V polovině sedmdesátých let studoval na tehdy čerstvě založeném hereckém oddělení ostravské konzervatoře sympatický, pohledný, sportovně vyhlížející a poměrně plachý mladík, u něhož bylo zřejmé, že jeho zájem o divadlo má hlubší kořeny. Do Ostravy přišel z Nového Jičína, kde se narodil a kde absolvoval gymnázium, ve svých osmnácti letech. Ten mladý muž, jehož zájmem bylo především divadlo, ale také hodně, rád a dobře sportoval, se jmenoval Stanislav Moša.
V roce 1978 se předpoklady, že divadlo je pro něj skutečně oním pověstným „hadem z ráje“ potvrdily, když byl přijat na studium režie na brněnské JAMU, kde se jeho pedagogem stal tehdejší ředitel Divadla bratří Mrštíků Milan Pásek. Režisér obdařený bohatou imaginací, velkou múzičnosti a s mimořádným citem pro profilaci herecké osobnosti. Mladý adept režie Moša během svého studia režíroval na populární školní scéně Marta čtyři inscenace, tou první bylo Bukovčanovo Luigiho srdce, jehož premiéra byla v říjnu 1981.
Senzací se ale stala Mošova další režie, kterou byla inscenace Aristofanovy komedie Ptáci. Mošovi se podařilo prokázat aktuálnost staré řecké komedie i v tehdejších podmínkách. A tehdy, když diváci čekali napjatě na každé slovo, které by zvolnilo dusné ovzduší oněch let, fungovala očistná funkce divadla ještě mnohem silněji, než v běžných podmínkách. A navíc Moša ukázal, že umí perfektně směrovat herce k požadovanému záměru. Nebylo tedy divu, že mu Milan Pásek svěřil ještě během jeho studií další režii. Tou první byly v říjnu 1982 Drdovy Dalskabáty, na konci sezóny následovala hra Dům se sedmi balkony a Stanislav Moša se stal kmenovým režisérem Divadla bratří Mrštíků. V říjnu 1983 ještě stačil odrežírovat Švarcova Nahého krále a po roční odmlce způsobené „službou vlasti“ v armádě se do DbM vrátil, aby mu zůstal věrný po celý život…
Nejprve se věnoval především činohře. Recenzent Lidové demokracie Zdeněk Srna ohodnotil jeho inscenaci Schmidtových Třinácti vůní jako vůni živého dobrého divadla. Výrazně na sebe upozornil také inscenací Stegerwaldova Foxtrotu a velmi úspěšně se prezentoval jako autor-režisér ve své dramatizaci roiánu Ivana Kříže Pravda o zkáze Sodomy.
V Divadle bratří Mrštíků se ale především díky Milanu Páskovi a režiséru Richardu Mikulovi dlouhodobě a koncepčně pěstoval muzikál a na toto kolbiště vstoupil Moša velmi razantně svou inscenací maďarského muzikálu Gábora Pressera a Tibora Géryho Smyšlená reportáž o americkém pop- festivalu. Mošovy režie velmi zaujaly tehdejšího šéfa činohry Národního divadla prof. Milana Lukeše, který mu nabídl spolupráci. Z ní se zrodil významný počin. Moša se vrátil k Aristofanovým Ptákům a ve spolupráci s básníkem Jiřím Žáčkem a skladatelem Zdeňkem Mertou vznikla inscenace Ptákoviny podle Aristofana, jež se stala v červnu 1989 pražskou divadelní senzací. Milan Lukeš nabídl Stanislavu Mošovi angažmá v pražském Národním divadle. Sametová revoluce ale zcela změnila naše životy a týkalo se to ve valné míře i divadla. To, co před ní bylo aktuální, najednou bylo pociťováno jako závan daleké minulosti a do nedávna veleúspěšná inscenace byla stažena z repertoáru. Do Národního divadla přišlo nové vedení a Stanislav Moša zůstal v Brně.
Pro divadlo na Lidické ulici to byl šťastný okamžik. Po odchodu Milana Páska do důchodu se divadlo potácelo ve značných problémech. Naštěstí, měli tehdy „otcové města Brna“ velmi šťastnou ruku, když nejprve se Moša stal šéfem uměleckého souboru. Přivedl z Prahy hudebního skladatele Zdenka Mertu a z jejich spolupráce vznikl muzikál Sny svatojanských nocí, který se stal senzací rolu 1991. Muzikál byl rychle přeložen do němčiny, poté i do angličtiny a vbrzku se s ním mohli v autentické podobě seznámit diváci i v zahraničí. Ale, co bylo nejdůležitější, v Brně vznikl skutečný muzikálový tým. Bylo jenom logickým završením vývoje, že Stanislav Moša byl jmenován s platností od 1. ledna 1991 ředitelem divadla.
Další pozoruhodná novinka následovala v roce 1993. Byl jí muzikál Bastard. A dejme opět slovo tak náročnému kritikovi jakým byl brněnský teatrolog Zdeněk Srna, který své recenzi tohoto „vizualisovaného oratoria“, jak zněl podtitul díla, dal titulek „Smekám svůj kritický širák“. Moša se tehdy rozhodl pro ve světě běžnou praxi a před oficiální brněnskou premiérou, která se konala 11. listopadu 1993, uvedl toto dílo několikrát mimo Brno. Byl jsem rád, že jsem jako tehdejší principál plzeňského divadla mohl vyhovět žádosti přítele Moši a umožnit, aby se v krásných prostorách plzeňského Velkého divadla (Plzeňáci, chraňte si tento svůj klenot!) konalo jedno z prvních představení, které se ve městě na soutoku čtyř řek setkalo s velmi příznivým ohlasem.
A přišel rok 1995, kdy divadlo slavilo své padesátiny. Řediteli Mošovi se podařil husarský kousek. Dosáhl toho, že v rekordně krátkém čase byla podle návrhů arch. Miroslava Meleny provedena kompletní rekonstrukce hlediště a jeviště tak, aby odpovídaly požadavkům soudobé divadelní praxe. Divadlo rovněž získalo nový název – Městské divadlo Brno. Leckteří se tehdy nad tím pozastavovali, ale byl to zcela správně cílený krok. Stanislav Moša tím pregnantně definoval funkci divadla. Podobně jako kdysi Ota Ornest vytvořil z Městských divadel pražských umělecký organismus, jenž jasně souzněl s potřebami města a jeho obyvatel, pokusil se o to i Moša v Brně. Opět – mnozí se na celou věc tvářili skepticky, ale odvážnému štěstí přeje a Moša jako rozený sportovec (i když měl na sportování stále méně času, brněnští „praktikující“ hráči tenisu vždy věděli, že v Mošovi mají mimořádně zdatného a většinou i vítězného soupeře) se do toho pustil a zvítězil.
Rozhodujícím momentem byla premiéra korunního muzikálového klenotu, Bernsteinovy West Side Story v únoru 1996. Moša dokonale využil všech trumfů, které měl k dispozici, přízně diváků i vedení města Brna, předností rekonstruované divadelní budovy, výtečně koncepčně budovaného souboru, pro nějž získal v tehdy prudce vzkvétajícím muzikálovém oboru na JAMU hojnost zdatných mladých interpretů a v neposlední řadě také zaváhání tehdejšího vedení zpěvoherního souboru ND Brno, které nedokázalo programově navázat na tradice z minulosti a doslova umetlo Mošovi a jeho jasně deklarované a hlavně důsledně prosazované vizi cestu k tomu, aby centrum moderního hudebního divadla se definitivně přestěhovalo na „Lidickou ulici“. West Side Story v interpretaci Městského divadla Brno se stala fenoménem, který způsobil, že Brno se stalo hlavním městem muzikálu v Čechách a na Moravě a široce uznávaným pojmem v celé Evropě. Otevřel souboru i jeho principálovi cestu do světa a jak soubor, tak jeho ŠÉF (v tom nejlepším baťovském smyslu slova) jí dokonale využili. A prospěch z toho měli nejen oni, ale hlavně Městské divadlo a město Brno.
Byla by to předlouhá řada inscenací, které ozdobily cestu Městského divadla v Brně ke slávě doma i v zahraničí. Připomeňme si alespoň některé a omluvme se za ty mnohé, jež jsme pominuli. Jesus Christ Superstar, Josef a jeho kouzelný pestrobarevný plášť, Mary Poppins a serie pořadů inspirovaná broadwayskými muzikály se staly pojmy doma i v zahraničí.
A jejich tvůrce v těsné spolupráci se svým muzikantským alter ego Zdenkem Mertou vytvořil celou řadu původních novinek, které potvrzovaly, že kvalitní muzikál v Čechách a na Moravě má sídlo Brně. Opět alespoň pár titulů – Svět plný andělů, Zahrada divů, Radúz a Mahulena, Kolčava, Máj či Markéta Lazarová.
Je jasné, že komorní prostory bývalého biografu na Lidické třídě nestačily plánům divadla a jeho šéfa, ale hlavně tužbám stále početnější divácké obce. Hledalo se řešení. A vůbec to nebylo jednoduché, jak se může zdát… Ale Stanislav Moša se svou buldočí urputností, pevným vědomím toho, že chce prosadit správnou věc a důsledností opět dokázal, že hrabalovsky řečeno „neuvěřitelné se stalo skutkem“.
Nabízelo se využití historické budovy Reduty, jejíž poválečná historie byla spjata s prvními muzikálovými kroky v Brně, architekt Melena navrhl zajímavé řešení, ale striktní podmínky památkářů způsobily, že nezbylo nic jiného, než se pustit do stavby nové budovy. Brno je specifické město. Vzešlo z něj ve dvacátém století mnohé, co vstoupilo do historie, jen namátkou si připomeňme Janáčka, skvosty funkcionalistické architektury, mnohé významné literáty a výtvarníky, ale současně také trpělo a trpí směsicí velikášství a mindráků, která až příliš často ústí do závisti. A tak se stalo, že když se Mošovi podařilo přesvědčit poslance, aby ministru Dostálovi, jenž byl od počátku fanouškem výstavby nové budovy, odsouhlasili přísun peněz, našla se v Brně skupina těch, kteří ministra žádali, aby projekt zastavil.
Naštěstí neuspěli a 2. října 2004 se poprvé při premiéře Hair otevřela opona nové moderní Hudební scény a Stanislav Moša si mohl říci spolu s římským básníkem: Exego monumentum aere perrenius.
Jistě, divadlo je pomíjivé. Ale to co Stanislav Moša dokázal, jemu a jeho souboru zajistilo trvalé místo v české divadelní historii. Z neutěšeného prostoru mezi Lidickou ulicí a třídou kapitána Jaroše vybudoval skutečné, nikoli pouze deklarované umělecké a společenské centrum města.
Z Městského divadla Brno se stalo sebevědomé moderní divadlo, jež v Brně prorazilo mnohdy tak pevné hráze provinčnosti a stalo se pojmem a fenoménem oprávněné jedinečnosti. Členové souboru sbírají různá ocenění doslova jako „houby po dešti“ a jejich šéf se prosadil nejen jako sebevědomý úspěšný manažer, ale také jako výborný režisér, který je zván ke spolupráci nejen u našich sousedů v německy mluvících zemích, ale od Slovinska po Portugalsko. V tandemu se Zdenkem Mertou pak přinášejí ve svých dílech četné cenné podněty pro novou muzikálovou tvorbu.
Z jeho přečetných režií bych si dovolil připomenout dvě inscenace muzikálů, které z více důvodů patří k mým nejzamilovanějším, a viděl jsem je v řadě různých provedení. Se Šumařem na střeše jsem se svého času setkal jako dramaturg, titul dobře znám a Mošovu inscenaci považuji za nejlepší ze všech, které jsem viděl. Kanderův Kabaret jsem se sice kdysi dávno sám pokusil režírovat a viděl jsem vynikající představení na Broadwayi, ale nejhlouběji mne oslovila Mošova lublaňská inscenace, kterou jsme mohli vidět při hostování tamního souboru v Brně.
Stanislavu Mošovi se podařilo propojit svůj nepopiratelný umělecký a organizační talent s úporností a houževnatostí, s níž prosazuje své sny, tužby, záměry a cíle. Vždy byl přísný a nekompromisní šéf, ale především velmi citlivý člověk, který má herce a všechny lidi od divadla rád a snaží se jim vytvořit prostředí, v němž divadlo se stává domovem. Dokonale se mu podařilo propojit klasickou formu divadelního principála s tvářností moderního profesionálního manažera.
Milý příteli Stanislave,
přejeme Ti spoustu krásných a šťastných dnů, měsíců a let, hodně pevného zdraví, energie, a elánu, ať Tě neopouštějí Múzy. V osobním životě pak hodně radosti, dobré pohody a lásky. Celá redakce magazínu Musical-opereta.cz se s radostí přidává!
Foto: jef Kratochvil
