Je to neuvěřitelné, jak letí ten čas. Docela nedávno byl v jámě budoucího divadla na Lidické ulici v Brně kladen základní kámen – až z Broadwaye. Pokřtili jej šampaňským manželé Formanovi. A jejich přání, aby to bylo divadlo veleúspěšné, se naplnilo. Teď, po deseti letech a po odehrání 48 titulů, už to lze s jistotou říct. Tehdy se účastníci slavnosti dívali do rozzářené tváře ředitele Stanislava Moši, a báli se asi i za něj. To, co ho do budoucnosti čeká, si lidé „od fochu“ uměli představit a mnozí se báli, že se mu jeho divadelní sen z jakéhokoli důvodu zhroutí. Zásadní otázka totiž zní: Jak dělat divadlo, aby bylo kvalitní, tedy objevné a novátorské, současně aby bylo hodně divácky navštěvované, za vstupné, které je ve shodě s poměrem nabídka / poptávka? A to každý den. Povede se naplnit ta sedadla Hudební scény? To se ještě při slavnosti základního kamene opravdu nevědělo.
Jak dopadl ten sen? Každý to může posoudit. Statistická čísla vypovídají, že brněnský divák je inteligentní, že rychle pochopil, jaké je „jeho“ divadlo, kde z jedné inscenace ke druhé jsou umělecké výkony stále lepší a lepší. Moša a jeho tým vsadili na Brňany. Nemusí organizovat autobusové zájezdy z vesnic nebo třeba z Vídně, i když přijíždějí Pražané, Plzeňáci, Ostravané, Hudební scénu dobře zná celý Jihomoravský kraj… Neexistují statistiky, kolik je diváků z jiných částí republiky, kolik ze Slovenska. Městské divadlo se díky kvalitě svého repertoáru stává stále známější a divadlo milující fandové jej navštěvují i bez zájezdů cestovních kanceláří.
Kromě hraní doma se interpreti z Hudební scény vypravují i do zahraničí. Ve foyeru činoherní scény můžeme sledovat na mapě Evropy města, kde se všude hrálo a kolik představení. Jsou to úctyhodná čísla. Za těch deset let navštívili se svým hudebně-dramatickým repertoárem Belgii, Dánsko, Francii, Chorvatsko, Holandsko, Lucembursko, Německo, Itálii, Portugalsko, Rakousko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko a Švýcarsko. Nejvíc představení za rok (2005) měli v Německu a Dánsku s inscenací Josef a jeho pestrobarevný plášť (104 repríz) potom v Holandsku, Belgii a Portugalskou (2004) s představením Muzikály s Broadwaye (68x) a v Německu (2006) s muzikálem Vlasy (53x) Spočítáno podtrženo, za deset let divadlo v zahraničí hrálo 845 krát.
Divadlo má nejenom promyšlenou repertoárovou koncepci, ale snaží se každý rok něčím překvapit. Má marketingovou koncepci, která systémem malých, ale soustavných kroků seznamuje veřejnost se svou prací. Od pravidelných tiskových konferencí pro novináře, po časopis Dokořán, jehož šéfredaktor a vynikající fotograf Jef Kratochvil informuje čtenáře o všem, co se v divadle děje a bude dít. Vizuál divadla, to jsou také kvalitní a koncepční plakáty dodržující obecné zásady corporate identity, billboardy a upoutávky v místním tisku, to vše se jako správně zvolená skládačka pravděpodobně podepisuje na divácké úspěšnosti.
G.E.Lessing se ve svém stěžejním díle zamýšlí nad posláním národního divadla (německého) a klade proti módní povrchnosti francouzského klasicizmu (také v hudebním divadle) požadavek, „aby bylo ve všech svých projevech pravdivé a kreslilo skutečné lidské charaktery“. Jaká je tedy dnešní dramaturgie Hudební scény MDB? Nejlépe ji zhodnotíme na principu protikladu. Některé pražské divadelní domy (samozřejmě JENOM některé) mají na muzikál docela zaručený recept. „Vezmi nějaké klasické téma a dílo dej zpracovat nějaké skladatelské a textařské celebritě. Je to levnější, než práva na světově proslulý muzikál. Hoď do toho nejméně tři velké hvězdy pop music (mohou se střídat, aby v jenom představení zasvítila alespoň jedna hvězda) a po hodně penetrované reklamě spusť nějakou tu Kleopatru, Antoinettu nebo Hamleta. Úspěch je zaručený, především kasovní. Ale aby této tezi nebylo špatně rozuměno. Nikdo nic nenamítá proti takovýmto dobře udělaným muzikálům. Alespoň se do divadla dostaví sem tam divák, který by jinak nepřišel, jenže o „kuse“ se ve společnosti mluví, protože uvidí živou celebritu. Alespoň tímto způsobem v době digitální virtualizace je zlákán do živého divadla. Brněnští inscenátoři však nepotřebují televizními seriály profláknuté osobnosti, nepotřebují hvězdy pop music. Oni mají hvězdy vlastní, byť občas ne tak celostátně populární. Samozřejmě, nelze se ubránit tomu, aby šli diváci například na Alenu Antalovou, známou z televizních „Četníků“. Ale princip při obsazování rolí to není. Nejde primárně o to jít do divadla na celebritu, ale přijít na dílo a jeho interpretaci jako celek. Dramaturgie MdB je hodně podobná požadavkům moudrého pana Lessinga. Hudební divadlo zde není „jenom“ zábava.
Hudební scéna a její repertoárová skladba od velkých světových muzikálů, přes původní tvorbu až po operetu, má však jednu zvláštnost, která vůbec není ve světovém divadle běžná. Existují dva typy divadel, zásadně se lišící celou organizační strukturou. Prvním je repertoárové divadlo. Obyčejně má umělce jako zaměstnance a střídá jistý únosný počet živých inscenací, aby mohlo mít dostatečně pestrou nabídku titulů. Je však velmi neobvyklé, aby se takové divadlo pouštělo do velkých a drahých muzikálových inscenací. Na to jsou ve světě jiná divadla. Například na Brodwayi uvádí divadelní dům Ambassador od roku 1975 do současnosti Chicago, Imperial Theatre od roku 1990 Les Misérables, Majestic od roku 1988 Fantoma opery … To se jim to hrají velké muzikálové kusy, když jsou to vlastně továrny na vysoce profesionální interpretace jediného díla. Reprízy se počítají na stovky a tisíce.
Jak je na tom brněnská Hudební scéna MDB? Jde vlastně o typické repertoárové divadlo, ale nasazuje dva až pět velkých muzikálových titulů, které uvádí v blocích. Když se podíváme jenom na začátek roku 2014, tak jsou to v lednu Kočky, Mladý Frankenstein a Flashdance. V únoru zase Kočky, Flashdance, Hello Dolly, Sugar a Pokrevní bratři. V březnu Flashdance, Kvítek z horroru, Papežka a Sněhurka atd. Jak se dá takový repertoárový nápor zvládnout? První problémy jsou technické. Kulisy, kostýmy, svícení, stavební technika. Pokaždé je něco jinak. Hlavní je však problém lidský. Jenom těch textů, těch písní ,vždy se živým orchestrem, herecké akce, texty libret… Taneční scény, kde se nádherně pohybují opravdu všichni. Kde ti umělci korepetují? A hlavně kdy, když se skoro každý večer hraje? Ten nápor fyzický a psychický je nepředstavitelný a při tom to nesmí být cítit, vidět. Není lehké dopočítat se, kolik je na Hudební scéně v jednom roce živých titulů. Tedy takových, které se dají po „oprašovačce“ hned nasadit do repertoáru. V roce 2014 je jich v hudebně-dramatickém žánru bylo 35 (!).
Pan dramaturg Lessing při psaní své teorie jistě netušil, že je něco takového vůbec možné. Německé národní divadlo v Hamburgu mělo kolem roku 1770 na repertoáru pět titulů. Ovšem když se vrátíme k požadavku „zaplnit sedadla každý večer“, zřejmě nemá současné divadlo v Brně na výběr. Přístavní město Hamburg bylo už v 18. století nazýváno: „Tor zur Welt“, tj. „Brána do světa“. Dnes má téměř 2 miliony obyvatel. Brno má kolem čtyři sta tisíc obyvatel… Když dělíme počet obyvatel počtem divadelních sedadel ve městě, vyjde nám číslo, určující možnosti divadla. Proto jsme se sekávali s velkou skepsí při otevírání Hudební scény. Proto má MDB tak bohatý repertoár, který jednoduše musí zvládnout, a to na mimořádné profesionální úrovni. Proto lze bez nadsázky konstatovat, že repertoárová scéna s mnoha „živými“ tituly muzikálového typu je ve světě docela výjimečná. Například Hudební divadlo Karlín, které je oprávněně pyšné, že zvládá činnost repertoárového divadla, má ve svém ročním plánu představení osm titulů. Městské divadlo v Brně uvádí v roce 2014 osmnáct hudebně-dramatických titulů. Každý rok přibývají na repertoáru čtyři hudebně dramatické inscenace, takže za deset let jich je (když přičteme ty, které se hrají v létě, v Biskupském dvoře) více než čtyřicet.
Slavností večer k desátému výročí divadla v režii Petra Gazdíka, pod hudebním vedením Dana Kalouska, ve výborné světelné režii Davida Kachlíře uváděli Lenka Janíková a Igor Ondříček. A opravdu se do slavnostního večera vešlo téměř čtyřicet ukázek napříč desetiletým repertoárem . Od sólových zpěvných partů, přes taneční čísla až po náročné kostýmované ansámblovky. Byla to opravdu smršť hudebních čísel, které umělci předvedli před zcela vyprodaným hledištěm. A to ještě v tom večerním chladu ve dvoraně divadla seděli další diváci, kteří za symbolické vstupné viděli celé dění uvnitř na velkoplošné obrazovce. Večer ukončený křtem knihy k desetiletí Hudební scény a gratulací primátora Brna a dalších osobností, vyvrcholil příjemným rautem pro všechny diváky. Takže se těšme na další desetiletí a přejme Hudební scéně jen samé úspěchy.
Foto: Jef Kratochvil
