Uvést na školní půdě Nitušku, jak slavnou operetu Florimonda Hervého Mamzelle Nitouche počeštil legendární Oldřich Nový, je každopádně bezvadným nápadem. Je to kus nejen divácky vděčný a hudebně zábavný, ale také dostatečně rozpustilý, takže studentům umožňuje vyřádit se v celé řadě rejstříků a epizodních kreací. S posluchači 4. a 5. ročníku pěveckého oddělení Pražské konzervatoře nestárnoucí operetu nastudoval na scéně Divadla Na Rejdišti režisér Zbyněk Brabec, který už loni na stejném místě bodoval s Polskou krví, která zaznamenala na poměry školního představení rekordních 26 repríz. Premiéry se uskutečnily 9. a 10. dubna 2015.
Hraje a zpívá se na poměrně malém jevišti a při klavíru, hudební doprovod zajistil brilantní pianista Václav Loskot, který je zároveň podepsán pod hudebním nastudováním operety. Právě kvůli potřebám studentů pěveckého oddělení (tedy “více zpěváků, než herců”) sáhl Zbyněk Brabec k několika zásadním úpravám. Protože bylo žádoucí, aby si každý z představitelů větších rolí alespoň trochu zazpíval, přidal režisér a úpravce libreta pro postavy Majora a Ředitele divadla po jedné písni z jiných francouzských operet, Matce představené pak Schubertovu Ave Maria a známou píseň O velkém bubnu nechal odzpívat namísto Denisy Corinnu. V originální verzi totiž zpívají pouze Denisa de Flavigny, Célestin / Floridor, Fernand de Champlatreux a sbory, kdežto postavy Majora, Matky představené, Corinny, Ředitele divadla a Režiséra jsou napsány činoherně. Zatímco píseň Ave Maria podle mého názoru děj nadbytečně přibrzdila, vložené skladby z operet Zvonky cornevillské a Dcera Madame Angot zapadly do děje velmi dobře. Bylo sice poznat, že jsou od jiných autorů (Robert Planquette a Charles Lecocq), což ovšem nikomu a ničemu nevadilo. Naopak se podařilo nápad zužitkovat dvakrát – obohatit dva herecké party o hudební vsuvku a zároveň seznámit posluchače s hudbou dalších francouzských operet, jež se bohužel v současné době nikde v Čechách nehrají. Zásadní problém jsem neměl ani s vynecháním obrazu v kasárnách, jehož obsah publiku velmi stručně sdělí Célestin s Denisou v dialogu na začátku posledního dějství v klášteře. Celkově na mě úprava a nastudování Zbyňka Brabce působily velmi svěžím a hravým dojmem.
Za největší klad nové inscenace ale považuji, že se opět ukázalo, že i mladou generaci klasická opereta baví, a to na jevišti i v hledišti. Mladí herci (nebo vlastně pěvci) si své role vysloveně užívali, velmi živě reagovali i diváci. Představení působilo profesionálním dojmem, byť se samozřejmě nevyvarovalo některým znakům školních produkcí. Setkali jsme se jak s již prakticky hotovými herci, z nichž mnozí mohou okamžitě na kterékoli jeviště profesionálních scén, tak s výkony řekněme “tvrdšími”, kdy se představitelé některých rolí na pódiu teprve otrkávají. Je to zcela přirozené a normální. Osobně mne nejvíce zaujal Josef Kurfiřt, jenž odehrál Majora stylem starého divadelního mazáka, skvěle vybalancoval komiku postavy a výborně artikuloval, což není samozřejmostí ani u mnoha již vystudovaných herců. V malé epizodní roličce Herce na sebe vynikající mimikou a pohybovými kreacemi upozornil Vladimír John, ani ten se myslím o svou budoucnost nemusí obávat. Hlavní roli Denisy pěkným sopránem odzpívala sympatická Magdalena Vaňková, v Célestina se při druhé premiéře proměnil charismatický Martin Kalivoda, herecky přesvědčivý Matěj Kettner jako Fernand vládne zatím poněkud subtilním tenorem. Řada pěkných epizodních výkonů byla k vidění i v menších rolích (Jan Líkař nabo Kateřina Zelenková) a ve sborech klášterních chovanek a hereček (např. Ema Šoferová, Anna Novotná, Michaela Králová…).
Hlavním přínosem Mamzelle Nitouche na scéně Pražské konzervatoře je ovšem skutečnost, že opereta žije, a to navzdory škarohlídům i mezi mladými. Je-li navíc vtipná a vkusná, jako ta, kterou připravil režisér Zbyněk Brabec s choreografem Ivanem Krobem a Josefem Jelínkem (výtvarná spolupráce), je divácký úspěch téměř zaručený.
Foto: Pražská konzervatoř
