Jak to bylo
Ve veleslavné První republice československé si parta mladíků usmyslela dělat na divadle srandu, dle možností úplně ze všeho. Nic lidského ani nic státního jim nebylo cizí. Z původních téměř absurdních grotesek se páni Voskovec a Werich s nemalým přispěním geniálního skladatele Ježka postupně dostali do společenského centra. Jak? Jednoduše. Nejdřív na tu jejich legraci začali chodit diváci, a čím bylo hlediště plnější, tím byli autoři odpovědnější. I k humoru začali přistupovat vážněji a profesionálněji. Jelikož však přišla doba zlá (vždyť víme, jak to skončilo), tu autoři, i když to ještě nevěděli, nýbrž jenom tušili, snažili se všemožnými prostředky burcovat proti absurdnosti doby. Oni, původně milovníci absurdistánu, najednou měli co dělat s hrozící největší absurditou, s fašismem. A diváci tleskali a politici nevěděli, co s tím: „Jenom nerozzlobit Hitlera!“ Když se německá ambasáda ohradila proti politice Osvobozeného divadla, tak pro jistotu vyhodili V+W z Umělecké besedy. Po mnoha peripetiích, díky diváckému zájmu a jejich ostré kritice fašistické hrozby (Těžká Barbora, Kat a blázen atd.) hráli v prostoru U Nováků až do okamžiku, kdy jim to veselé dovádění definitivně zakázala demokratická vláda pana prezidenta Beneše 10. listopadu 1938. To měl pan Werich u slavné forbíny v ruce bič a na jeho konci z papíru vystřihnuté céčko. Mával jím a ptal se do hlediště: „Je na něm cé nebo není na Němcé?“ Tlak nacismu byl velký, ale až 15. března 1939 vstoupila německá vojska do Čech. Opatrný, vylekaný a odpovědností zavalený prezident Beneš přitom vzal Osvobozenému divadlu licenci už pět měsíců předtím. V+W+J (naštěstí) včas emigrovali do USA. Jejich přítel, novinář a srandista Fučík, víme, jak dopadl…Jejich scénograf František Zelenka skončil v Terezíně.
Když si konečně Jan Werich našel po válce nového partnera – Miroslava Horníčka (Voskovec moudře před komunisty utekl zase do USA), stal se Werich ředitelem Divadla Komedie. Slavné forbíny se začaly zase hrát a byly podobné, a přece jiné, protože Horníček nebyl Voskovec a ani se nesnažil ho napodobovat. Později se v Čechách hrály hry V+W zřídka. Důvod je nasnadě. Srovnávání, když ne s Voskovcem, tak určitě s Horníčkem. A to byl důstojný partner Jana Wericha. Neznám snad inscenaci Osvobozeného divadla, která by byla na českých scénách posledních let skutečně úspěšná. To srovnávání je ošidné a často dopadá pro současné divadelní produkce špatně. S pocitem nejistoty a obav jsem proto šel na premiéru Těžké Barbory na Činoherní scénu Městského divadla v Brně. Ještě předtím jsem si z YouTube stáhl Těžkou Barboru – inscenaci z Divadla Komedie. A měl jsem obavy jestli se premiéra podaří…
Kde a co hrát?
Prvním plusem byl výběr scény. Byť má hudební komedie svůj domestik na velké Hudební scéně, mnohem vhodnější je trochu komornější prostředí. Prostor pražského Divadla Komedie je možná ještě o něco menší. Zdařilá je i scéna Jaroslava Milfajta, která se inspirovala svou jednoduchostí a účelností v původní dekoraci V+W (nemýlím-li se, autorem byl Adolf Hoffmeister). Dalším plusem je dramaturgie Jana Šotkovského. Cítím úpravy v drobnostech, na nichž se podíleli i režisér Stanislav Slovák s herci Michalem Isteníkem a Jiřím Resslerem. A jde také o výběr hry. Zatímco mnohé z toho, co V+W vytvořili, patří svým charakterem více k revue, přece jen Těžká Barbora má dějovou zápletku a vnitřní stavbu, kterou se přiklání ke klasickému dramatu.
Jak nahradit forbíny?
Existují verze, ve kterých jsou pro jistotu hry protagonistů před oponou vypuštěny nebo minimalizovány a to nejvtipnější z nich je vepsáno přímo do hry. Touto cestou se naštěstí dramaturg Šotkovský a režisér Slovák nevydali. Zvolili si náročnější a mnohem rizikovější cestu: Najít herce, kteří by slavné forbíny zvládli. Volba padla na Michala Isteníka (řekněme, že „zastupuje“ Jana Wericha) a Jiřího Resslera (to je tedy „zastupující“ Voskovec, nebo Horníček). Ty uvozovky jsou tady na místě. Oba protagonisté naštěstí nehrají dvojici V+W nebo H+W. V něčem jsou jim samozřejmě podobní (poetika, hra se slovíčky), v něčem jsou jiní. Hodně mi připomínali korpulentního zemitého pohodáře Satinského a intelektuálnějšího štíhlého Lasicu, oba tak v osmdesátých letech 20.století.
Uf, oddechl jsem si, když uběhly první forbíny. Ano, je to ono. Nedá se říct, že jenom napodobují, oba jsou výborní – i když člověk prostě srovnávat musí. Po představení jsem si na PC zase pustil několik forbín W+H. A ty z Městského divadla fakt snesou srovnání. Je tady jediný rozdíl. Ne v kvalitě, ale v medialitě. Werich a Horníček byli prostě nejenom dobří, ale také slavní. Jedinou drobnou výtku si neodpustím: V+W dělali pod oblaky blížícího se nacismu výrazně politické divadlo a ty forbíny byly plné satirického humoru. Forbíny W+H v sedmdesátých letech měly jiný charakter, tak trochu neškodný, který můžeme nazvat humorem komunálním. Taková byla doba. Dnes je zase, a už hezky dlouho doba, kdybychom přivítali skutečnou politickou satiru. Naposledy jí dělali, nemýlím-li se, v televizi Šimek s Bubílkovou. Kam se ta satira ztratila? Nahradily ji různé absurdity, černý humor, bláznivé i provokující nápady, podobně jako když po první světové válce nastoupil dadaismus. Ale vždyť dnes je jiná doba. Dnes potřebujeme očistný politický humor. Satira je solí života! Měla by být, ale není. Přesněji, bylo jí málo. Pokud tam satirický šleh zazněl, byl diváky nadšeně přijat. To se ještě může v budoucnu zlepšit. Forbíny jsou živý tvar a můžou reagovat na potřeby diváků.
Herci, režie a girls
Vedle Wericha se v „Osvobozeném“ vystřídalo hodně dnes slavných a opěvovaných herců. Od Ference Futuristy po Václava Trégla a Bohuše Záhorského, od Stelly Zázvorkové po Jiřinu Bohdalovou. Zpívala a hrála u nich Ljuba Hermanová i Jiřina Štěpničková. Všechno osobnosti, před kterými se současným divadelníkům možná roztřesou kolena. A přece, odvahou a promyšleným přístupem si současní herci i režisér Stanislav Slovák s těmi slavnými týmy minulosti v ničem nezadali. Bodrý starosta Zdeňka Junáka, stejně jako hejtman Patrika Bořeckého, nebo jeho nóbl žena Elizabeth Lucie Zedníčkové, to byly nádherně expresivně zahrané figury, kterým samozřejmě sekundovali další: Ladislav Kolář jako zámecký pán, výborný učitel Vojtěcha Blahuty, výrazný sýrař Jakuba Uličníka nebo cizinec Rastislava Gajdoše. V režii Stanislava Slováka měli sevřenou stylizaci, trochu se blížící Commedii dell Arte. Podobně už jednou Slovák režíroval rozvernou muzikálovou pohádku Sněhurka. Ta stylizace byla podobná jako u režie v Divadle Komedie, snad ještě více vyhrocená, komicky přeháněla (scény opilců), a vůbec to nebylo na škodu. Publikum vděčně reagovalo. Zvláštní pozornost je třeba věnovat girls i mladíkům vedle nich, kdoví jak se jim říká. Prostě „křoví“. V Divadle Komedie v roce 1960 to byla skupina nevýrazně se pohybujících figur. Neměli takové zázemí, jako v Městském divadle v Brně, kde jsou zvyklí na jinačí zátěže ve všech současných muzikálech. V tom roce 1960 byli inscenátoři rádi, když se nožky zvedaly alespoň přibližně najednou. Je dobré zhlédnout starý záznam a pak ohodnotit, co to „křoví“ v Brně umí.
Summa sumárum
V Brně se povedl odvážný kousek. Oživit na scéně slavné dílo Voskovce a Wericha. Oba jsou již bohužel v nebíčku. A možná odtud shlížejí na to Brno a mnou si ruce, protože jejich sranda je zde už 110 let. Ano, oba zrození v roce 1905, Nový rok 2015 oslaví spolu s diváky. Neomylně k tomu nabádá tento letáček, který sem spadl rovnou z „Osvobozeného“ nebe:
Oslavte letos Silvestr v Městském divadle Brno! Ukončete starý rok s úsměvem a komedií V+W Těžká Barbora a protančete se na jevišti Činoherní scény až do rána Nového roku 2015! Čeká vás několik chodů pestrého rautového občerstvení se skvělými nápoji či slavnostní půlnoční přípitek.
Dá se lákání V+W odolat?
Foto: Jef a Tino Kratochvilové
