Poslední opereta, anebo první muzikál. Tak bývá často označováno slavné dílo hudebního skladatele Jerryho Hermana a libretisty Michaela Stewarta Hello, Dolly! Chybně. Jednak měla Dolly premiéru až v roce 1964, tedy celých sedmatřicet let po prvním regulérním americkém muzikálu Loď komediantů, a pak, spíš než operetu svou strukturou a promluvami titulní hrdinky k zemřelému prvnímu manželovi i divákům připomíná vaudeville. Tato prastará divadelní praktika, jak se zá, účinkuje pořád, a odlišuje nejvíc divadelní zpracování od toho neméně slavného, filmového. Co funguje na jevišti, nemusí zapůsobit na filmovém plátně, a naopak. Každý, kdo inscenoval Hello, Dolly! jako operetu s jediným hitem, obvykle narazil… Jde o plnokrevnou americkou show, jíž se starší lehkonohou sestrou pojí jen tak trochu sladkobolný příběh s happy endem.
V žánru velkého muzikálu debutující režisér Tomáš Juřička naštěstí pochopil, že Dolly vznikla v době, kdy byl muzikál už na svém výsluní. Snažil se celému představení dát strhující tempo, seškrtal řadu promluv titulní hrdinky, ale i některé scény ječící Ermengardy či program v restauraci Harmonia Garden. Inscenace se tak stala proudem epizodních scén z obchodu Seno – píce, kloboučnického salónu paní Molloyové a již zmíněné slavné zábavní restaurace, bohužel bez nějakého tmelícího materiálu, který by z příběhu poněkud banálního vykřesal více lidskosti, více křehké duše, než může nabídnout hvězdný hollywoodský film.
Po stránce výpravy nezůstali inscenátoři návštěvníkům plzeňského Velkého divadla nic dlužni. Všechna prostředí vykreslil scénograf Václav Vohlídal barvitě a víceméně tradičně, kostýmy Ivany Brádkové oplývají slušivou elegancí. Velmi vydařená je choreografie Zuzany Krištofové (zároveň „stihla“ nastudovat titulní roli), náročná a efektní, se spoustou akrobatických čísel a vysokých skoků, aniž by ale postrádala šarm a připomínala aerobic, jak se často na české muzikálové scéně stává. Tanec číšníků patřil k jednoznačným vrcholům představení. Řízně znějící orchestr dirigoval při premiéře Pavel Kantořík (alt. Dalibor Bárta).
Zamýšlíme-li se nad Dolly, nabízí se otázka, jak by vlastně měla být její představitelka stará? Barbře Streisandové bylo v době natočení filmu 27 let, první divadelní Dolly na Broadwayi, Carol Channingové, bylo čtyřicet, bratislavská Giza Veclová měla těsně před šedesátkou. Od věku hlavní protagonistky se pak odvíjí vyznění celé hry – zda má mladá vdova ještě celý život před sebou, anebo není nikdy pozdě bojovat o své štěstí. Plzeňské Dolly Leviové jsou někde uprostřed, a je to tak dobře. Premiéru skvěle odzpívala a odtančila Zuzana Krištofová (alternuje Ivana Jirešová), subtilní krasavice, která má ty nejlepší předpoklady být charismatickou Dolly. Vytknul bych jí jen maličkost, že se až příliš stylizovala do role jakési divy, takové Normy Desmondové bez tragického nádechu, v postavě bych rád nalezl více odstínů nelehkého živobytí a „prací všeho druhu“. Vždyť Dolly není jen krásná ženská, ale především prvotřídní podvodnice… Přesvědčivým, i když oproti zvyklostem méně nabručeným Horácem Vandergelderem, je Jan Ježek, zprvu sebejistý muž, posléze naleptaný dokonalou hrou titulní hrdinky.
Na tom, že scény z kloboučnického ateliéru vyzněly téměř nejlépe, má zajisté zásluhu nepřehrávající, ze všech postav herecky nejuměřenější Petra Vraspírová. Citlivě brzdí někdy trochu strojený humor obou příručí (Pavel Režný a Adam Rezner), učebnicově zpívá. Z dalších postav se dařilo Evě Staškovičové, Kateřině Herčíkové, Lukášovi Ondrušovi či Venuši Zaoralové Dvořákové. Slavná operetní subreta Marie Grafnetterová zazářila v epizodní roli potrhlé paní Bohaté, excelentně se stylizoval do postavy Louise Armstronga František Dvořák, jemuž to pořád znamenitě zpívá.
Pokud dobře počítám, Dolly Leviová vstupuje na naše jeviště napříč republikou už po šestadvacáté. Ne každá inscenace byla vynikající, ale téměř z každé se stal kasovní trhák. Ta nejnovější, která měla premiéru v plzeňském Velkém divadle 26. dubna, má přinejmenším nakročeno úspěšnou sérii prodloužit.
PLZEŇSKÝ DENÍK, KULTURA ČERVEN 2015
Foto: Pavel Křivánek
