Muzikál Jesus Christ Superstar bude mít ostravskou premiéru 17. března 2016, v přebásnění Michaela Prostějovského. Režisér Jiří Nekvasil si do inscenačního týmu přizval scénografa Davida Baziku, kostýmní výtvarnici Martu Rozskopfovou, choreografku Ivanu Hannichovou, autorem hudebního nastudování je Jakub Žídek. S režisérem Jiřím Nekvasilem se dosud potkávali především operní nebo činoherní diváci. Nyní však společně se souborem opereta / muzikál připravuje právě zmíněnou inscenaci slavného Ježíše, jehož autory jsou Tim Rice a Andrew Lloyd Webber. To je dobrá příležitost na pár otázek, co Jiřího Nekvasila do světa muzikálů vlastně přivedlo.
Co ve vás vyvolalo první setkání s Jesus Christ Superstar?
J.N.: “Vím docela přesně, kdy se tak stalo. Psal se rok 1977 a můj otec mi tehdy ze zájezdu ze Španělska, kde byl s ostravskou operou, přivezl dvojalbum. Byl to filmový soundtrack, který vyšel v roce 1973. Pak jsem s tou nahrávkou strávil léta dospívání, obal se téměř rozpadl, jak jsem ty desky neustále vytahoval a pořád dokola si je pouštěl na gramofonu. Samozřejmě jsem si při poslechu představoval, jak bych to třeba někdy mohl inscenovat. To, že se v našem divadle bude hrát právě Ježíš, beru jako čtyřicet let dlouhý, ale přeci jen splněný sen.”
Myslím, že naše generace vnímaly toto setkání podobně. Asi každý slyšel hudbu tehdy zcela revoluční rockové opery dávno před tím, než ji mohl spatřit na vlastní oči a měl sny.
J.N.: “Samozřejmě. Myslím, že v těch sedmdesátých, osmdesátých letech byl Ježíš takovým nenápadným symbolem opozice, jakési tiché společenské diverze. Závan něčeho, co k nám tehdy nesmělo. Na tom obalu dvojalba byly fotky z toho slavného filmu. U nás se ale tenkrát nesměl promítat. Přesto mne okouzlilo to propojení biblického příběhu a současnosti. Fascinovala mne postava Jidáše, jak utíká před tanky v izraelské poušti. Ta provokativní představa, jak ji pojali tvůrci, byla jiná, než co jsme tenkrát znali. Tehdy nebyla taková záplava informací na internetu, youtube a jiných vymoženostech současnosti. Dnes díky těmto prostředkům víme všechno hned, ke všemu se dostáváme až příliš lehce. Ten potrhaný obal ale tenkrát byla jediná věc, která nám společně s hudbou tohle dílo zprostředkovala. Ani jsme netušili, jak přesně takové dílo vypadá, jestli třeba neobsahuje mluvené dialogy a tak. Byl v tom ale zároveň velký prostor pro představivost. Člověk měl hned chuť ten film vidět, ale to se povedlo až o třináct let později.”
To bylo až po revoluci. Měl jste ale možnost kromě zmíněného soundtracku poznat také nějaké jiné podoby tohoto díla?
J.N.: “Ještě před pádem železné opony, někdy koncem osmdesátých let jsem viděl maďarskou inscenaci, která hostovala na scéně tehdejšího Paláce kultury. To bylo poprvé, co jsem viděl Ježíše ve scénickém provedení. V roce 1994 jsem brzy po české premiéře navštívil jednu z prvních repríz ve Spirále na pražském Výstavišti. Trochu mě tenkrát mrzelo, že ten sen si plnil někdo jiný. Chtěl jsem být u toho, ale možná, že ten čas, který mezitím uplynul, je k něčemu dobrý. Díky videu jsem měl možnost vidět i další inscenace. Jednak studiovou inscenaci z roku 2000 a pak nejnovější podobu velké produkce určené pro stadióny, která od roku 2012 cestuje po Velké Británii. Nikdy jsem ale Jesus Chist Superstar neviděl v zahraničí na nějaké velké scéně.”
O vás je známo, že jste především operní režisér, věnujete se rovněž činohře, ale světu zábavního divadla, tedy muzikálu nebo operety, jste se dosud vyhýbal. Co vás na té dosud neprozkoumané oblasti láká?
J.N.: “Těžká otázka. Hudební divadlo má jednu velkou sílu a zároveň úskalí. Dokáže přivést do divadla velkou spoustu lidí, ale zároveň by měol fungovat na nějaké kvalitní myšlence i provedení. Muzikál takhle vznikl kdysi. Říká se, že muzikál nejdřív úspěšně vykradl operetu, aby posléze začal drancovat operní prvky proto, aby dělal – v tom pozitivním smyslu – lidové divadlo. A dělá to dodnes. Je to neoddiskutovatelné, že je to o kvalitě divadelního zážitku. Měl jsem nedávno možnost vidět v Londýně pár muzikálů. Například Miss Saigon, to je profesionálně udělaná inscenace pro většinového diváka. Muzikály Matilda nebo Billy Elliot mají schopnost toho, čemu se říká rodinné představení. Fascinující je ta síla, s jakou muzikáloví tvůrci hlavně v zahraničí umí dotáhnout téma v tom divadelním principu. Oba zmíněné muzikály přeci původně existovali ve filmové podobě, ale přesto divadelní inscenátoři našli princip, jak tomu propůjčit vysokou dávku divadelnosti.
Když se bavíme o muzikálu, tak jeho největší síla je, že dokáže lidi přitáhnout k divadlu, jako k novému médiu. Myslím si totiž, že žijeme v době, která je paradoxně divadlu velmi nakloněna. Lidé už nehledají jinotaje, jako tomu bylo třeba za minulého režimu. Naopak, chtějí prožít (a to je důležité) nějakou společnou emoci. A to vnímají samozřejmě víc, s vyšší kvalitou prožitku, než nějaké hromadně sdílené věci na sociálních sítích. Divadlo je komunita. A muzikál, je to dáno tím žánrem, je přístupnější více lidem. To není chyba muzikálu, ale jeho podstata. Na škole nám říkali, že když se staví inscenace, je to podobné jako když se staví několikapatrový dům. Začínáte v přízemí, kde je podstata příběhu. Tam by měl dojít každý. Pak už jsou ty vrstvy ve vyšších patrech, jež jsou určené pro náročnější, vnímavější. Ale chybou je, když se zjistí, že takové dílo má jenom ty vyšší patra a ještě mu chybí střecha. Takže těch více vrstev vždycky potřebuje pevný základ. A k tomu je ta společná velká energie. Ty nejlepší muzikály mají v sobě sílu v tom propojení činoherní i hudební stránky. Pak to myslím funguje na všechny diváky bez rozdílu.”
Jak vás inspiruje Andrew Lloyd Webber a svět muzikálového divadla?
J.N.: “Poslouchám spíš hudbu mimo podobné spektrum. Ale dřív jsem poslouchal různé styly a mezi nimi byl samozřejmě i rock. Tak jsem se vlastně s Lloyd Webberovou hudbou seznámil. Ten drajv mne na Jesusovi láká pořád. V kontextu jiných jeho děl mě přijde Ježíš mimořádně invenční. Díky naší inscenaci Josef v jeho úžasném pestrobarevném plášti jsem poznal i to, co dělali jen pár let předtím, než Jesus Christ Superstar vznikl. A připadá mi, že už tenkrát se jejich hudební jazyk tím ježíšovským směrem ubíral. Že právě na Josefovi si brousili témata a principy. Je v tom znát hodně energie, má to nápad. Ježíš je vskutku mimořádné dílo. Líbí se mi, jak v něm Andrew Lloyd Webber pracuje s hudebními motivy a postavami. Téměř operním způsobem, používá příznačné motivy, vytváří dramatický princip jednání. A hudebních nápadů, těch je tam opravdu hodně. Možná to bylo pod vlivem té energie mládí. Celý ten příběh vypráví hudba. Nejsou tam žádné mluvené dialogy, jen silná hudební čísla, která působí téměř jako biblická zastavení na křížové cestě.”
Spojení Bible a hudebního divadla je docela výjimečný případ. V muzikálech bychom podobný případ našli jen ojediněle, v operetě vůbec a ani operní tvorba, zvlášť ta pozdní, taková témata nevyhledávala. Proč se to povedlo právě v případě tandemu Andrew Lloyd Webber a Tim Rice?
J.N.: “Vnímat pašijový příběh Jesus Christ Superstar v našem kulturním povědomí, to je něco velmi přirozeného a logického. Má to hluboké kořeny. Rocková hudba má ale jeden důležitý prvek navíc, je schopná sdělovat jednoduchou emocí. I když opera vznikla před čtyřiceti lety, už dávno není ukotvena v tom známém “Make Love Not War” šedesátých let. Je živá dodnes a prochází proměnami, ostatně jako celá společnost. Je tady ale šance říct, čím může tento příběh zaznít v naší nasycené době, která ale ztrácí svůj duchovní rozměr. Ptáme se, jestli má cenu jít až ke kořenům evangelijního poselství. A ta rocková hudba má jednu obrovskou výhodu, že může tyto přepjaté, ale vlastně docela základní emoce, vysvětlit. Ač se charakter postavy, jakou je Ježíš, nedá zahrát běžným způsobem, celý příběh se dá velmi dobře demonstrovat. Ta hudba to skvěle umožňuje. Víc než třeba činohra. Představte si ústřední árii Ježíše – Gethsemany. Kdyby se někdo v činohře takový monolog snažil vykřičet tak, jak to umožňuje ona árie, asi by tomu málokdo věřil, bylo by to nepatřičné, asi i trapné. V tom rockovém projevu ovšem emoce v tom sporu s Bohem podle mne funguje. A právě to je, domnívám se, to nejsilnější, co lidé v případě Jesus Christ Superstar vnímají a skrze takto ztvárněný příběh pak mohou přemýšlet, jak se jich ten dávný příběh dotýká tady a teď. A tom chceme hrát i my.”
Foto: Archiv NDM Ostrava
