako snad všude v Rakousku, i zde se dají koupit zbylé lístky před představením za velmi symbolickou cenu v porovnání s běžnou cenou vstupenek), se tak často nevidí. V mnohých momentech sice velice strohé a jednoduché zpracování, vystavěné však na skvělých hereckých výkonech.
Režie inscenace se ujal Roger E. Boggasch a vycházel z koncepce Johannese Reitmeiera. Situoval celý příběh do 20. let 20. století, čišel z něj tudíž šarm a elegance, vlastnosti, které byly pro tehdejší společnost typické. Scéna byla v podstatě velice jednoduchá, jednalo se o velkou konstrukci, zaplňující celé jeviště, umístěnou na točně. Inscenátoři se uchýlili k jakési kategorizaci postav pomocí barvy oblečení. Lucy a všechny ostatní „dívky z podsvětí“ měly na sobě červenou, skupina lidí v porotě nemocnice, která odmítla doktora Jekylla s jeho návrhem na medicínský experiment, byla stylizována ve fialové, Lisa Carew, Jekyllova snoubenka, nevystoupila jinak než růžová (dokonce i na svatebních šatech měla růžovou stuhu), což mělo značit její naivitu, nevinnost a zaslepenou lásku. Ostatní lidé tvořící početnou company muzikálu byli celí v černé. Jednotlivé modely šatů hlavních postav se od sebe sice lišily, barevné rozdělení ale působilo velice vkusně a divákům pomohlo ve snadnější orientaci v ději. Tleskám za skvělý nápad! Jediné, co mi trošku vadilo, bylo pojetí company jako „prostého davu.“ Jsem zvyklá, že není malých rolí, a každý člověk v company může té své roličce dát charakter, vdechnout jí život. Tady s ním bylo zacházeno jako s pouhým davem, který naběhne, když je potřeba, když není, tak zase zmizí. To, že se jednalo o profesionální a velice kvalitní zpěváky, bylo samozřejmé. Možná se inscenátoři báli, aby jednotliví herci nezastínili hlavní představitele – tahle obava ovšem byla zbytečná.
V inscenaci se objevilo několik výborně zpracovaných momentů. Rozhodně bych chtěla upozornit na vztah Henryho Jekylla s otcem, v němž je od první chvíle vidět vzájemná láska a pochopení, synovo jednání je posléze naprosto pochopitelné. Chorobně nemocný otec byl taktéž skvěle ztvárněný – jeho křeče, šílené pohyby – bylo vidět, že nejde jen o obyčejného „ležáka,“ ale že se v něm opravdu bijí nějaké možná až nadpřirozené síly. Dalším ze skvělých nápadů bylo použití rámu zrcadla v momentech, kdy Jekyll bojoval sám se sebou a převládaly v něm zlé síly. Jeho procházení rámem na téměř prázdné scéně bylo velice efektivní. Stejný rám byl použitý při písni „Nur sein Blick“ (V tvých očích), kdy na jedné straně Lucy, na té druhé Lisa, obě vyznávaly lásku Henrymu Jekyllovi. Uprostřed písně prošly rámem a jakoby si zdánlivě prohodily role, uviděly svět z druhé stránky, nakonec se stejně ale vrátily tam, kde je jejich místo. Role pasáka Spidera byla vyškrtnutá, Lucyiny kamarádky Nellie taktéž, místo toho vystupovala postava jménem Nellie jako rázná bordelmamá. Skvěle zahraná role ženy, která své „zaměstnankyni“ Lucy neustále ukazuje, kde je její místo. Píseň „Mädchen der Nacht“ (Dívky noci) nebyla pojata jako zasněná píseň o lepší budoucnosti, jako je tomu například v Městském divadle Brno, Nellie ji zpívala rázně, drsně, srážela Lucy její veškeré ideály. Proto taky bylo na konci neskutečné gesto, když během písničky „Neues Leben“ (Žít dál), přinesla Lucy kufr, aby si mohla sbalit věci a odejít za novým životem. Kristina Cosumano, která Nellie ztvárnila, byla jedním z nejvýraznějších charakterů představení.
Dva z herců byli ovšem ještě o mnoho úrovní výš. V titulní dvojroli Jekylla a Hydea jím byl Randy Diamond, prostitutuku Lucy Harris ztvárnila Julia Gámez Martin. U Randyho Diamonda, rodáka z Ohia v USA, který vystudoval nejdříve taneční konzervatoř a až po baletní kariéře se začal věnovat zpěvu, byla neskutečná především jeho proměna ve zvíře. Byla tak divoká, tak drsná, že se musela odehrávat v kleci. Jeho Hyde nebyl jen neslušný zlý muž, byl opravdu nebezpečným zvířetem, ovládaným pouze emocemi. On ovšem dokázal tyhle dvě stránky své osobnosti rozlišit nejen po herecké stránce, ale především po pěvecké. Ukázal dvě naprosto odlišné polohy – kdyby na jevišti byl prostor pro to, vyměnit herecké představitele, neuvěřím, že obě role hrál jeden jediný člověk. Julia Gámez Martin, původem z Berlína, má na svém kontě hlavní role v muzikálech Aida, Hair nebo Rocky Horror Show. V Tiroler Landestheater jí byla svěřena úloha prostitutky Lucy. V momentech, kdy byla na jevišti, nebylo možné sledovat nikoho jiného. Dokonce měla i píseň navíc „Niemand weiß, wer ich bin“ (Nikdo neví, kdo jsem), která není až tak notoricky známá. Tady ovšem plně zapadala do konceptu – čím víc Lucy na jevišti, tím úspěšnější představení. Po vychválení dvou hlavních představitelů není s podivem, že největším zážitkem představení byl jejich společný duet „Gefährliches Spiel“ (S ohněm si hrát). Odporný, slizký Hyde, plazící se po křehké dívce. Dodnes nechápu, jak to oba dva mohli v tak šílené choreografii zvládnout odzpívat. Z celé scény čišela erotika, sex a vášeň, ona byla prostitutka, on jen zákazník. Ačkoliv se ho bála, musela dělat, co on řekl. Myslím si, že tenhle zážitek ve mně ještě dlouho bude doznívat.
Jednu věc bych ještě zmínila. Snad nejznámější písničkou muzikálu je „Konfrontace“, kdy se Jekyll naposledy snaží Hydea přemoci. Člověk tuší, že by měla přijít někdy ke konci, jako vrchol představení. V Innsbrucku ovšem nastal vrchol po Jekyllově první přeměně a už zůstal po celý zbytek představení. Na „Konfrontaci“ jsem ovšem čekala marně. Jekyll zemřel, Lisa ho oplakala, stáhla se opona. V tu chvíli jsem seděla zařezaná v sedačce a nechápala jsem, jak si tvůrci vůbec mohli dovolit tenhle song vypustit. Jak se to vůbec mohlo stát? Když vtom místo závěrečné děkovačky začala hrát hudba, Jekyll se v Lisině náručí začal probouzet a odzpíval snad tu nejlepší Konfrontaci, kterou jsem kdy viděla. Po brněnské premiéře se ozývaly nespokojené hlasy na zpracování téhle scény pomocí bílého a červeného světla, spousta lidí postrádala typický „dvojkabát.“ Přitom v Innsbrucku Brno téměř okopírovali. Nutno podotknout, že Randy Diamond má podobné vlasy jako Dušan Vitázek, takže když jsem přivřela oči, chvíli jsem byla v Brně. Nicméně, až na tomhle představení jsem si uvědomila, jak dobrý nápad vlastně bylo tuhle píseň vytrhnout z děje a dát ji jako přídavek. Lidé na ni čekají, lidé ji milují, zároveň pro příběh není dějově nepostradatelná. Po dobrém jídle si každý rád dá malý zákusek. A po skvělém představení dezert v podobě Konfrontace, to je přesně to, co udělá večer v innsbruckém divadle nezapomenutelným!
Foto: Tiroler Landestheater Innsbruck
