Českou divadelní veřejností otřásla před nedávnem poplašná zpráva – na provoz Severočeského divadla opery a baletu nejsou peníze a možná mu hrozí zánik. Město by se „drahého“ kulturního stánku rádo zbavilo a převedlo jej na kraj, který o něj však nestojí.
Severočeská scéna se přitom do finančních potíží nedostala poprvé. Z popela „jedno z oblastních divadel“ povznesl současný ředitel a operní režisér Tomáš Šimerda a v průměrnosti utápějící se loď dokormidloval nejen k obdivuhodnému repertoáru, ale zároveň do Ústí přilákal řadu skvělých interpretů, kteří získali v posledních letech několik prestižních ocenění, včetně uznávané Ceny Thálie a dalších nominací. Proto by se dalo očekávat, že se potencionální zřizovatelé a sponzoři budou prát o možnost financovat tak významný divadelní dům. Skutečnost je bohužel jiná….
Nejvíce moderních divadelních budov bylo v Čechách postaveno na přelomu 19. a 20. století, na sklonku mocnářství. I ústecké divadlo bylo slavnostně otevřeno v tomto období, konkrétně v roce 1909. Přežilo nacismus (hrálo se zde i během války až do podzimu 1944) i socialismus, krátce po válce byla činnost divadla pod státní správou obnovena a v roce 1991 scéna přešla pod magistrát v Ústí nad Labem. Divadlo se vyprofilovalo ve významný operní a baletní dům, jehož soubor se ovšem obdivuhodně a umělecky kvalifikovaně dokázal vypořádal i s muzikálovým a operetním žánrem, zejména poté, co bylo zrušeno operetní divadlo v Teplicích. Krom stěžejních děl světového i českého operního a tanečního repertoáru nastudoval ústecký tým například takové tituly, jako je Hello, Dolly!, My Fair Lady, West Side Story, Divotvorný hrnec, Polská krev, Čardášová princezna či Paganini, na něž si mnohdy netroufají ani specializované soubory. Už příští měsíc by první diváci měli zhlédnout premiéru nejhranější operety světa, Straussova Netopýra.
Ústecké divadlo párkrát změnilo během své historie název, až dospělo k tomu současnému – Severočeské divadlo opery a baletu. Je to název symbolický – jak známo, hudba a tanec každého z nás provází doslova po celý život. Jsou to prostředky přirozeně lidského a vpravdě mezinárodního dorozumívání. Jak říká Stanislav Moša, každé malé dítě si brouká neznámé imaginární melodie dřív, než začne mluvit a slyší-li hudbu, dá se leckdy do tance, přestože teprve získává rovnováhu. Podobně téměř všechny z nás doprovází tóny hudby i na cestě poslední… Mezi zrozením a smrtí pak hudba vyplňuje naše šťastné i méně radostné chvíle takřka nepřetržitě – doma, v práci, v autě, zkrátka všude. Je obsažena doslova ve všem, co nás obklopuje. Již leckdo se jí leckdy pokoušel zakázat, ale zatím se nikomu nepodařilo jí zrušit. Nejspíš se to nezdaří ani ústeckým radním, kteří si po sto letech provozu přehazují divadlo jako horký brambor, jako nechtěnou věc, která zbytečně odčerpává peníze z městské kasy. Z hlediska budoucnosti je jejich postoj krátkozraký a zavrženíhodný – jen málokdy se zrušené podaří obnovit, a pokud, tak s daleko vyššími náklady! Divadla ruší a knihy pálí jen kulturní barbaři.
Vím, divadlo to má v dnešním světě internetu, sociálních sít, mobilů a dalších interaktivních vychytávek stále těžší. Opeře konkurují svými přenosy ze světových scén už i kina. Nemohu tyto produkce soudit, protože je nenavštěvuji, z přesvědčení, že opera je uměním živým, hrou emocí a okamžiku, na níž se chodí do divadla nebo koncertního sálu. Stejně tak se nechci pouštět do diskuzí, zda deset operních scén je pro naši republiku příliš, nebo tak akorát. Vím však jedno – severní Čechy jsou regionem rázovitým, který svůj divadelní a hudební stánek životně potřebuje. A to přesto, že v současné „krizi“ čteme, že nejsou peníze na stavbu silnic, financování škol a dokonce ani léčbu rakoviny… Jakoby ta rakovina příslovečně nahlodávala náš evropský optimismus začátku 21. století. Století konzumu, které kultuře přeje míň, než bychom očekávali. I proto mám pro ústecké radní know-how: Zbavte se zbytečného přívažku, zbořte divadlo a na jeho místě postavte hypermarket nebo parkovací dům! Za svoje poradenství kupodivu nežádám milionovou odměnu – ono to moje „vědět jak“ je totiž tak špatné, že nestojí ani za zlámanou grešli…
Ilustrační foto: Archiv autora
