Gustav Mahler kdysi prohlásil, že „Meiningen není město s divadlem, ale divadlo s městem.“ A měl plnou pravdu. Vždyť považte, kolik je v Evropě dvacetitisícových měst se šestisouborovým repertoárovým divadlem, které nabízí útočiště osmi stovkám diváků? Však je také současný ředitel Südthüringisches Staatstheater Meiningen Ansgar Haag hrdý na skutečnost, že právě divadlo je největším zaměstnavatelem v tomto městě na jihu Durynska! Správa divadla, ve kterém v minulosti tvořili mimo jiné i Johannes Brahms, Hans von Bülow, Richard Strauss, Josef Kainz či Max Reger, ovšem není v době ekonomické krize jednoduchá a o diváky je nutno se perfektně postarat, například svozy z širokého okolí. Když do Meiningenu dorazíte, jednu jistotu máte – před divadlem není úniku. Jeho brožury, propagační letáky a programy naleznete doslova všude – v zásuvkách hotelových pokojů, na stolech v restauracích, ve stojáncích v obchodech i na poště. K tomu na každém rohu divadelní billboard… Zaznamenáte, jak je repertoár divadla pestrý. Činohry, opery, operety, loutková představení pro děti, dopolední koncerty. A nově také muzikál. Pokrevní bratři v režii českých specialistů Stanislava Moši a Stana Slováka. Je to teprve druhý meiningenský moderní muzikál – hrály se tu zatím pouze Vlasy (Hair), příští sezonu přibude Rocky Horror Show.
Známý příběh o rozdělených dvojčatech v Meiningenu více méně kopíruje úspěšnou brněnskou inscenaci. Rovněž se hraje na scéně Jaroslava Milfajta a v kostýmech Andrey Kučerové (ovšem s jejich přenesením to přece jen není tak snadné, takže drobné obměny jsme zaznamenali). Choreografie secvičil Andris Plucis, pod hudebním nastudováním jsou podepsaní Arturo Alvarado s Fionou Macleod. Mladý dirigent a mladá dirigentka se také budou střídat během repríz za dirigentským pultem. Představení samozřejmě doprovází živý orchestr.
Pokrevní bratři jsou v podstatě činoherním muzikálem. Rozhodující je opravdové herectví, v této inscenaci důležitější, než dokonalý zpěv. Meiningenské obsazení je proto s jedinou výjimkou čistě činoherní. Tou je německá muzikálová hvězda Elisabeth Sikora, častá Mošova spolupracovnice, která alternuje v hlavní roli Mrs. Johnstonové. Tudíž nepřekvapí, že němečtí herci nezpívají tak dobře jako muzikáloví specialisté v Brně, Plzni či Ostravě. Většina z nich další den hraje v Hamletovi, potom v Králi Learovi nebo Faidře. Postavu matky rozdělených dvojčat odehrála při premiéře 11. července místní hvězda Evelyna Fuchs. Činoherní pasáže zvládla opravdu mistrovsky, byla přesvědčivou milující matkou, křehkou bezstarostnou dívkou (jejíž příběh jako nit prolíná vzpomínkový motiv o Marylin Monroe) i ženou vlastním neštěstím zcela zlomenou, jak už předznamenává prolog. Pěvecky Fuchsová samozřejmě nedosahovala kvalit známých českých představitelek této role (Stáňa Fořtová, Markéta Sedláčková, Hana Holišová…), navíc jí před premiérou postihla nepříjemná hlasová indispozice. Pěvecky dominantní byl naopak na jevišti Michael Jeske, který hraje Vypravěče a celou plejádu menších postav, muž nepřehlédnutelný prostorově i výrazný hlasově.
Bratři Mickey a Eddie, ztvárnění tradičně pouze dospělými herci, prochází neuvěřitelným vývojem od svých sedmi let až do dospělosti, když autor, zejména kvůli komediálním sekvencím z dětství, vysloveně staví na absenci dětských herců. Rozvoj postav není ovšem složitý jen věkově, ale také psychologicky, kdy se zejména Mickey mění ze zábavného výrostka v nebezpečného psychopata. A Björn Boresch (Mickey) a Sven Zinkan (Eddie) jsou opravdu skvělí. Vychází jim nejen všechny bláznivé klukoviny, ale také velmi působivý moment, kdy Eddie bratrovi přenechává dívku, kterou milují oba. Tou dívkou je Linda v podání Mary Amrity, diblík s čertem v těle, zároveň neuvěřitelně silná osobnost. Stroze, řekl bych až „německy chladně“, pojala postavu adoptivní matky Christina Zart. Reinhard Bock coby pan Lyons (mimochodem bude hrát hlavní roli v The Rocky Horror Show) je konstitučně zcela jiným hercem než třeba Igor Ondříček, ovšem pro roli trochu nevýrazného úředníčka se dokonale hodil. Úsměv vzbuzovalo obsazení postavy grázlíka Sammyho mladíkem snědého vzhledu (Phillip Henry Brehl).
Abychom nezůstali nic dlužni těm, kteří Pokrevní bratry v Pardubicích, Uherském Hradišti, Plzni, Brně, Praze nebo Olomouci neviděli, připomeňme si ve stručnosti příběh dnes již legendárního britského muzikálu hudebního skladatele a textaře Willyho Russella. Strhující děj vypráví o dvojčatech, která nic nevědí o svém skutečném původu, avšak jejich životy se neustále proplétají. Po narození je jejich v bídě živořící matka Johnstonová rozdělila a jednoho z nich přenechala k adopci bezdětnému bohatému páru, u kterého pracovala jako služebná. Svému osudu ale člověk neunikne: Chlapci rostou, potkávají se na hřišti, stávají se z nich přátelé na život a na smrt, které utvrzují „pokrevním bratrstvím“. Prožívají spolu dětství, drobné průšvihy, postupně dospívají. Až se oba osudově zamilují do stejné dívky… Jejich rozdílné sociální postavení žene každého jiným směrem až k překvapivé závěrečné katarzi, která vrcholí otázkou: Co by se stalo, kdyby Eddie a Mickey byli vyměněni opačně? Stála by také na konci SMRT?
Jak už bylo v úvodu řečeno, zprvu zábavnou hru, která se postupně mění v dosti brutální sociální drama, zincenovali v Meiningenu umělci Městského divadla Brno. Potvrdili, že věhlas jejich scény už dávno překračuje hranice jihomoravského regionu a tvoří plnohodnotnou součást „muzikálové Evropy“. S německými herci započal zkoušet svojí režijní koncepci Stanislav Moša, na jehož práci plynule navázal Stano Slovák – ředitele MdB totiž čekala další zahraniční produkce, tentokrát ve Švýcarsku (My Fair Lady). Oba brněnští režiséři odvedli úctyhodnou práci, pokud si uvědomíme, že většina herců měla dosud s muzikálem naprosto minimální (nebo žádnou) zkušenost. Výsledek je vynikající, pokud je člověk ochoten činohercům sem tam odpustit falešný tón, který by u specialistů na muzikál nerad toleroval a ponořit se do silného, brilantně zahraného příběhu. S vědomím, že na celozpívané produkce typu Bídníků, Evity, Fantoma Opery nebo Elisabeth zatím nemá meiningenský soubor ambice dosáhnout. Nadšený ohlas diváků ovšem ukázal, že muzikálový žánr čeká i v kolébce durynského divadla další rozvoj. Pokud se to podaří, buďme hrdí, že umělecký tým z Čech byl u toho!
Foto: Südthüringisches Staatstheater Meiningen
