Eduard Künneke (1885-1953) je dnes již pozapomenutým hudebním skladatelem, ale na počátku XX. století patřil k hodně známým tvůrcům „druhé vlny“ německé operety. Na libreto v té době neméně populárních autorů Hermana Hallera a Rideamuse (operety Miláček, Když láska rozkvete, Zamilovaní) zkomponoval svou dodnes hranou operetu, Bratránka z Batávie. Jednoduchý, naivní příběh, se zapamatovatelnou hudbou (která má hodně příbuzných, od Mozartovy Kouzelné flétny až po Lehárovu Giudittu) se odehrává kdesi ve Skotsku, kde roztoužená slečna Júlie marně čeká na svého bratránka, který kdysi zmizel v daleké Batávii. Jiné nápadníky odmítá, aby se s ním nakonec setkala, když už je zamilovaná do záhadného cizince. Pravý bratránek se v okamžiku zakouká do její služebné, takže v závěru oslavujeme hned dvě zamilované dvojice. Mimochodem Batávie, to je dnešní Jakarta, hlavní město lidnaté Indonésie.
Parta mladých nadšenců a začínajících zpěváků pod uměleckým vedením Josefa Šabaky křísí operetu pro brněnské publikum v divadle, kde působil i bývalý brněnský operetní soubor, na jehož tradici chce tento spolek navázat. Vše pod záštitou a odborným dohledem spisovatelky a divadelní publicistky paní Evy Šlapanské, autorky mnoha memoárů o umělcích, kteří kdy působili v Brně. Léta byla vedoucí Hudebního studia JAMU, kde logisticky zajišťovala víc než 2500 koncertů. A protože znala a zná brněnské umělce, napsala o nich spoustu knížek, pravidelně píše do mnoha periodik i pro rozhlas a TV. O paní Šlapanské by se dal napsat mnohastránkový memoár, tak je pracovitá, tolik toho pro brněnský kulturní život udělala. Vždyť také byla za svou činnost odměněna Cenou města Brna v roce 2009 a Cenou Jihomoravského kraje v roce 2013. Ale stále pracovité Evě Šlapanské se to asi zdálo málo. Stala se iniciátorkou Nového operetního Studia Brno z.s., které začalo působit v divadle Reduta. V té Redutě, kde ve 20. století hrála operetní repertoárová scéna Národního divadla Brno.
Opereta bohužel umírá. V celé Evropě. Tak, jako v 19. století umřel Singspiel, aby ho nahradila právě opereta, tak ve století dvacátém nastoupil muzikál, který klasickou operetu téměř z repertoárů evropských divadel vytěsnil. Občas se objeví třeba Straussův Netopýr, Lehárova Veselá vdova nebo Nedbalova Polská krev, nejčastěji v operních domech (Národní divadlo Brno), sem tam se do tohoto žánru pustí Městské divadlo v Brně (Offenbachův Orfeus v podsvětí, Mamzelle Nitouche nebo Nedbaloviny). Přesto je brněnské operety škoda. Díky iniciativě Evy Šlapanské si tedy mladí umělci mohou vyzkoušet tento žánr a diváci zavzpomínat na „zlaté operetní časy“. Jistě, dalo by se vybrat z bohaté repertoárové nabídky i něco lákavějšího, divadelně ověřenějšího, než Bratránek z Batávie. Na druhé straně, komorný příběh, který nepotřebuje balet a sbor, se dá hrát v jediných kulisách. Mimochodem moc hezkých, autorem je režisér, dramaturg, choreograf i scénograf v jedné osobě, Jan Štych mladší. Dramaturgem inscenace je Zuzana Zámečníková, úprava textu pořídil režisér Štych, hudební nastudování s komorním orchestrem připravili František Jeřábek a dirigentka Valerie Maťašová. Zvuk orchestru byl příjemný, konzistentní, přesně na míru prostředí divadla Reduta.
Po herecké stránce zaujali Markéta Böhmová coby slečna Julie, pan Neznámý Josefa Šabaky nebo komorná Fany v podání Kristýny Saňkové. Vítaným zpestřením byl návrat operetního barda Libora Zavislana, který si s radostí „střihnul“ roli strýčka. Ovšem všichni protagonisté podali profesionální výkon. Nebylo malých herců, nebylo malých rolí… Zvlášť je nutné vyzvednout pohybovou složku inscenace. Klasická opereta měla kdysi své manýry. Operetní pěvci hráli činoherní pasáže strojeně a místo protagonistů se raději v pozadí pohybovali členové baletu. Operetní divy a jejich nápadníci byli obyčejně dost toporní. V dnešním Bratránku z Batávie byly činoherní pasáže kvalitní, věrohodné, bez exhaltovaných projevů. Inu, stopa muzikálového herectví, kdy všichni umějí nejenom zpívat, ale také hrát a pohybovat se po jevišti, patří k současnému divadlu. Takže jsme byli svědky divadla, které mluví, tančí a zpívá, jak by to nazval guru hudebního divadla Ivo Osolsobě, někdejší dramaturg Reduty, který už žel není mezi námi. Moc by se mu určitě nově nastudovaný „Bratránek“ líbil.
Kdybych měl na hlavě dva klobouky, rád bych smekl dvakrát: Před nehynoucí iniciativou Evy Šlapanské, bez které by toto Nové operetní studio nevzniklo a podruhé před talentovaným režisérem Janem Štychem ml., který je zde zároveň scénografem, úpravcem, choreografem… Bratránka z Batávie si už jednou vyzkoušel v ostravském divadle v roce 2003. Teď, obohacen o zkušenosti, odvedl v Redutě práci na vysoké profesionální úrovni.
Hlediště bylo při 27. února plné. Většinou sice diváky 60+, ale to je v pořádku. Jejich zájem dokazuje, že inscenovat operetu má i dnes smysl.
Foto: Nové operetní studio Brno
