Carmen broadwayského hitmakera Franka Wildhorna bezpochyby patří k vůbec nejúspěšnějším muzikálům novodobé éry karlínského divadla. Nemusíme si nutně myslet, že by se jednalo o dílo ve všech směrech výjimečné, ale jeho autoři se perfektně trefili už před sedmi lety do vkusu pražského publika, podobně, jako se to v celosvětovém měřítku zázračně povedlo tvůrcům muzikálu Mamma Mia. Chytlavé melodie, velké cirkusové scény, zvířata na jevišti a Lucie Bílá v titulní roli zajistily Carmen obrovskou popularitu. Když příběh o smyslné cikánce přepouštěl místo Aidě, dalo se vytušit, že nevyklízí jeviště natrvalo.
Na přelomu října a listopadu se vedení Hudebního divadla Karlín rozhodlo svůj největší hit posledního desetiletí vrátit na scénu. A v původním obsazení. Řekněme narovinu, z obchodních důvodů. Lucie Bílá táhne pořád, melodie zkušeného Wildhorna, které jsou směsicí populární, rockové, ale i „filmové“ hudby inspirované španělským temperamentem, nestačily zestárnout. Zároveň se potencionálním divákům dostatečně vryly pod kůži, neboť z premiérového uvedení byl pořízen zvukový i filmový záznam. Režisér Gabriel Barre sáhl pouze ke kosmetickým úpravám a divákům naservíroval téměř totožnou podívanou, na kterou byli zvyklí. Ostatně, kvůli ní přišli (a zaplatili). Čekal je nášup velkolepých akrobatických scén, perfektně secvičených tanečních čísel (choreografie Pavel Strouhal) a ve velké většině profesionálně odzpívaných pěveckých partů. Ze všech těch efektů, světel a barev doslova přechází zrak a divák se opravdu chvílemi cítí jako na Broadwayi. Mezinárodní srovnání pak určitě snese perfektně hrající orchestr (připomeňme, že právě hudební složka karlínských inscenací byla v minulosti často terčem ostré kritiky), s nímž hudební čísla pečlivě nastudoval dirigent Kryštof Marek. Že se řada písní může proměnit na radiohity (Každý jsme sám, Viva Amor, Kéž sílu mám, Svatá Terezo), už víme.
Když jsem podrobněji recenzoval Carmen po její světové premiéře, nemohl jsem si nevšimnout inspirace Bizetovou verzí, ale i Leoncavallovými Komedianty /téma cirkusácké vášně a žárlivosti/ a Smetanovou Prodanou nevěstou /příjezd komediantů a ukázky cirkusu /. Čím vícekrát jsem muzikálovou Carmen viděl a slyšel, o to víc a víc jsem si uvědomoval, oč je ve srovnání se stejnojmennou operou dějově slabší. Zatímco Bizet se dá hrát i na prázdném jevišti, pokud si od Wildhornova muzikálu odmyslíme operetní pozlátko a hezké písničky, nezbyde nic. Příběhu chybí autentičnost, přirozené herectví, děj bohužel postrádá gradaci i jakýkoli vývoj postav. Říká se, že autoři muzikál napsali pro Lucii Bílou (což není tak úplně pravda, Wildhorn si původně velmi přál v této roli Terezu Duchkovou, která ovšem zmizela do zahraničí), jež vlastně hraje sama sebe. Osobně mám pocit, že sami sebe hrají i ostatní herci, krom představitelů Josého a Kataríny, protože zkrátka není moc co hrát. Ano, všichni pěkně zpívají a tančí, ale z mnohovrstevnatosti postav zbyly jen útržkovité střípky.
Lucie Bílá je stále stejně svá, stále stejně uhrančivá, stále stejně perfektně zpívá. Ale čas nezastaví nikdo z nás a Lucii bude příští rok padesát. Pořád má na to, přilákat do hlediště denně tisícovku diváků, ovšem operní svět publiku představuje stále mladší a mladší Carmen, a ten muzikálový by se neměl nechat zahanbit. Padesátiletá Carmen (byť pěvecky excelentní) je prostě pro mě na úrovni padesátileté Mařenky, což rozhodně současným inscenačním trendům neodpovídá. Velmi výrazně uchopil postavu rozháraného Josého Robert Jícha, který se alespoň pokusil přesvědčivě zahrát příběh muže tápajícího mezi dvěma ženami. Podobně uvěřitelná byla v postavě cudné Kataríny Markéta Poulíčková. Hlasově mohutným, a herecky plochým, byl García Václava Noida Bárty. Skvěle zazpíval, zařval, pouštěl hrůzu, ale nic víc… Sázka na Pavlu Břínkovou je vždy trefou do černého. Tentokrát však její operetní manýry převálcovaly postavu tety Inéz daleko víc, než při prvním uvedení Carmen, podobně v jakémsi obecném konceptu dobrák-zlouduch-rozháranec zanikla postava mafiánského starosty v podání Jiřího Korna. Daleko lépe byly vystavěny postavy Vědmy (Athina Langoská) a Zunigy (Tomáš Trapl).
Zda měla či neměla Lucie Bíla ve finální scéně nové šaty, mi nepřijde důležité. Karlínská Carmen je v podstatě věrným obrazem české muzikálové scény: Vezměte velkou hvězdu pop music, starý opsaný příběh okořeňte sentimentem či velkolepou výpravou a máte zaručený kasaštych. Karlín už úspěšně reinkarnoval Ježíše, Draculu a Carmen (pravda, první dva muzikály v novém nastudování), ale nyní bych od kdysi první české operetní a muzikálové scény očekával cosi originálnějšího – třeba Elisabeth, Billyho Elliota nebo Ples upírů. Něco, co tu ještě nebylo a co může českou muzikálovou „estrádu“ posunout opět dopředu. Pokud ovšem přijdete do divadla na velkolepou show a superstar Lucii Bílou, neodejdete zklamáni ani teď.
Ilustrační foto: Hudební divadlo Karlín
