Mluvilo se o něm jako o „nejočekávanějším návratu.“ Reklamní slogany a obrovské bannery na nás číhaly na každém rohu. Skalní fanoušci původní verze už měli dávno zaškrtnuté datum premiéry v kalendáři a své lístky doma střežili jako oko v hlavě, ti ostatní na celou věc pohlíželi spíše skepticky. A pokud se rozhodli vypravit na představení, pak spíše ze zvědavosti, než s přehnaným očekáváním. Je to už asi měsíc, co se jedno z nejslavnějších děl Michala Davida, muzikál Angelika, vrátil na prkna Divadla Broadway. Po devíti letech. Opravdu je tady na začátku zmiňovaný pojem „nejočekávanější návrat“ na místě?
Tentokrát je Angelika uváděna v režii Libora Vaculíka, který využil původní koncepci Jozefa Bednárika.
Dopředu musím říct, že jsem původní verzi Angeliky neviděla, a úmyslně jsem se s ní ani před tím neseznamovala. Nechci se tu soustředit na to, co je a není jinak, líp, hůř, co mělo zůstat nezměněné, anebo naopak by změnu potřebovalo. Nechci se soustředit na to, jak moc invence Vaculík do díla přinesl, ani na to, jestli je „nová“ alternace lepší než ta „stará.“
Musím bohužel začít konstatováním, že dle mého názoru je největším problémem celého muzikálu hodně slabé libreto. Příběh krásné Angeliky de Sancé de Monteloup je možná příběh s velkým potenciálem, ale pokud autor neobjeví ten správný úhel, jak se na něj dívat, ten správný způsob, jak ho předat divákům, může ho úplně potopit. Muzikály o slavných osobnostech se píší hodně často, ať jsou to reálné postavy z historie či slavní filmoví hrdinové. Ne vždy jsou jejich životní příběhy trefou do černého a ať chcete nebo ne, obsah pěti filmů o Angelice prostě nevměstnáte do dvou a půl hodin tak, aby měl hlavu a patu. Stane se z toho pak jen jakýsi sled obrazů bez logičtější provázanosti. Najednou máte jen řadu písniček, a i kdyby byly sebelepší, bude jim něco chybět. Existují autoři, kteří dokázali veliké osobnosti převést na divadelní prkna tak, že to funguje, ať už tady mluvíme o Kunzeho a Levayově Mozartovi či Elisabeth, Papežce nebo Ostrově pokladů Dennise Martina či v našich končinách vzniklého komorního muzikálu Já, Francois Villon pánů Hubače a Vrby. V případě Angeliky to ale bohužel neplatí. Jakýsi pokus, dát celému příběhu rámec a nechat ho někým vyprávět, vidím v postavě staré ženy, co má představovat vzpomínající Angeliku. Její repliky typu „ve čtvrtém díle se stalo…“ toho ale moc nezachrání. Nápad je to dobrý, ale bohužel nedotažený do konce. Většina postav, se kterými se ústřední hrdinka setká, jsou vystavěny stylem „zazpívej dvě písně a umři“, takže ani nestačíte vnímat a chápat, co je to za postavy a jakou v jejím životě hrají roli. A kapitolou sama o sobě je jakási, nevím, jestli to označení opravdu můžu použít, „komická dvojice“, která se na jeviště dostává v momentech, které mají příběh trošku „odlehčit“, nebo možná posunout jinam – nevím přesně, vlastně jsem tento tah moc nepochopila. Ale jo, možná se tím chtěli přiblížit Voskovci a Werichovi. Ano, u nich to fungovalo, jenže tito pánové měli inteligentní humor. Naprosto nevhodné vtipy o francouzských holích nebo diskuze, zda je lepší smrt popravou nebo upálením, a následně zpívaná píseň „Hoří hoří“ patří opravdu k „vrcholům“ představení. Asi ale tomuto druhu humoru nerozumím, protože kromě pár lidí kolem mě se publikum královsky bavilo – anebo to skvěle předstíralo.
Nicméně abych nemluvila jen v negativech, hudba Michala Davida vůbec není špatná. Jsou to sice písničky tzv. „na jedno brdo“ (já, která jsem muzikál viděla poprvé, jsem si zapamatovala snad jen jedinou melodii), jsou ale poměrně líbivé a v momentě, kdy znějí na jevišti, tak tam mají své místo. S jejich inscenační podobou mám už ale malý osobní problém, protože si myslím, že není nutné, tančit u každé písně. Když se na jevišti odehrává něco, co dokáží uzpívat a uhrát dva lidé, nevidím důvod, proč by za nimi v pozadí měli poskakovat další čtyři tanečníci – kteří tančí sice moc hezky, ale taky dost zbytečně. Ale to je čistě má připomínka, věřím, že někteří lidé to třeba vyhledávají a Broadway má svou jistou cílovou skupinu diváků, kterým takováto drobnost jistě zážitek z představení nepokazí.
Ke kostýmům Romana Šolce a scéně Šimona Cabana toho asi moc říkat nemusím, výprava funguje tak, jak by měla, pohybujeme se od velkoleposti královského dvora přes pařížskou lůzu či vybranou smetánku až do dalekého Orientu.
Co stejně ale většinu průměrných diváků zajímá nejvíc, je obsazení jednotlivých rolí. Někteří herci zůstali z původního nastudování, jiní přišli nově. A nově se objevila i představitelka Angeliky, které byla dokonce svěřena slavnostní premiéra, Michaela Gemrotová. Tohle jméno je vám možná známé z Fantoma Opery, který se hraje jen o pár divadel dál. Gemrotová se své druhé muzikálové šance chopila velmi zodpovědně. Angelika jí nabízí úplně jinou polohu než naivní Christine. V roli statečné ženy, bojující za svou lásku, ve které téměř nesleze z jeviště, byla jak herecky, tak pěvecky opravdu přesvědčivá. Ať už byla mladinkou šťastnou dívenkou, nebo se musela dát na trnitou cestu boje s nepříznivým osudem, v každé situaci jí nebyl problém uvěřit. Troufám si tvrdit, že si zaslouží větší role a větší divadelní prkna. Jejího talentu je tak nějak pro divadlo Broadway škoda. Angeličina osudového muže, Joffreyho de Peyraca, ztvárnil Josef Vojtek. Trošku jsem měla problém s tím, že v upnutých černých kalhotách a rozhalené košili nastoupil na jeviště muž, ze kterého na koncertech Kabátů snad ženy omdlívají, a tady měl představovat ohyzdného muže, kterého se Angelika téměř štítí. Nějak mi to nešlo dohromady. Podotýkám, že jsem seděla v zadní části sálu, takže třeba jeho líčení vepředu vypadalo trošku jinak, na mě ale působil v roli až moc svůdně. Pěvecky mu není moc co vytknout, ačkoliv v příběhu nemá až tak velký prostor, jak by se možná očekávalo. Z menších rolí pak musím vyzdvihnout Petera Pechu, který ztvárnil básníka Špínu. Sice je to malinká role a po dvou písních zmizí ze scény, ale obzvlášť Špínův duet s Angelikou, Náhodná známost, je asi jediný song, který mi zněl v hlavě ještě dlouho po odchodu z divadla. Z dalších zaujala Markéta Procházková jako Montespane a také Jan Kopečný, jehož jsem popravdě doposud na divadelních prknech nijak nevyhledávala. Postava mladého zamilovaného Nicolase mu ale skvěle sedla, i vizuálně se do role více než hodil, takže tentokrát za mě určitě jednička.
A závěr? Nemyslím si, že Angelika je úplný průšvih. Kdyby bylo líp vystavěné libreto a příběh dával větší smysl, možná má i jistý potenciál, protože po hudební stránce je to nenáročné a fajn poslouchání. Náročněji založení diváci ať si vyberou někde jinde, ale stejně jako všechna díla Michala Davida, si i Angelika jistě svoje příznivce, kteří ji budou mít rádi, najde. Koneckonců, většina produkcí Divadla Broadway přece obvykle rozděluje české muzikálové publikum na ty, jež je milují, anebo nenávidí.
Foto: Produkce muzikálu Angelika
