Sunset Boulevard v Ostravě: Nejsme ti, kdo hlavu sklání

Sunset Boulevard. Ač byl natočen slavným Billy Wilderem v roce 1950, dodnes je považován za jeden z vůbec nejlepších amerických filmů. I na českém portálu ČSFD je hodnocen závratnými 86%. Takovým číslem se může pochlubit jen pár víc jak šedesát let starých filmů. Přesto byla cesta filmového trháku na muzikálová jeviště nezvykle dlouhá, ač o námět usiloval Dockson Hughs, Stephen Sondheim i jedna z nejúspěšnějších muzikálových „značek“, John Kander a Fred Ebb. Až na přelomu 80. a 90. let vstoupil do hry král britského muzikálu Andrew Lloyd Webber. A napsal novou skvostnou operu. Operu se vším všudy. Světová premiéra se uskutečnila 12. července 1993 v londýnském divadle Adelphi, česká premiéra pak 19. února 2015 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě.

Příběh Hollywoodu. Čím je Sunset Blvd. tak zvláštní, tak výjimečný? Vždyť karikatur na uměleckou, filmovou a divadelní společnost existuje tolik, i v žánru muzikálu. Sunset je ale jiný. Cynický, tragikomický, znamenitě napsaný. Nevysmívá se filmovému světu jako takovému, ale jeho figurkám, jež pro slávu a peníze obětují vše. Není v něm prakticky kladných hrdinů. Hlavní hrdinka, zapomenutá hvězda němých filmů Norma Desmond – jde o uraženou divu, neuvěřitelně hrdou, byť pošetilou bytost, nebo o snílka, šílence, blázna? A co její věrný sluha a stín, Max Mayerling, podivná horrorová postavička z ještě podivnější vily? Není vlastně on strůjcem a živitelem bizarního příběhu? A mladý milenec, špatný scénárista Joe Gillis? Je to čistokrevný prodejný parchant, nebo zkrátka jen neměl štěstí? Na tyto otázky nacházíme odpovědi až na konci příběhu…

A pak je tu Andrew Lloyd Webber, respektive jeho hudba. Bez nadsázky – kdo chce slyšet nejlepšího Lloyd Webbera, ať běží na Sunset Boulevard. Jak jsem naznačil v úvodu, a bylo by to na samostatnou studii, tohle je pokračování živé opery, nový Puccini, moderní a žijící hudební divadlo. Skladatel předvádí, jak se pracuje s hudebním motivem, jak neuvěřitelně efektně si lze pohrávat s prolínáním dvou – tří hlavních melodií, jak neotřele melodicky charakterizovat postavy. Jak funguje hudební a divadelní gradace. Melodie ze Sunset Boulevardu vás nenechají spát, byť s vyslovenými hity skladatel jako obvykle šetří.

I proto moje první uznání míří k orchestru ostravského souboru operety / muzikálu a k dirigentovi Jakubovi Žídkovi. Hrají totiž skvěle. A nejde samozřejmě jen o těch pár nádherných šlágrů, ale zejména o mimořádně náročné mezihry a těžké sbory, v nichž by nebylo nemožné se rytmicky zcela ztratit. Už první sborová scéna z hollywoodských studií s českým názvem „Dáme řeč, mám teď spěch“ klade při střídání melodických linek obrovské nároky na souhru orchestru se zpěváky, tak, aby divák vůbec porozuměl textu. Ostravský „hudební stroj“ ovšem pracuje jako dobře seřízené švýcarské hodinky. Od začátku směřování k velkému světovému muzikálu se v Divadle Jiřího Myrona zároveň ušla dlouhá cesta k dobrému ozvučení, tentokrát převzal dozor na sound designem zkušený Petr Košař.

Když se začalo hovořit o uvedení Sunset Blvd. na české scéně, pořídil jsem si pro zajímavost nejen originální, ale také holandskou nahrávku. A byl zvědavý, jak se textař a překladatel Michael Prostějovský vyrovná s mnoha nástrahami originálu. Nejen se songy, ale také s množstvím textu, který je v podstatě recitován do hudby. České přebásnění je ovšem mimořádně povedené, Prostějovský, tak jako obvykle, doslovně nepřekládá, nýbrž básní, hraje si se slovy. Například závěrečný verš jednoho z velkých hitů “Surrender”, obsahující hlavní poselství díla, by se jistě dal např. přeložit :
„Bojovník, tak jako já, se nikdy nevzdá“, Michael Prostějovský však scénu řeší daleko lépe opisem „Já přec nejsem tím, kdo hlavu sklání.“
Velmi dobře zní v češtině i další známé skladby, jako Byl to skvělý čas, Pouhý mžik nebo Největší ze všech star. Text má logiku, správný temporytmus, přičemž zachovává původní bizarnost příběhu, podobně, jako režie Gabriely Petrákové. Ta nerežíruje situace, ale herce. A to ve všech detailech – v gestech, pohybu, výrazu. Slouží dílu, aniž by se snažila o „režisérské divadlo“. Děj nechává plout, usměrňuje protagonisty správným směrem. V tomto duchu také navrhl scénu Ondřej Zicha. Není tak pompézní a robustní, jako v originální londýnské produkci, to ale ničemu nevadí. Zicha si zručně vyhrál s prostředím a se světlem, nápaditě stylizuje onen pověstný bazén i garáž a pomocí filmové dotáčky také pravou automobilovou honičku. Významnou úlohu má v jeho výtvarném pojetí blyštivá opona na forbíně. Ta přímo koresponduje se slušivými kostýmy Tomáše Kypty, jenž volně asociují třicátá a čtyřicátá léta minulého století. V další rovině drama ilustrují choreografie Pavla Strouhala.

Hvězdu němého filmu Normu Desmond hrála při první premiéře Katarína Hasprová (alt. Hana Fialová). Když jsem její jméno spatřil kdysi v obsazení, nemohl jsem se ubránit dojmu, zda není na Normu přece jen mladá, příliš atraktivní, půvabná, životem „málo strhaná“. Představoval jsem si někoho, řekněme, jako byla Ljuba Hermanová v pětapadesáti. Dík nahrávkám jsem mohl vidět, jak tuto postavu hrají takové hvězdy, jako Patti LuPone (první broadwayská Evita), Simone Kleinsma, Glenn Close nebo Pia Douwes (slavná představitelka Elisabeth). Od okamžiku, kdy se Katarína Hasprová objevila na jevišti, veškeré obavy zmizely. Předvedla herecký koncert a postihla charakter Normy v celé šíři, od polohy panovačné hvězdy přes zamilovanou a doufající bytost až po strhující scénu závěrečné nepříčetnosti. Hasprová zkrátka příběh pouze neodehraje, ale odžije, je uvěřitelná v každém okamžiku, zároveň náročný pěvecký part zvládá bez zřetelných obtíží.

Patrně nejvytíženější postavou jeviště je scénárista Joe Gillis. Jemu české divadelní provedení vtisklo poněkud lidštější tvář, než filmová verze. Nelze jednoznačně určit, zda je bezpáteřním prospěchářem, jenž pro slávu a peníze obětuje cokoli, nebo má prostě jen smůlu a souhrou nečekaných náhod se ocitá v nesprávný čas na nesprávných místech. Premiérový představitel Joea Roman Harok (alt. Tomáš Savka) je postavou trochu subtilnější, než bývá zvykem, ale nevadí, takoví vlastně nejrůznější „šmejdíci“ často bývají… Druhořadému scénáristovi Gillisovi propůjčuje Harok kultivovaný hlas s pěknými barvami zejména ve střední poloze, herecky je plastický v rovinách obou milostných vztahů. Podobně jako Hasprová je kompletně vybaveným muzikálovým hercem, jehož jevištní vývoj je radost sledovat.

Jiří Hájek vybavil zprvu záhadného sluhu Maxe von Mayerlinga robustním operním barytonem, jímž doslova podtrhl podivínství a šílenost kdysi lesklého sídla madam Desmondové. Po celou dobu drží masku jakéhosi tichého lokaje, až v závěru celého příběhu vyjdou najevo jeho city k vyhaslé hvězdě, kterou stvořil, přiživoval, a zničil. Hájek je rovněž výrazně mladší, než obvykle představitelé této role bývají, ale výborné líčení tento (jediný) handicap zdařile zastírá.

Poslední důležitou postavou hry je snaživá a ambiciózní asistentka Betty Schaeferová. Zdá se, že díky ní není v muzikálu jen záporných postav, často vylehčuje trochu tísnivou atmosféru děje. Silvia Holečková je její ideální představitelkou – je milá, krásná, snad ještě ne úplně zkažená. Pěvecky vynikající, barvou hlasu téměř k nerozeznání od úspěšné Maike Boerdam (nahrávka z roku 2009).

Závěrem nezbývá, než konstatovat, že pokud chtěl ostravský, původně více operetní a méně muzikálový soubor, udělat další krok směrem k světovému muzikálu superlativů, nemohl si vybrat lepší titul. Sunset Boulevard, dílo neuvěřitelně působivé a silné, zároveň obtížné a těžké. Samozřejmě nelze tvrdit, že by hlavní protagonisté odzpívali zcela vše bez drobných intonačních nedostatků, že by všechno vyšlo na sto procent, ovšem v rámci české muzikálové scény vznikla inscenace mimořádně kvalitní, jíž nepodlomil ani nenadálý výpadek elektrického proudu v polovině druhého jednání a neplánovaná patnáctiminutová pauza. Nadšení ostravského souboru zvítězilo nad technikou a jeden z divadelních snů se opět stal realitou.