Činoherní soubor Městského divadla v Mostě už si v minulosti troufl na nejeden muzikálový titul. Namátkou uvedu Malované na skle, Zpívání v dešti, Noc na Karlštejně nebo Baladu pro banditu. Snad divácký úspěch Severočechy povzbudil, že by mohli sehrát jeden z klenotů zlatého fondu – Cabaret autorské trojice Joe Masteroff, John Kander a Fred Ebb. Nemají to v Mostě jednoduché, divadlo zápasí s nepříliš bohatým rozpočtem, ale i s nebývale velkorysým prostorem divadla, které bylo otevřeno teprve v roce 1985. Tedy na sklonku minulého režimu, v době, kdy Most rostl a stále se zvyšujícímu počtu horníků bylo žádoucí obstarat také hodnotnou zábavu. Takže se rozhodně nešetřilo, financemi ani prostorem. Dnes je všechno jinak. A tak se hned v úvodu nabízí otázka, zda se v sedmdesátitisícovém městě s dvanáctiprocentní nezaměstnaností, sálem pro 500 lidí a při vstupném do dvou set korun dá vůbec „vyrobit“ světový muzikál. A odpovězme rovnou, že stěží…
Cabaret měl světovou premiéru v New Yorku 20. listopadu 1966, tedy přesně mezi „téměř operetní“ Hello, Dolly! a hippiesovými Vlasy. Originální produkce se trochu netypicky hned dvakrát stěhovala – premiéra se uskutečnila v Broadhurst Theatru, pak Cabaret zamířil do Divadla Imperial, aby nakonec zakotvil v sále s příznačným názvem Broadway. Dohromady se odehrálo 1165 repríz a dílo sklidilo neuvěřitelných devět cen Tony, včetně těch za nejlepší muzikál, hudbu a texty. Brilantně napsaný titul v mnohém předběhl svou dobu, když dokázal skloubit zábavu se společensky ožehavými tématy.
Děj nás zavádí do berlínského žhavého nočního Kit Kat Klubu na samém počátku 30. let. Oponu otevírá výstup lascivního a cynického konferenciéra, který nás provází celým představením. Do města přijíždí mladý americký rádoby spisovatel Cliff Bradshaw, aby zde načerpal inspiraci pro novou knihu. Už ve vlaku se seznámí s Ernstem Ludwigem, který mu domluví ubytování v penzionu slečny Schneiderové. Cliff, dosud odkázaný na peníze své matky, doučuje angličtinu a pro Ludwiga, z něhož se později vyklube agresivní nacista, pašuje „jisté zboží“ z Paříže. Potkává se s anglickou atraktivní zpěvačkou Sally Bowles, která v Kit Kat Klubu vystupuje a celkem nevybíravě se mladému Američanovi nakvartýruje do bytu i do postele. A také do života. Jejich známost se promění v silnou, avšak velmi bouřlivou lásku. Na pozadí tohoto příběhu vzniká vztah mnohem opatrnější a křehčí – postarší židovský zelinář Schulz nachází zalíbení v bytné Schneiderové. Jejich svatbě zabrání Ludwig, když vyhrožuje majitelce penzionu existenčním zničením, pokud se provdá za Žida. Společenská atmosféra houstne. Sally otěhotní a Cliff ji přemlouvá k útěku do Ameriky. Ta však odchází dobrovolně na potrat a vrací se ke kariéře zpěvačky a společnice. Ludwig spěšně opouští Německo. Zůstává jen hlaholící konferenciér, který vítá nové hosty klubu, avšak divákům vzkazuje: „Jděte domů, show skončila!“
Zatímco první dějství nabízí téměř bezstarostnou kabaretní féerii, druhé děj posouvá do společensky závažnější roviny, kde brilantní taneční výstupy střídají mnohdy až syrové a skličující scény. Po zhlédnutí představení v Mostě bohužel musím konstatovat, že režisér Pavel Ondruch základní princip Kabaretu, kde si autoři doslova pohrávají s city diváků, vůbec nerozklíčoval. Muzikál inscenuje jako brutálně vulgární kus, kde lidskost nemá žádné místo. Primárně mne neuráží to obrovské množství „kurev, píč, prdelí a zmrdů“, jako spíš neschopnost cokoli jiného inscenací sdělit. Ondruch z Cliffa dělá homosexuála a ze Sally feťačku, aniž bychom věděli proč. Sally se ptá Clifforda „Ty se ženskými nešukáš, co?“, aby se do sebe za pět minut bláznivě zamilovali… Z kabaretní zpěvačky je šmahem prostitutka, u které bohužel nikdo nepředpokládá, že (slovy režiséra) i “kurvy” mohou mít křehkou duši. Jenže právě na stylizaci hlavní hrdinky, na její náladovosti, nevypočitatelnosti, radosti i smutku, je celý příběh vystavěn.
Podobně se režie míjí s postavou Kabaretiéra, který není ani charismatickým, ani démonickým glosátorem děje, jen jakýmsi přisprostlým strejdou, který si do vyhlášeného klubu v evropské metropoli odskočil odkudsi z periférie a takřka v civilu. Pokud bylo režijním záměrem přivést diváka k myšlence, že tahle groteskní figurka je „jedním z nás“, tak publikum není hloupé, aby bylo třeba brát klaunům jejich masky. Ještě víc mne překvapilo, že převážně v šantánu se odehrávající kus nemá prakticky žádnou choreografii (Jan Veselý). Místo oslnivých tanečních čísel, která dělají Kabaret Kabaretem, se tanečnice Kit Kat Klubu jen tak pohupují v bocích, poskakují, případně účinkující dělají hada… Sally zpívá povětšinou v sošném postoji, o absenci pohybové invence v případě Kabaretiéra ani nemluvím. Situaci pohybově zachraňují jen gayové na podpadcích. Oč míň se tančí, o to častěji dámy a pánové (bez ohledu na pohlaví) naznačují kopulační pohyby. Opět – nic proti nim, ale musí to mít nějaký smysl, krom obyčejné oplzlosti. Je trestuhodné, že inscenátoři, krom dobrého zpěvu, nevytěžili nic z talentu Lucie Jagerčíkové, která v hlavní ženské roli hostuje. S herečkou jejího nadání a temperamentu by se přitom dalo tvárně pracovat, jak bylo vidět například v činoherních Postřižinách. Můžu-li něco pochválit, tak zejména velmi dobře sehraný, výborně swingující a s evidentní chutí hrající Kit Kat Band. Právě on, i když se nejedná o žádný velký orchestr, ale devítičlennou kapelu, ukazuje, že se dá kvalitně pracovat i ve skromnějších podmínkách. Autorem poctivého hudebního nastudování je František Krtička.
I když se nemohu ztotožnit s režisérovým výkladem postavy Sally Bowles, přesto zmíněná Lucia Jagerčíková předvedla obdivuhodný výkon, kterého je snad pro tuto inscenaci až škoda. Možná i jí samotné se protivilo, jaké výrazy musí na jevišti pronášet a že má být jen prvoplánově zlou štětkou (co hereckých poloh Sally zůstalo skryto!), na jejím vynikajícím pěveckém provedení se to ale naštěstí neprojevilo. Chválu zaslouží i za téměř bezchybnou češtinu. V Jagerčíkové mohli mostečtí nalézt hvězdu, bohužel jí nenechali naplno zazářit. Z ostatních rolí zaujala ještě Kateřina Sedláková (Fritzie Kostová) a herecky přesně uměřený Ernst Ludwig Jakuba Koudely. Ostatní herci se tu s větším, tu menším úspěchem prali s nároky pěveckých partů, které často ležely daleko nad jejich reálnými možnostmi.
Mostecký Kabaret ve vší nahotě ukázal, že na klasický americký muzikál šedesátých let nestačí stejné síly a prostředky, jako na Mam’zelle Nitouche nebo Baladu pro banditu. Tyto tituly může činoherec uhrát, ale u velké muzikálové show se prostě z technicky brilantně zvládnutého zpěvu a tance vylhat nedá. Jedna hvězda nestačí, byť vystupuje v hlavní roli. Nemám rád silná slova, ale na mnohých místech představení jsem si říkal, že je škoda, že licenční podmínky nejsou tak přísné a striktní, jako například u děl Lloyda Webbera, kde by tak brutální nakládání s textem dozajista neprošlo. Nicméně snad alespoň části publika udělal Kabaret se svými nesmrtelnými melodiemi radost.
Psáno z reprízy 5. dubna 2016.
Foto: Antoška Pšemetskyy
