musical Schikaneder
Kouzelná flétna – Wolfgang Amadeus Mozart. To je jistě první asociace, která se vám vybaví, když uslyšíte název jednoho z nesmrtelných kusů na poli hudebního divadla. Po chvilce přemýšlení určitě někteří z vás přijdou na to, že libreto k tomuto dílu napsal jakýsi Schikaneder. Ale když pak před vámi vyvstane otázka, kdo že to vlastně ten Schikaneder byl, zjistíte, že kromě již zmíněné opery o něm nevíte vůbec nic. Takže se zeptejme znovu. Kdo to vlastně byl, tento muž v Mozartově pozadí? Jak se mu podařilo napsat dílo, které ještě po letech fascinuje všechny generace? A jak to, že je pro nás jeden z největších divadelníků 18. století, který se ve své době těšil veliké popularitě, téměř neznámou osobou? A víme vůbec, jakou roli hrála v jeho životě jeho žena Eleanore? Pro odpovědi alespoň na některé z těchto otázek si můžeme zajet do Vídně.
Jak už jsme totiž v několika předchozích článcích nastínili, začátek letošní sezóny se ve Vídni nesl ve znamení světové premiéry muzikálu Schikaneder – Die turbulente Geschichte hinter der Zauberflöte (volně přeloženo jako „aneb co se dělo za Kouzelnou flétnou“), příběhu o velké lásce plné vzestupů a pádů a o vzniku jednoho z největších kusů hudebního divadla vůbec. Jedná se o celkem dvanácté dílo, které bylo na jevištích VBW uvedeno ve světové premiéře. Na přípravě Schikanedera se podílelo mnoho velkých osobností hudebního divadla, ať už tu mluvíme o kvalitním a v německy mluvících zemích velmi oblíbeném obsazení, nebo o tvůrčím týmu. Dokonce datum premiéry v Raimund Theater bylo zvoleno více než symbolicky. Připadlo totiž na 30. září, na den přesně 225 let od prvního uvedení Kouzelné flétny.
Ještě před tím ale byla široké veřejnosti dopřána skvělá mediální kampaň. Produkce muzikálu nenechala nic náhodě, a i když byl do titulní role obsazen Mark Seibert, hvězda německy mluvících zemí, bylo jasné, že pouze jeho fanklub divadlo na rok dopředu nevyprodá. I když pár plně obsazených repríz jistě zaručí. Tentokrát ovšem nebylo možné spoléhat se na lákadlo v podobě tématu, jako tomu bylo u předchozího kusu, který se v této divadelní budově hrál, muzikálu Mozart. Schikaneder prostě byl a zatím stále zůstává v jeho stínu. Všelijakými promoakcemi či televizními reportážemi se to jen hemžilo a dokonce byl na rakouské veřejnoprávní televizi ORF vysílán velice zajímavý dokumentární pořad vydávající se po Schikanederových stopách. Minimálně první diváky to navnadilo, zbytek ukáže až čas.
Nápad, napsat muzikál o herci, zpěvákovi, komediantovi, režisérovi, básníkovi, divadelním intendantovi, dostal autor Christian Struppeck úplnou náhodou, když v Salzburském Landestheater, kde se podílel na režii muzikálu Sound of Music, objevil Schikanederovu bustu. Začal se o jeho osobu zajímat a zjistil, že mu po boku celý život stála jeho žena Eleanore. Velice málo zmiňovaná, velice opomíjená, ale právě ta osudová žena, bez které by on nebyl tím, kým byl, a bez které by jeho největší dílo, Kouzelná flétna, vůbec nemuselo vzniknout. Ne nadarmo se přece říká, že za každým silným mužem stojí silná žena. Vezměte si tuto skutečnost, do toho přimíchejte trošku Emanuelových velkých vizí, na které mu nestačily ani síly, ani finance a máte téma na muzikál, jako když vyšije. Najednou jste uprostřed příběhu o velké lásce a velkých snech. A to už lidi může přitáhnout, že?
Abych se ale dostala k muzikálu samotnému. V tomto případě asi nebude na škodu zmínit, o čem to celé vlastně je. Nepředpokládám totiž, že všichni, kdo se plánují na představení vydat, bravurně ovládají němčinu. A osobně si tentokrát myslím, že anglické titulky budou možná i trošku na škodu. Představení je totiž plné inteligentního a vyšperkovaného humoru, takového, který vám každou chvíli polechtá bránici, kterému se upřímně budete smát, ale přitom vám ani na chvíli neubere pozornosti od děje samotného. Ale možná se mýlím, možná to bude stejně vtipné i pro ty, co překlad potřebují. Nicméně, nejedná se o žádné biografické vyprávění. Jde o vztah mezi manžely Schikanederovými a o to, jak vlastně přišli na nápad napsat Kouzelnou flétnu. Příběh se začíná odehrávat v roce 1789, kdy Eleonore Schikaneder po smrti svého partnera Johanna Friedla stojí před hereckým souborem svého divadla a hledá východisko z prekérní situace. Jsme totiž v době, kdy má žena ve společnosti velice omezené možnosti a pro takovou funkci, jako je divadelní intendant, je potřeba muž, který ještě k tomu vlastní divadelní licenci. Zdá se to být neřešitelný problém, Eleonořina nejlepší přítelkyně, Barbara Gerl, má na věc ovšem poněkud jiný názor. Snaží se ji přemluvit, aby se spojila se svým „ještě-manželem“ Emanuelem. Všechno nasvědčuje tomu, že je to jediná osoba, která by divadlo mohla z trablů dostat. Eleonore to ale striktně odmítá a začíná vyprávět příběh, jak se spolu seznámili, zamilovali se a jak díky jeho nesčetným aférám, které mu až do příchodu těhotné milenky tolerovala, sama našla útěchu v náručí mladého talentovaného herce a autora, Johanna Friedla. Vypráví o společných velkých snech, úspěších, o tom, jak je lehké pro někoho ztratit hlavu, ale těžké, dostat ho pak ze svého srdce. Když je s vyprávěním u konce, nemá pro ni Barbara dobrou zprávu. Jednala totiž rychle, spontánně a Emanuela už přivedla. Oba manželé jsou okolnostmi donuceni ke spolupráci, a i když to mezi nimi velice jiskří a létají nejen facky, ale i nábytek, nakonec právě spolu, v naprosto absurdní situaci, dostanou nápad na zářivou operu. A pak už je jen kousek k premiéře. Ale co všechno se bude dít kolem a s jakými nástrahami se ještě budou Schikanederovi potýkat, to už vám neprozradím. To se dozvíte až ve Vídni.
Čeká tam na vás spousta velkých věcí, režisérem Trevorem Nunnem, autorem originálních inscenací Cats a Les Miserables počínaje, orchestrem a skvělými hereckými výkony a konče. Hned když vkročíte do sálu, zatají se vám dech. Celé jeviště zabírá monumentální scéna Anthonyho Warda, držitele několika divadelních cen. Je to obrovská osmimetrová dřevěná konstrukce, která je inspirována dobovým divadlem a umístěna na velké točně. Jejími posuny se dostáváme za scénu nebo na jeviště, do šatny nebo před divadlo. Celý příběh, až na pár momentů, se vlastně odehrává v divadelním prostředí. Ani jednou se nepodíváme do soukromí Schikanederových. Jejich život bylo divadlo, proto tam taky pořád zůstáváme. Scénu ještě doplňuje několik projekcí, které jsou nápadité a současně vůbec ne kýčovité a obrovské množství svíček, které vytvářejí intimní a kouzelnou atmosféru. Doopravdy se ocitáte uprostřed osmnáctého století.
musical Schikaneder
A pak zazní první tóny a vy víte, že je to tak, že se Mozart vrátil. V hudbě amerického skladatele Stephena Schwartze, autora hitů, jako jsou Wicked, Godspell nebo textů k Bernsteinově MASS, nedávno uvedené i v našich končinách, je totiž geniální klasicistní skladatel více než znatelný. Sám Schwartz vnímal jako obrovskou výzvu možnost napsat hudbu v Mozartově stylu, která ale má svou vlastní myšlenku a nekopíruje. A to se mu podařilo. Některé písně jsou více operní, některé méně, hudební motiv ústředního hitu Träum Groß se nenásilně táhne celým představením, přesto ale není tím nejlepším hudebním číslem. O jeden z nejkrásnějších momentů se totiž postará píseň s názvem Liebe siegt (Láska vítězí). Začíná jako duet a rozvine se do nádherného ansámblového čísla.
Když Mozart s Schikanederem napsali Kouzelnou flétnu, předběhli svou dobu. Mezi díly, která tehdy vznikala, byla jakýmsi pomyslným muzikálem. Teď se Schikaneder zase ve světě muzikálu dostává trošku zpátky, což ale rozhodně není na škodu. Na své si přijdou ti, co mají rádi moderní věci i ti konzervativnější. Myslím, že Schwartz může Schikanederovou hudbou oslovit široké publikum a dokonce v mladší generaci probudit zájem o klasickou hudbu. Hraje se v orchestraci Davida Cullena. V divadle je celkem 31 muzikantů, což je na muzikál opravdu velký orchestr. Tentokrát bez moderních nástrojů, bicích, obsazení je téměř identické, jako bylo při uvedení Mozartovy Kouzelné flétny. Recitativy doprovázené čembalem dodávají kusu na autenticitě. Německé texty, kterými písně vybavil Michael Kunze, jsou zpěvné, vtipné, svěží a díky perfektnímu nazvučení jde i při složitých vícehlasech rozumět každému slovu. V muzikálech to bohužel není ani dnes samozřejmostí, proto tuto skutečnost vždycky velice ráda vyzdvihnu.
Ale teď už bych se ráda dostala k obsazení. Mark Seibert má v titulní úloze divadelního impresária velice těžkou úlohu. Pohybuje se celou dobu na strašně tenkém ledu – divákům totiž musí ukázat notorického záletníka, vychloubače a člověka s obrovskými sny tak, aby zůstal sympatickým. A to se mu daří bravurně. Ač si spoustu příznivců získal (vedle dalších velkých úloh) převážně jako Smrt v Elisabeth, na svou – troufám si tvrdit – životní roli si musel počkat až do letošního září. V Schikanederovi ukazuje úplně novou stránku, kterou od něj mnozí vůbec nečekali. Musí totiž zaujmout nejen skvělým zpěvem, ale hlavně přesvědčivým herectvím. Schikaneder není role o velkých pěveckých číslech, je to role plná emocí. Seibert ovšem odhadl přesnou dávku humoru, jeho vtipy jsou perfektně načasované a diváci v sále přesně vědí, proč ho Eleonore obdivuje, proč s ním je, proč mu jeho výstřelky toleruje, ale zároveň rozumí i tomu, proč se s ním už později nechce potkat. Postava Emanuela Schikanedera projde obrovským vývojem. Je nafoukaným hercem, ale i milujícím manželem – i když, jak sám říká, jeho způsob věrnosti a milování není úplně konvenční. Emoční vrchol představení nastává u písně s názvem Letzte Vorhang (Poslední opona), kterou Schikaneder zpívá na úplně prázdné scéně. Hitem představení se asi nestane, ale je to jedna z nejkrásnějších melodií, které můžete v průběhu večera slyšet. A působí tak, že byla Seibertovi psaná na tělo.
Ne tak vděčnou, ale stejně krásnou roli má Milica Jovanovic jako Eleonore Schikaneder. Ve společných scénách se Seibertem je sice trošku v pozadí, ale to je jen tím, že jí nebylo do textu naděleno tolik vtipných replik, jako jejímu partnerovi. Nicméně Milica Jovanovic umí být přesně tou osudovou ženou, kterou Emanuel potřebuje. Jméno téhle herečky už tu před lety zaznělo, tehdy jsem měla možnost ji vidět jako Mariu v Sound of Music v Salzburgu a už tehdy jí patřilo celé jeviště, jen co na něj vstoupila. Teď je to tak znovu. Je tou inteligentní kráskou, která má nadhled a umí Emanuela uzemnit. I když má stejně jako její muž velké sny, v jejich vztahu je právě ona tím, kdo používá hlavu. Zvučným sopránem zvládá Schwartzovy těžké party a její sebevědomá píseň v druhé půlce s názvem Mein Lied (Moje píseň) se právem řadí k vrcholům představení. Křehká žena s neskutečnou energií! Muzikál sice nese v názvu jméno jejího slavnějšího partnera, ona je ale tou hlavní hrdinkou. Právě ona vypráví příběh a téměř nesejde z jeviště. V němčině se ženám k příjmení nepřidává žádná koncovka. „Schikaneder“ v názvu možná tedy není Emanuel, jak se všichni domníváme, ale Eleanore. Tuhle poctu by si jistě zasloužila. Ať už je to ale tak či onak, Milica Jovanovic je na správném místě. Sem patří, do postav s charakterem, kterým může vtisknout velkou dávku svého osobního kouzla.
Dalšími dvěma drobnějšími postavami, které stojí za zmínku, jsou milenci hlavního páru, a sice mladý ostýchavý herec ze souboru Johann Friedel a naivní tanečnice Maria Anna Miller. Prvního ze jmenovaných ztvárňuje Florian Peters, jméno, které také není ve Vídni úplně neznámé. Při svém článku o Mozartovi, jehož roli Peters nazkoušel pouze jako understudy, jsem zmiňovala, že o tomhle klukovi dřív nebo později ještě uslyšíme. A už je to tady. A tentokrát už je v prvním obsazení. Na poměrně malém prostoru si dokáže publikum získat svým neotřelým podáním stydlivého mladíka, zamilovaného do sličné Eleanore. Je přesným opakem Schikanedera, opatrnost a rozvaha jsou u něj na prvním místě. Velice milým znázorněním rozdílnosti povah těchto dvou mužů je ústřední píseň. Když ji zpívá Schikaneder, je to s obrovskými gesty, euforií a slovy „Träum groß“ (Měj velké sny), Johann Friedel ji zpívá opatrně, se strachem v očích a slova „Träum klein“ (Měj malé sny) doplňuje jakýmsi vyprávěním o malých krůčcích a tom, že když zasadíš semínko, jednou z něj vyroste strom. Ale ne hned. Jediná škoda je, že jeho postava má pouze jednu větší sólovou píseň, klidně toho prostoru mohl dostat víc. Stejně jako londýnská umělkyně Katie Hall jako Marie Anna Miller. Hrála Cosettu v Bídnících, Christine ve Fantomu Opery, Mariu ve West Side Story, Johannu v Sweeneym Toddovi a nyní slaví svůj vídeňský debut. Schwartz jí napsal dvě velice příjemné a vtipné písně, ve kterých její koloraturní soprán nechává vyniknout. A musím podotknout, že její němčina je naprosto bezchybná. Na to, že v květnu na tiskové konferenci neuměla ještě německy ani slovo, udělala neuvěřitelný kus práce a nepoznali byste, že není rodilou mluvčí. Patří jí obrovská poklona. Z dalších rolí pak zaujme Franziska Schuster jako Eleonořina nejlepší přítelkyně Barbara Gerl. V této roli sice nemá moc pěveckého prostoru, občas ji ovšem můžete vidívat i jako záskok hlavní postavy, Eleanore. Troufám si tvrdit, že to zážitek bude velký. Další jména už jen na okraj. Reinwald Kranner jako věčný konkurent Karl Marinelli či Armin Kahl jako Schikanederův přítel Benedikt Schack. Mohla bych vyjmenovat celou početnou company, v níž není slabého článku. Do Vídně se dostanou jen největší profesionálové a soubor tvoří jeden sólista vedle druhého. A věřím, že každý z nich jednou svou šanci dostane.
Ve Vídni zkrátka připravili tříhodinovou nálož vtipu, tragiky, komiky, napětí. Člověk se celou dobou baví, představení nemá slabé momenty, pořád se něco děje. Ihned po premiéře už se začalo otevřeně mluvit o uvedení na Broadwayi, v hlavní roli s Hugh Jackmanem. Téma je to sice velmi rakouské, ale tak skvěle zpracované, že si myslím, že může bez problémů fungovat i v úplně jiném světě. Schikaneder byl člověk, který nechtěl dělat malé věci a celý život riskoval. Stejně tak riskoval i Christian Struppeck, když se pro tuto světovou premiéru rozhodl, a bude jen otázka času, jestli se mu tento risk vyplatí. Nakročeno k tomu má velice dobře. A jak říká sám Schikaneder: „Wer nichts wagt, darf man nichts hoffen,“ aneb kdo neriskuje, nemůže také nic očekávat. Velké sny utvářejí úspěšné lidi. A my už jsme si několikrát potvrdili, že ve Vídni to prostě umí a úspěch na sebe nenechá dlouho čekat.
musical Schikaneder
Foto : VBW
